Názory

Dlouholetý a podle mých informací a osobní zkušenosti úspěšný předseda okresních soudů v Severočeském kraji JUDr. Miroslav Kureš uspěl ve výběrovém řízení na předsedu Okresního soudu Děčíně. Získal od komise maximální počet 50 bodů, z čehož je zřejmé, že svou pověstí, erudicí a výkonem v samotném výběrovém řízení přesvědčil i přítomného zástupce ministryně spravedlnosti. Přes tento úspěch byla předsedkyní soudu jmenována druhá v pořadí.

Málokdo si může nepovšimnout obrovského rozmachu techniky, který jakoby stále stupňoval své tempo. Dostáváme se ale na práh epochy, v níž již technika může přestat být jen ovládaným nástrojem a naopak má šanci stát se autonomní silou v různých společenských procesech. Může takového postavení dosáhnout i v poměrech justice?

Na změnách v zákonné úpravě státního zastupitelství se pracuje nejen na ministerstvu spravedlnosti, ale i mezi poslanci v parlamentu, takže je skoro jisté, že nás v příštích měsících čeká projednání některé z předloh.

Jak jsem napsal již v minulém díle úvahy o Nejvyšší radě soudnictví v České republice, ze všech dříve uvedených důvodů jeví se mi být praktickým, aby Nejvyšší rada soudnictví v České republice měla 15 členů, z toho 9 soudců a 6 členů, kteří by byli z poloviny voleni Poslaneckou sněmovnou a z poloviny Senátem Parlamentu České republiky.

Po té, co jsem v první části úvahy přinesl určitá zobecňující stanoviska relevantních mezinárodních institucí a ve druhé stručný přehled zahraniční úpravy, přichází řada na úvahu o Nejvyšší radě soudnictví v České republice a základní kontury její možné budoucí úpravy.

Zhruba před měsícem na tomto místě publikoval svůj příspěvek můj vážený a milý kolega Libora Vávra. Příspěvek, který se týkal střídání ministrů spravedlnosti a současně i jejich priorit. Rád bych s ním ve všem souhlasil, jako ostatně obvykle, kdyby opět nezmínil svůj nápad na zrušení okresních soudů.

Už od podzimu loňského roku jsou vedena jednání ohledně přípravy rozsáhlé a zásadní novely zákona o soudech a soudcích. Tj. z pohledu fungování soudnictví toho nejzásadnějšího (samozřejmě kromě Ústavy) právního předpisu. Návrh z dílny Ministerstva spravedlnosti již letos v dubnu spatřil světlo světa a dnes a zítra, tj. 10. a 11. 6., proběhne na MSp vypořádání připomínek k tomuto návrhu.

Málokterá oblast civilního procesního práva prošla v posledních několika málo letech takovou proměnou, jako exekuce a výkon rozhodnutí. Nestalo se to ani tak přičiněním zákonodárce, ale především rozhodovací činností Nejvyššího a Ústavního soudu.

Koncentrace říze se v civilním procesu objevila poprvé 1. 1. 2001, kdy byl do o. s. ř. zařazen § 118b. Tímto ustanovením se koncentrace řízení zaváděla do sporů ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, ve sporech vyvolaných konkursem a vyrovnáním, o základu věci ve sporech o ochranu hospodářské soutěže, o základu věci ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, o základu věci ve sporech z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství.

Radost z toho věru nemám. Před zhruba týdnem jsem tu komentoval výměnu na místě ministra spravedlnosti a povzdechl si, že pro justici je nejhorší právě časté střídání na čele resortu, protože reformy důležité pro občany této země se tím stále oddalují. A už je to tady zase.

Tak se nám zase jednou objevilo téma, které se vrací s poměrně vysokou četností. Střídání na postu ministra spravedlnosti. K výměně na tomto křesle došlo od roku 1989, pokud dobře počítám, už dvaadvacetkrát, takže vlastně se nic zvláštního neděje.

Ne, nadpis neparafrázuje název známého filmu Nuda v Brně. A už vůbec nejde o povzdech nad temnotou obestírající stav právnictva v justiční metropoli naší země. Naopak! Pod tímto označením se skrývá povedená akce, která svědčí o zájmu veřejnosti o právní problematiku, a dalo by se tak říci, že vlastně i o rozkvětu práva.

Na samém počátku pro jistotu zdůrazním, že o tomto případu vím pouze to, co se objevuje v médiích, čili z pohledu soudce vlastně nic. Nečetl jsem spis, neslyšel jsem v jednací síni jednotlivé důkazy. Jen jsem si na internetu přečetl některá rozhodnutí soudů v této kauze, případně jejich podstatné pasáže.

Všichni to chtějí, všem to prospěje. Alespoň tak se o tomto plánu ministerstva mluví a píše v odborných právnických kruzích.

Před pár dny jsem se dočetl, že dědičkou zemřelého módního návrháře Karla Lagerfelda je kočka Choupette. Ponecháme-li stranou výstřednost takové situace, je třeba říct, že by to šlo i u nás. Nemusíte být ani ikonou módního průmyslu, abyste závětí zřídili nadaci, jejímž výhradním úkolem bude péče o šťastný kočičí či psí život vašeho nejlepšího zvířecího přítele. Většina z nás však hledá nevýstřední uspořádání majetkových vztahů po smrti, paradoxně ale realizace takových plánů může být složitější, než se zdá.

Pro úvahy o možné budoucí změně našeho od mocnářství fungujícího modelu je vhodné zjistit, jak otázku správy soudnictví řeší jinde. V demokratických státech v Evropě jsou to v podstatě dva způsoby.

Pokud se shodneme, že není demokratického právního státu bez toho, že by ochranu práv a oprávněných zájmů jednotlivých členů společnosti chránila nezávislá soudní moc, pak musíme najít způsob, jak této nezávislosti dosáhnout. V našem geografickém prostoru je tato otázka poměrně podrobně teoreticky rozpracována, jsou k dispozici i praktické zkušenosti s jednotlivými úpravami. Je proto také možné najít určitá zobecňující stanoviska relevantních mezinárodních institucí.

Po snad již téměř dokonané porážce tzv. Islámského státu zůstávají v zajetí stovky bojovníků IS, jejich žen, družek a dětí, kteří pocházejí z evropských zemí. Nezaznamenal jsem, že by mezi nimi byla osoba s občanstvím České republiky. Máme tedy (alespoň zatím) to štěstí, že nemusíme řešit, co s našimi zajatými občany.

Tentokrát bych chtěla otevřít známé Nerudovské téma. A možná i pověstnou Pandořinu skříňku. Výrazem „on“ nebo „ona“ mám totiž na mysli kolegy a kolegyně, soudce a soudkyně, kteří se, ať už v důsledku dlouhodobého vysokého pracovního zatížení a stresu, nebo pod vlivem zásadní zátěžové životní situace či vážného onemocnění, ocitli na prahu vyhoření nebo únavového syndromu. Prostě v situaci, kdy jim jejich práce po nějakou dobu „neodsýpá“ tak rychle jak by měla, jak by oni sami chtěli a jak by bylo třeba.

Podvýbor pro justici ještě téma zpracovává, ale jinak se zdá, že mediálně kauza „ovlivňování soudců prezidentem republiky a jeho kancléřem“ utichá. Pro nás soudce to nebyly příjemné týdny, protože nešlo o debatu o konkrétním právním názoru, soudním rozhodnutí či procesním postupu, ale o kontaktech vysoké politiky se soudci v jednotlivých kauzách.

Ministerstvo spravedlnosti v posledních měsících uspořádalo několik celodenních setkání, kulatých stolů, s představiteli justice ohledně možné úpravy soudcovských zákonů, ale i v oblasti státního zastupitelství, kárné řízení nevyjímaje.

Již téměř dvacet let probíhá diskuze, jak učinit exekuci podle exekučního řádu spravedlivější a férovější. Jde přitom o úkol téměř neřešitelný, neboť se snaží skloubit dva zcela protichůdné principy, na nichž je exekuční řád založen. Na jedné straně se od soudních exekutorů očekává, že budou podnikateli, kteří v rámci soutěžního prostředí budou maximalizovat svůj zisk, na druhé straně se vyžaduje, aby soudní exekutoři jim svěřenou soudní moc vykonávali nezávisle, spravedlivě a striktně v mezích zákona.

S připravovaným projektem ozvučení civilních jednacích síní je třeba diskutovat problematiku protokolace, která bude při zvukovém záznamu civilního jednání hrát podstatnou roli.

Nebojte se, opravdu se ani náhodou nehodlám připojit k desítkám politiků, novinářů, bloggerů a různých aktivistů, kteří rozebírali kauzu syna pana premiéra a jeho cestu na Krym. Ostatně právě proto se svým komentářem přicházím až teď.

V létě jsem přečetl útlou knížečku České soudničky aneb Copak je to platný (Výbor ze soudniček českých autorů od nakladatelství LIKA KLUB, doprovozený epilogem Jaroslavy Janáčkové). Dozvěděl jsem se, že soudnička je mladší sestrou fejetonu, vypěstovaly ji noviny a zřejmě se usadila pevně jen v Čechách.