Názory

Tentokrát bych si dovolila jinou, než právní glosu. Poslední měsíce totiž neprobíhají zrovna tak, že by byly způsobilé nabít nás přehnaným optimismem. A to ani co do chodu světa jako takového, ani ve věcech justičních. Koronavirus a jeho dopady přinášejí situace, které naprostá většina z nás nikdy nezažila. Počínaje drobnými i většími každodenními omezeními. A konče obavou, jestli to jednotlivci, státy a svět vůbec zvládnou, a pokud ano, tak s jakými následky.

Nevím, jak vás, ale mě už přehršel informací kolem koronaviru začíná unavovat, respektive mě paradoxně vede ve chvílích volna k pátrání, o jaké nemoci, ovlivňující zdraví a životy občanů, se psalo a vysílalo stejně intenzivně v poměru k její nebezpečnosti.

Nejvyšším soudem byly předloženy k diskuzi etické zásady chování soudce. Jedná se o reakci na hodnotící zprávu v České republiky přijaté skupinou GREKO na 72. plenárním zasedání ve Štrasburku ze dne 1. 7. 2016, v rámci Čtvrtého hodnotícího kola týkajícího se prevence korupce ve vztahu ke členům Parlamentu, soudcům a státním zástupcům. České republice bylo doporučeno přijmout etický kodex pro všechny soudce doplněný vysvětlujícími poznámkami a příklady.

Technicky vzdělaní spoluobčané o nás právnících tvrdí, že jsme si své vzdělání zvolili pouze ze strachu před vysokoškolskou matematikou. Mě ale třeba právě matematika i na gymnáziu bavila (děkuji, Františku Kopecký!), čemu jsem však nikdy na chuť nepřišel, byla biologie. Ať už jsme probírali botaniku, zoologii, či nakukovali do dalších odvětví této široké vědní disciplíny, upřímně překvapen jsem sledoval spolužáky, kteří náhle ožívali a sami výuku doplňovali spoustou vlastních postřehů a znalostí.

Nastala situace, kdy doba a technický vývoj předstihly právo. Před právní praxí se objevila otázka, jakým způsobem vykládat splnění písemné formy za situace, kdy bylo právní jednání učiněno elektronickými nebo jinými technickými prostředky.

Řečeno slovy klasika: pokrok nezastavíš! Totéž platí i o elektronizaci justice. V nedávném rozhovoru nám to opět připomněla i paní ministryně Marie Benešová.

Monogram RF je zárukou úspěchu. Alespoň v tenisovém světě posledních dvou desetiletí to platí zcela jednoznačně. Počet úspěchů Rogera Federera je ohromující a mnozí odborníci jej považují za nejlepšího tenistu všech dob.

Dovolím si dnešní úvahu zahájit trochu zpravodajsky. JUDr. Ján Šikuta, Ph. D., byl dne 11. 5. 2020 zvolen kandidátem na předsedu Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Jeho jmenování navrhuje slovenské paní prezidentce Soudní rada poté, co dvanáct ze sedmnácti přítomných členů bylo pro, žádný nehlasoval pro druhého kandidáta JUDr. Ivana Rumanu. Pozoruhodný je způsob výběru slovenské hlavy justice, a to i ve srovnání s našimi poměry.

V posledních letech řada Evropských států začala omezovat zahalování tváří na veřejnosti, v drtivé většině případů se týkal tento krok některých žen muslimského vyznání, jejichž striktní a ortodoxní výklad náboženských pravidel se zřejmě dostal do rozporu s většinovým míněním společnosti.

V záplavě zákonů, jimiž se zákonodárce rozhodl řešit nynější stav, by neměl zapadnout kratičký zákon zásadně zasahující do existujících smluvních vztahů. Tímto zákonem je zákon č. 186/2020 Sb., kterým byl s účinností od 24. 4. 2020 novelizován zákon o spotřebitelském úvěru. Účinnost novely přitom není omezena pouze na období nouzového stavu.

Současná doba ukázala, že volání pro širší digitalizaci justice a potažmo i celé státní správy byla docela dobrým předvídáním budoucnosti. Každý den dnes můžeme sledovat naprosté zablokování nejen soudů, ale i dalších úřadů, u kterých občané běžně vyřizují své záležitosti.

Poslední dny měsíce března byly plné zásadních informací nejen pro boj s koronavirem, ale i pro dobu po něm. U nás ve verzi budoucího možného, v Maďarsku v realitě pátého roku nouzového stavu původně vyhlášeného pro velký příliv migrantů. Nynější epidemie pak byla důvodem pro předání prakticky absolutní moci do rukou vlády a jejího předsedy.

Tento populární název rubriky používá celá řada novin, časopisů i elektronických médií tam, kde příslušný redaktor má pocit, že si přečetl něco zajímavého, co by měli znát i jeho čtenáři a posluchači, ale má obavu, že původní text zůstane nepovšimnutý.

Česká justice je tradičně a opakovaně terčem výčitek pro svou tvrzenou pomalost. Jde o téma tak společensky závažné, že jej prezident republiky zahrnul i do svého Vánočního poselství 2019[1].

Brzy to bude šest let, co jsem opustil jednací síň, kde jsem trávil alespoň jeden den týdně dvacet dva let. A bavilo mne to. Na Ústavním soudu se s našimi účastníky – stěžovateli setkáváme prakticky jen občas při veřejném vyhlášení nálezu. To už má význam jen pro vysvětlení důvodů rozhodnutí, nikoli pro rozhodnutí samotné.

Ráda bych navázala na svou minulou glosu, v níž jsem se se čtenáři chtěla podělit o poznatky týkající se „novot“ v procesním postupu v řízení o vypořádání společného jmění manželů (SJM) zaniklého v době od 1. 1. 2014. Tentokrát se chci věnovat nákladům, respektive „nákladnosti“ tohoto typu řízení.

V úvodu nutno přiznat, že námět tohoto příspěvku jsem si dovolila vypůjčit z nedávno publikovaného článku jednoho z exekutorů, který si posteskl mimo jiné nad tím, že celých 24 procent dlužníků, na které je vedena exekuce, se exekutorům nedaří dohledat. Naopak, pouze necelá pětina lidí v exekuci se totiž zdržuje na adrese svého trvalého pobytu. Více než třetina má bydliště hlášené na obecním úřadě.[1]

Ústavně-právní výbor Senátu ve spolupráci s Nejvyšším soudem (nebo to bylo obráceně?) uspořádal 26. listopadu 2019 v jednacím sále Senátu konferenci „Efektivita a kvalita českého soudnictví: hodnocení a perspektivy“.

Připravovaná změna úpravy péče o nezletilé děti pro dobu po rozvodu manželství tak, že by účastníkům byla dána možnost upravit práva a povinnosti k nezletilým dětem formou notářského zápisu či dokonce dnes preferovanou formou dohody účastníků s úředně ověřenými podpisy, vnáší zcela nový prvek do tohoto řízení.

Minule jsem slíbil vrátit se ještě k rozhovoru bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové k rotaci soudců v senátech, v němž uvedla mimo jiné: „… se zkrátka v tak malých senátech občas sejdou výrazně blízcí soudci. Názorově. Lidsky. To je ale pro soudní rozhodování velký problém. Protože, marná sláva, máte-li k někomu blízký lidský vztah, tak ať chcete nebo ne, modifikuje vás to i při tom, když s ním spolurozhodujete. Nechcete ho totiž zranit tím, že byste proti němu hlasoval.“ [1]

Naposledy jsem se v této rubrice obdivoval technickému pokroku, který nás obohacuje přístroji či roboty nadanými vlastní inteligencí, a trochu kriticky nahlížel na možnost uplatnění takovýchto vymožeností v justici. Jsem naštěstí dost málo škodolibý, abych si dokázal pokrytecky zamnout ruce nad potížemi, které provázejí zprovoznění generátoru rozdělování soudních věcí do praxe[1]. Nečiním tak, neboť kromě technické stránky věci má záležitost i další rovinu.

S odstupem téměř dvou měsíců (opět) navazuji na příspěvek mého ctěného kolegy Libora Vávry. Ve své glose nazvané „jednou a dost!?“ se v reakci na způsob jmenování nové předsedkyně Okresního soudu v Děčíně zamýšlel nad možností opakovaného jmenování soudních funkcionářů.

Tentokrát se raději již v úvodu otevřeně přiznávám, že hodlám zneužít prostor, kterého se mi v této glose dostává, k vlastním profesním záměrům. Tedy vlastně hodlám zneužít samotný Právní prostor. Ale s ryzími úmysly a ve prospěch jednoho nikoliv jednoduchého předmětu řízení – vypořádání společného jmění manželů.

Vedle standardních ujednání smluv o spotřebitelském úvěru, když jejich přípustnost či nepřípustnost je vcelku podrobně judikována, dochází mezi účastníky také k uzavírání tzv. vedlejších smluv, které upravují nepovinné služby, poskytované věřitelem dlužníkovi. Jednou z takovýchto smluv je také smlouva o inkasní službě. Na základě této smlouvy se dlužník zavázal zřídit inkaso ke svému účtu a věřiteli tak vzniklo právo na inkasování splátky úvěru z účtu dlužníka. Případně bylo mezi účastníky ujednáno, že splátky úvěru budou spláceny formou osobního výběru splátek. Zaměstnanci či smluvní partneři věřitele poté navštěvují dlužníky v pravidelném časovém období a inkasují jednotlivé splátky úvěru.

Nestává se často, aby soudce okresního soudu netrpělivě vyhlížel rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. V posledních měsících však k tomu má pádný důvod. Ano, čekáme na rozhodnutí o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě ve věci C-679/18 OPR-Finance.