Ministryně vs. státní zástupci (několik poznámek k debatě o složení výběrových komisí) Zdroj: Redakce

Ministryně vs. státní zástupci (několik poznámek k debatě o složení výběrových komisí)

Na změnách v zákonné úpravě státního zastupitelství se pracuje nejen na ministerstvu spravedlnosti, ale i mezi poslanci v parlamentu, takže je skoro jisté, že nás v příštích měsících čeká projednání některé z předloh.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Jedním z témat, rezonujících již teď v mediálním prostoru, je složení komisí, jež by měly vybírat vedoucí státní zástupce. Inspirace se evidentně čerpá z již delší dobu používaných komisí v soudnictví, které vybírají předsedy soudů vyjma těch nejvyšších. A na nich ukážu, co považuji za sporné, když jinak samotný princip prosazuji a vítám.

Hned na úvod musím zdůraznit, že podle mého přesvědčení a zkušenosti (předsedal jsem určitě více jak dvaceti výběrovým řízením) není pro myšlenku výběrových řízení vůbec podstatné samotné složení komise. Důležité je, aby potencionální uchazeči i vnější pozorovatelé věřili, že šance přihlášených jsou v zásadě rovné, respektive, že se rozcházejí jen v kvalitě, zkušenosti a schopnosti prezentace soutěžících. Jakmile ovšem není důvěra v systém, výběrová řízení kolabují, případně se konají za mizivého zájmu uchazečů. Mohu to dokumentovat na našem soudním kraji, kde s výběrovými řízeními začal předseda Sváček ještě před tím, než je začalo ministerstvo požadovat. A vždy byla snaha o otevřenost celého procesu, byť se samozřejmě našli pochybovači. Výsledkem dlouholeté snahy o férovost je to, že jen posledního výběrového řízení o předsednictví jednoho z obvodních soudů se zúčastnilo šest solidních až vynikajících zájemců.

Druhým mým postřehem je fakt, že výběrové řízení nevratně dlouhodobě poškodí, pokud převládne pocit, že vše se děje za účelem vítězství jednoho, případně aby za každou cenu neuspěl jiný. Nic tak neznehodnotilo výběrová řízení organizovaná ministerstvem, jako dva příběhy nedávno minulé.

V prvním případě v soutěži na předsedu KS v Ústí nad Labem, kdy končil pan předseda Kohoutek, iracionálním bodováním ministerských zvítězil uchazeč, o němž justice s jistotou věděla, že tak náročný úkol nemůže zvládnout, protože prokazatelně nezvládal řídit ani soud okresní. Situaci, za pochvalného mlčení soudců, zachránil prezident republiky, který vítěze odmítl do funkce jmenovat.

V druhém případě, v souboji o místopředsedu Vrchního soudu v Praze, v rozporu s hodnocením ostatních čtyř komisařů dal pozdějšímu vítězi náměstek ministryně nulu, následně dva ministři odmítli vítěze jmenovat, jmenoval jej až ministr třetí na základě nového návrhu.

Nešlo o to, komu dal ten či onen více bodů, ale při znalosti všech osobností, které se soutěže zúčastnily, rozhodně poměr jejich kvalit nebyl 10:0, tomu nikdo neuvěří. Čili, bodující určitě nehodnotili jen to, co bylo ve vyhlášeném výběrovém řízení uvedené jako kritérium, ale i cosi jiného, neznámého, neveřejného, tajemného. Což je v rozporu s principem samotného výběrového řízení, jehož charakteristickým rysem je transparentnost, otevřenost. Pokud něco považuji za podstatné, tak to musím komisi říct a následně obhájit.

Mimochodem, oba případy dobře dokumentují, jak je vhodné, když komisi nejmenuje ten, který pak má na základě jejího doporučení rozhodnout. Protože pak chybí možnost nápravy, korekce, navíc podezření z účelovosti zesílí. Takže nejlépe fungují komise tam, kde je sestavuje předseda krajského soudu a jmenovací práva má ministr, případně, kde sestavuje ministr, ale rozhoduje prezident, byť ve druhém případě bych byl ostražitější. Prezident a ministr jsou součástí moci výkonné a tak přirozený korektiv není tak samozřejmě silný.

Nejjednodušší cestou, jak řadu shora uvedených pochybností omezit, je pochopitelné a předvídatelné složení výběrové komise. Nikoliv co do funkcí, to u soudů upravuje právní předpis a do budoucna i u státních zástupců to zřejmě upraví zákon. Jde o konkrétní osobnosti.

České právní prostředí je relativně malé, právníci se znají. Připravuje-li se nějaké zajímavé výběrové řízení, není málo těch, kteří zkoumají, proč byl do komise vybrán ten či onen předseda krajského soudu, proč jeden a ne druhý předseda vrchního soudu, který z náměstků ministra spravedlnosti dorazí.

Bylo kupříkladu dobrým zvykem ministrů od počátku výběrových řízení, že členem komise byl automaticky končící předseda. Vždyť pokud nekončí s ostudou, je minimálně slušností mu umožnit onou jednou pětinou hlasu přispět k výběru svého následovníka. A zejména to omezilo „libovůli“ ministra při složení komise. Stejně tak by asi mělo být na vůli předsedy Nejvyššího soudu, aby se buď ujal členství v komisi, nebo delegoval svého místopředsedu. Proč bychom měli my z českých zemí promlouvat do dění na Moravě a ve Slezsku? A tak dále, a tak dále.

Zkrátka je třeba dobrými zvyklostmi vystavět hráz před pocitem, že je někdo členem komise jen proto, že vidí svět stejně, jako ten, jenž komisi jmenuje. Protože potom je zbytečné komise vůbec zřizovat. Nikdo jim vyjma strany vítězné věřit nebude.

výběrové řízení novela zákona státní zastupitelství

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 5 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články