Budeme zkoumat situaci, kdy kolizní norma fóra, obsažená v jednom předpisů[3], odkáže v navázání na cizí („zahraniční“) právo, tedy na právo, které soudce „normálně“ neaplikuje a nyní je postaven před velmi komplikovaný problém. Nemůže v duchu zásady „denegatio iustitiae“ odepřít rozhodnutí a cizí právo je pro něj opravdu cizí.
Jde o téma bezesporu teoreticky velmi zajímavé, pro právníka obzvláště, jelikož se zde prolínají hmotněprávní a procesněprávní aspekty dané problematiky. Má však i zásadní dopady do soudní praxe. Dovolím si zde ocitovat slova P. Kalenského, na dobu zpracování práce jde opravdu o výjimečně výstižná slova:
„Zacházení s cizím právem je vybroušenou právně technickou operací. Problematika mezinárodního práva soukromého zde nabývá zcela zvláštního a specifického vyvrcholení. Dochází k situaci, kdy do uzavřené a výlučné sféry legis fori, která tvoří z pohledu zákonodárce a soudce homogenní právní celek, proniká právo cizí, které homogennost a exkluzivnost domácího práva narušuje. Používání cizího práva vytváří z mezinárodního práva soukromého zvláštní entitu v systému práva.“[4]
V doktríně a literatuře mezinárodního práva soukromého jde o otázku dosud řádně neprozkoumanou. K tomu se lze jistě postavit kriticky, jelikož pravidla mezinárodního práva soukromého jsou bez vyřešení této otázky neúplná a nedostačující.[5] Fentiman označil základní princip moderního mezinárodního práva soukromého, kterým je autonomie vůle, za bezvýznamný, pokud zde neexistují jasná pravidla pro aplikaci cizího práva.[6] Ke stejnému závěru jako Fentiman dochází i Gerroms. Ta zdůrazňuje, že zásada autonomie vůle je „nesmyslná“, neexistuje – li propracovaný režim aplikace cizího práva.[7] Pod odstavcem vždy uvádíme výčet států, kde se tento přístup uplatňuje.
Cizí právo jako právo
Na cizí právo se jako na právo nahlíží téměř ve všech zemích „continental law“ a platí zde zásada iura novit curia. Je zřejmé, že soudce nezná vždy obsah cizího práva. Proto je často na stranách, aby důkaz cizího práva na požádání soudu provedly. Takhle je třeba nazírat na situaci v zemích continental law a cizí právo se tak výrazně odlišuje od práva vnitrostátního. V Německu a ve Švýcarsku mají strany povinnost spolupracovat se soudem. V německém jazyce se tato povinnost nazývá („Mitwirkungspflicht“ „Obliegenheit“)[8] I když je cizí právo považováno za právo, některé země omezují možnosti opravného prostředku proti rozhodnutí, kde bylo aplikováno cizí právo – tedy jde především o otázky chybné interpretace. Děje se tak ve Francii, Německu a Nizozemsku. Naopak v Belgii a v Tunisku umožňují stranám se dovolat až k nejvyší soudní instanci v zemi („zde Supreme Court“)[9].
Tento přístup se uplatňuje například v těchto státech: Argentina, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Finsko, Gruzie, Německo, Řecko, Maďarsko, Itálie, Japonsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Tunisko, Turecko, Uruguay, Venezuela.
Cizí právo jako skutečnost
Jurisdikce ovlivněné „common law“ nazírají na cizí právo jako na skutečnost. Cizí právo v této oblasti musí být navrženo stranami, dokazováno stranami a s dostatečnou specifikací je třeba jej předložit soudci. Tato „fact doctrine“ je popisována následovně:
- Otázky cizího práva patří soudcům, nikoliv porotě (U.K., Austrálie)
- V případě, kdy strana neunese důkazní břemeno – obsah cizího práva, je žaloba zamítnuta.
- Interpretace a aplikace je přezkoumatelná odvolacími soudy a lze se dovolat k nejvyšším soudním instancím v zemi [10]
Tento přístup se uplatňuje například v těchto státech: Austrálie, Africké země, Israel, Irsko, U.K., Malta, Quebec
„Tertium Genus“
Existují některé „hybridní případy“, které nelze zařadit do předcházejících dvou kapitol. Můžeme uvést USA, kde ve většině států je cizí právo právem. Strany se ještě musí dovolávat cizího práva jak u soudů státních, tak federálních. Spojené státy americké jsou federálním státem a každý stát federace má své psané mezinárodní právo soukromé. Zacházení s cizím právem není vyňato z federální jurisdikce.
Všeobecná pravomoc promulgovat procesní pravidla pro zacházení s cizím právem byla delegována na Nejvyšší soud USA, který této pravomoci využil a vydal specifické pravidlo pro zacházení s cizím právem.
První věta pravidla 44.1 Fed. R. Civ. P. zní následovně:
„A party who intends to raise an issue concerning the law of a foreign country shall give notice by pleadings or other reasonable written notice.“[11]
Podle tohoto pravidla mohou soudy při dokazování překročit návrhy stran a použít svoje zdroje a materiály. Často je tento přístup také nazýván „law of a peculiar nature“. Ve Španělsku, jak bylo uvedeno výše, soudy aplikují cizí právo ex officio – tedy bez návrhu stran, jde o obligatorní aplikaci. Ale princip iura novit curia neplatí pro zjišťování cizího práva. Strany mají primární povinnost dokazovat cizí právo, i když mohou očekávat asistenci soudu. Právě z tohoto důvodu je cizí právo ve Španělsku charakterizováno jako „tertium genus“ nebo „hybrid nature“.[12] Pro úplnost již zmíněné Nizozemsko. Kolizní normy jsou aplikovány ex officio, ale cizí právo nemůže být přezkoumáváno v rámci řízení u „Hoge Raad“ – proto je cizí právo některými autory považováno za „tertium genus“.[13]
Tento přístup se uplatňuje zejména v těchto státech: USA, Španělsko, Nizozemsko.
Podrobný rozbor situace v jednotlivých státech, jejich komparace a funkční analýza všech přístupů budou následovat v navazujících článcích.
[1] NISHITANI, Y. Treatment of Foreign Law – Dynamics towards Convergence. Springer International Publishing AG 2017 s.v. (Preface)
[2] Dostupné z: https://arbitrationlaw.com/library/iura-novit-curia-international-law-european-international-arbitration-review-eiar-volume-6.
[3] Zde je pro mezinárodní právo soukromé typický pluralismus pramenů – evropské předpisy, vnitrostátní zákony či mezinárodní smlouvy o právní pomoci.
[4] KALENSKÝ, P. Podstata a povaha aplikace cizího práva. Studie z mezinárodního práva. 1968, sv. 13. s. 41-63.
[5] GEEROMS, S. Foreign Law in Civil Litigation. A Comparative and Functional Analysis. USA, New York : Oxford University Press Inc., 2004. s. 1. Dále také KALENSKÝ, P. Podstata a povaha aplikace cizího práva. Studie z mezinárodního práva. 1968, sv. 13. s. 42.
[6] FENTIMAN, R. Foreign Law in English Courts. Pleading, Proof and Choice of Law. USA, New York : Oxford University Press Inc., 1998. s. 19.
[7] GEEROMS, S. Foreign Law in Civil Litigation. A Comparative and Functional Analysis. USA, New York : Oxford University Press Inc., 2004, s. 1
[8] NISHITANI, Y. Treatment of Foreign Law – Dynamics towards Convergence. Springer International Publishing AG 2017 s. 17
[9] Ibidem
[10] Ibidem
[11] Ibidem s. 19
[12] NISHITANI, Y. Treatment of Foreign Law – Dynamics towards Convergence. Springer International Publishing AG 2017 s. 19
[13] Ibidem s. 20
Diskuze k článku ()