Prezident, kancléř, a kdo dál? Zdroj: Redakce

Prezident, kancléř, a kdo dál?

Podvýbor pro justici ještě téma zpracovává, ale jinak se zdá, že mediálně kauza „ovlivňování soudců prezidentem republiky a jeho kancléřem“ utichá. Pro nás soudce to nebyly příjemné týdny, protože nešlo o debatu o konkrétním právním názoru, soudním rozhodnutí či procesním postupu, ale o kontaktech vysoké politiky se soudci v jednotlivých kauzách.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Nechci se vracet k podstatě tohoto příběhu už proto, že mám pocit, že jsem médiím v těch uplynulých dnech řekl vše, co jsem chtěl.

Také nechci proběhlou kauzu bagatelizovat, institucionální možnost vlivu politiky na soudnictví je u nás příliš velká a tak každý kontakt politiků vůči soudcům musíme pečlivě sledovat.

Nicméně, život není jen politika, je mnohem pestřejší.

Jistý tlak společnosti je něco, s čím každý soudce žije celý svůj profesní život. Pokud totiž žije normálním životem běžného občana, nestraní se společnosti a sám se zajímá o svět kolem sebe, a to by podle mého názoru měl, tak je s názory okolí na svou práci a práci svých kolegů konfrontován dnes a denně. Rodinou, přáteli, sousedy, bývalými spolužáky ze základky, spoluhráči na basketbale, členy šachového klubu, štamgasty restaurace, kam chodívá obědvat.

Věřte, že jen málokdo z našich spoluobčanů odolá neříct svůj názor na poslední nález Ústavního soudu, rozhodnutí místního okresního či jakéhokoli jiného obecného soudu svému známému, který je soudcem. I když připustí, že právu vůbec nerozumí a o kauze slyšel jen od kamarádů, tu příležitost vylíčit skutečnému soudci, co si o tom myslí, si nenechá vzít.

Je však ještě intenzivnější rovina tlaku, než konkrétní lidé kolem nás. Žurnalisté, média, a s nimi dnes koexistující sociální sítě.

Po pádu totalitního režimu jsme vstoupili do svobodného světa, který se krátce před tím v oblasti žurnalistiky vůči justici velmi změnil. Novináři v druhé polovině dvacátého století objevili svět výkonu spravedlnosti jako atraktivní, poutavé, čtivé téma. A ztratili ostych rozhodnutí soudů kritizovat.

Tuzemský soudce tak vedle hluboké společenské změny režimu byl vystaven od počátku devadesátých let i razantnímu ataku žurnalistů. Myslím, že naše justice tuto výzvu zvládla a oproti většině okolních států, včetně těch tradičně demokratických, dokáže otevřeně s novináři komunikovat. Druhou stranou téže mince je fakt, že soudci mediální prostor pečlivě sledují. A pokud někdo něco dnes a denně sleduje, má to pochopitelně dopad na jeho myšlení, názory, rozhodnutí.

Jsem přesvědčen, že valná většina novinářů si je svého vlivu na společnost vědoma, že své komentáře píše s cílem, aby byly čteny těmi, kterých se týká, třeba i soudci, když je to o jejich práci. Není na tom nic špatného, takové je rozdělení rolí ve společnosti.

Soudci ale mluví také s ostatními právníky. Nejen v jednacích síních, ale na vědeckých konferencích, jako členové akademických senátů právnických fakult, jako kolegové vyučující na dalších právnických školách, jako spolužáci z vysoké, jako kamarádi, jako manželé.

Což ale teprve možný vliv ostatních soudců na soudce!?[1]

Připustíme-li tedy, že soudce přirozeně „ovlivňují“ názory konkrétních lidí žijících kolem nich na jejich práci, že soudci vnímají mediální výstupy týkající se jejich povolání, že žijí ve světě názorů dalších právníků, vraťme se zpátky k otázce, co vlastně může soudci říct politik.

Správou justice stále žijeme v Prusko-Rakouském prostoru, který svým vlivem vlády na soudce vyhovoval v minulém století oběma totalitním režimům, které střední Evropu ovládly. Naši politici se sami svou neochotou upravit vztah moci výkonné k moci soudní způsobem odpovídajícím moderním trendům vystavili do situace, kdy každé jejich vyjádření k výkonu spravedlnosti může být chápáno jako nepřístojné. Kdy jsou jejich slova chápána v horším kontextu, než reálně můžou v mysli konkrétního soudce působit. Kdy by raději měli mlčet, i když všichni ti shora jmenovaní jsou slyšet. Protože na rozdíl od nich mají správní a personální pravomoci vůči soudcům.

Nakonec však úhelným kamenem snahy všech, kteří usilují o to soudci nabídnout svůj pohled na výkon spravedlnosti, bude jenom ten samý soudce sám. Jeho schopnost naslouchat, slyšené akceptovat, a na straně druhé zachovat si svůj vlastní pohled na věc, svoje vědomí a svědomí, svou morální integritu.


[1] https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/ideologie-vs-kolegialita-pri-soudcovskem-rozhodovani

justice společnost ovlivňování

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze