Mezinárodní a evropské právo

Internet se stal běžnou součástí našich životů. Toto virtuální prostředí má však svá specifika oproti světu reálnému, a proto se pro právo stává částo výzvou, jak toto prostředí korigovat, aby mohlo stále plnit svůj účel a být širokým prostorem pro svobodu projevu a informací, ale zároveň jak účinně nastavit určité mantinely, aby příliš nezasahovalo do práv druhých. Jednou z oblastí práva, na kterou má internet nemalý vliv, je právo autorské.

Česká republika se dlouhodobě úspěšně vyhýbala přímé zákonné úpravě problematiky whistleblowingu zejména z důvodu, že na ní nebyla politická ani celospolečenská shoda. [1] V převážné části české společnosti je na whistleblowing pohlíženo jako na něco negativního, a je zaměňován s konotacemi jako je udavač nebo práskač, tedy s pojmy, jenž mají úzkou spojitost s totalitními režimy působícími v minulosti na našem území.

Evropské dědické osvědčení v ČR znovu na scéně: Zápis do katastru nemovitostí na základě německého notářského zápisu a nabytí v dobré víře na základě evropského dědického osvědčení jsou možné.

K problematice Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), anglicky „General Data Protection Regulation“ (dále jen „GDPR“), již bylo publikováno nepřeberné množství odborných článků, vysokoškolských kvalifikačních prací, apod., nicméně my se zaměříme na specifický aspekt GDPR, a to jeho (ne)aplikovatelnost při správě daní.

Digitalizační směrnice EU přináší možnost vytvořit obchodní společnost, včetně splacení základního kapitálu, odkudkoli, třeba ze zahrady nebo chalupy. Postačí pouze internet.

Jednou ze čtyř základních svobod, na kterých stojí Evropská unie, je volný pohyb služeb. V rámci realizace této svobody dochází k situacím, kdy podnikatel usazený v jednom členském státě poskytuje služby osobám v jiném členském státě, běžně se tak děje prostřednictvím vyslání svých zaměstnanců k provádění takových služeb. Při takovém vyslání je však nutné dodržovat pravidla na ochranu zaměstnanců ve členských státech, do kterých jsou pracovníci vysláni.

Soudní dvůr Evropské Unie dne 16. července 2020 prohlásil rozsudkem ve věci C-311/18 (Data Protection Commissioner v. Facebook Ireland a Schrems) rozhodnutí Komise 2016/1250 o odpovídající úrovni ochrany poskytované štítem EU – USA na ochranu soukromí (štít EU – USA na ochranu soukromí dále jen jako „Privacy Shield“) za neplatné, čímž podstatně ztížil možnost předání osobních údajů z EU do USA.

O cookies bylo již napsáno tolik textu, že je ani není třeba speciálně představovat. Ukládání a užívání souborů cookies, a zvláště pak souhlas s nimi, je neustále předmětem výkladových stanovisek i soudních rozhodnutí.

V roce 2017 vstoupila v účinnost novela Zákona o veřejných rejstřících[1], transponující IV. AML[2] směrnici[3], která zavedla povinnost každé osoby zapsané ve veřejném rejstříku podle tohoto zákona zapsat svého skutečného majitele (což je, velmi zjednodušeně, fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost nad právnickou osobou vykonávat vliv) do nově zřízené evidence skutečných majitelů právnických osob („ESM“).

Do konce roku 2020 má začít plně fungovat orgán, o jehož vytvoření se mluví už více než dvacet let – Úřad evropského veřejného žalobce. Vůbec poprvé tak na úrovni EU vznikne subjekt s nadnárodní pravomocí a působností vyšetřovat a trestně stíhat přeshraniční trestnou činnost. A jeho ambice jsou opravdu velké. I z toho důvodu je na místě si tento nový orgán představit podrobněji.

Digitální obsah nebo digitální služby se dnes často poskytují v případech, kdy spotřebitel za ně nutně neplatí, nýbrž namísto toho poskytuje obchodníkovi osobní údaje. Takové obchodní modely se již používají v různých formách na velké části trhu. Ačkoli dosavadní právní úprava plně uznává, že ochrana osobních údajů je jedním ze základních práv a osobní údaje tudíž nemohou být považovány za komoditu, je třeba je respektovat, aby spotřebitelé měli v souvislosti s těmito obchodními modely právo na smluvní prostředky nápravy.

V posledních měsících jsme svědky značné proměny preferencí při volbě způsobu přepravy. Zatímco dříve většina z nás k cestě na dovolenou volila letadlo či vlak, pod tíhou současných událostí lze očekávat nárůst skepse. Dobrou volbou se naopak jeví cestování vlastním automobilem.

Náš jižní soused také přijal v různé podobě opatření proti šíření koronaviru. Některá byla „na hraně“ a zabýval se jimi rakouský Ústavní soud. Co si vídeňský strážce ústavnosti myslí o vyloučení náhrady za omezení podnikání? Jak posoudil rozdílnou úpravu pro srovnatelné obchody? A jak se postavil k fakticky domácímu vězení?

Podle návrhu zákona může stát prostřednictvím svých orgánů kontrolovat investice, které v ČR realizují osoby pocházejících ze států mimo Evropskou unii. Stát může ovlivnit podobu rizikových investic a v krajním případě investice zakázat nebo zpětně zrušit.

Poškození zákazníci mohou počítat s odškodněním od VW ve výši několika tisíc euro. Spolkový soudní dvůr ve svém zásadním rozsudku z 25. 5. 2020 konstatoval, že Volkswagen úmyslně a v rozporu s dobrými mravy klamal své zákazníky uvedením na trh nezákonného zařízení manipulujícího s emisemi výfukových plynů. Soudci nejvyšší instance v civilním řízení tak potvrdili rozsudek Vrchního zemského soudu v Koblenci, který jednomu ze zákazníků přiznal právo na náhradu škody.

Jedním z důležitých cílů Evropské unie je modernizace pravidel na poli autorského práva tak, aby všichni občané a účastníci jednotného trhu mohli využívat příležitostí, které moderní technologie a zejména internet, nabízí. Na jaře loňského roku vstoupila v platnost Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2019/790 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES (dále jen „Směrnice“).

Koronavirová krize a s ní spojená omezení přinesla nečekanou výzvu i pro volný pohyb zboží na vnitřním trhu Evropské unie (EU). V souvislosti s dočasným uzavřením vnitřních hranic se v mnoha státech otevřela nebo obnovila diskuse nad tzv. potravinovou soběstačností. V České republice se tyto debaty zintenzivnily v souvislosti s návrhem na úpravu zákona o potravinách, který by obchodníky ve svém důsledku mohl nutit nabízet určité vysoké procento potravin českého původu.

Současná situace koronavirové pandemie nás přirozeně přiměla zamyslet se mimo jiné nad otázkou, zdali jako společnost stojíme na hranici rapidního vzestupu v užívání umělé inteligence (AI), a to zejména pokud jde o její využití při výkonu práce. Události posledních měsíců ukázaly, že i díky zavedeným krizovým opatřením v souvislosti se šířením koronaviru se AI velmi rychle včlenila do každodenního života každého z nás.

Šíření pandemie koronaviru se citelně dotklo celé řady hospodářských odvětví. Mezi ta nejvýrazněji postižená patří také turismus a s ním spojená letecká doprava. Již několik aerolinek ohlásilo v důsledku pandemie bankrot, a tak není divu, že se cestovatelé obávají o své peníze investované ať již do zrušených či teprve plánovaných cest. Kdy máte nárok na vrácení peněz? A může vám aerolinka bez dalšího vystavit tzv. voucher?

Provozovatel online tržiště a skladu, který pro třetí osoby uskladňuje výrobky porušující práva z ochranné známky, není odpovědný za toto porušení, pokud si porušení práva z ochranné známky není vědom. Takto rozhodl Soudní dvůr Evropské unie (dále také: „SDEU“) ve věci Coty proti Amazonu (C-567/18).

Ten, kdo si myslel, že se cestování z a do České republiky po ukončení nouzového stavu 18. května 2020 vrátí do zaběhlých kolejí, se mýlil. Kontroly na hranicích zůstávají v platnosti do 13. června 2020 a letecká, železniční a autobusová doprava je stále ještě pozastavena. Omezení vstupu do země a vycestování zůstává téměř beze změny v platnosti bez časového ohraničení, turisté mají nadále úplný zákaz vstupu. Vznikají tak právní otázky, i s ohledem na roli Ministerstva zdravotnictví.

Po nabytí účinnosti GDPR některé členské státy EU, včetně Slovenska, začaly objevovat novinku mezi právními základy, kterou je oprávněný zájem. Nejedná se o žádný převratný objev, jelikož tento právní základ znal už článek 7 písm. f) směrnice EP a Rady č. 95/46/ES z roku 1995 („Směrnice“).

Pokud jste vlastníkem ochranné známky Evropské unie, určitě uvažujete, jaký vliv na Vaši ochrannou známku bude mít brexit. Velká Británie vystoupila z Evropské unie dne 31. ledna 2020 na základě Dohody o vystoupení. Dohodou o vystoupení bylo zároveň určeno tzv. přechodné období od 1. 2. 2020 do 31. 12. 2020 a bylo v ní mimo jiné stanoveno, jaký bude během tohoto období právní statut práv průmyslového vlastnictví ve Velké Británii.

Iura novit curia („soud zná právo“ „the judge knows the law“) je fundamentální maximou v soudním řízení. První zmínka o této maximě se objevuje již v Aristotelově rétorice.[2]

Pozornost je věnována dvěma v současné době nejvýznamnějším hraničním určovatelům evropského mezinárodního práva soukromého – obvyklému pobytu a bydlišti. Pro účely unijních nařízení z oblasti mezinárodního práva soukromého je jak u obvyklého pobytu, tak u bydliště třeba rozlišovat, zda se jejich určování týká fyzických nebo právnických osob.