Názory

Zdravíte rádi na horské túře? Já jak kdy. Jdu-li pustým údolím třeba v zapadlé části Vysokých Taur, kde potkám tak tři pocestné za den, skoro se až těším na zvučné "Grüß Gott!", jímž se počastujeme. A většinou i prohodíme pár slov, jaká je cesta a co říká předpověď počasí. Jdu-li na Sněžku od Obří boudy, nezdravím. Jednak bych nedělal nic jiného, ale hlavně - to množství výletníků, které po cestě potkávám, mě štve. A přitom nepochybuji, že jsou to stejně fajn lidi, jaké bych v pusté části Alp s chutí pozdravil a dal se s nimi do řeči. Problém množství.

Asi se shodneme, že zákony jsou stále složitější a nepřehlednější, že práce soudců, advokátů i dalších právníků je čím dál komplikovanější, že výsledky takové práce jsou den od dne nevyzpytatelnější. Cestu k nalezení práva že prodlužují další a další zbytečné přezkumné stupně, neustálená judikatura, i zákony měnící se nikoli podle společenské potřeby, ale podle politických ambicí jejich předkladatelů.

Vážený a milý kolega, ústavní soudce Tomáš Lichovník, zde 22. října varoval před nekritickým nadšením z využívání výpočetní techniky a umělé inteligence v soudnictví.

Jako soudci je mi do rukou dávána mimořádně velká moc rozhodovat o osobní svobodě lidí, kteří si mě k tomu nevybrali, vůbec o to nestojí, ale musí pak respektovat mé rozhodnutí, protože je může vymoci stát, jehož jménem rozhoduji. Jsem si toho vědom a ke své práci přistupuji s pokorou, protože s řešením každého problému objevuji problémy další, na každou věc je možné nalézt několik úhlů pohledu, takže rozhodně nepatřím mezi ty soudce, kteří vědí všechno a nejlépe. Proč to říkám?

V nedávném rozhovoru s tajemníkem Komise pro efektivitu justice při Radě Evropy (CPEJ) Stéphanem Leyenbergerem mne zaujala zejména část týkající se umělé inteligence a jejího možného využití v justici. Upozornil, že umělá inteligence je již zde, nicméně zdůraznil, že spravedlnost musí zůstat „lidským procesem“. A na to bych rád navázal.

Z bodu 151 věcného záměru nové úpravy civilního procesního práva se právní i laická veřejnost dozvídá, že stávající právní úprava koncentrace řízení se v praxi ukázala jako neživotná; o tom svědčí v první řadě skutečnost, že je obcházena dokonce ze strany soudů (např. tím, že soud úmyslně neposkytne stranám poučení o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř., srov. též R 98/2013).

Mgr. Jana Benešová, soudkyně Okresního soudu v Mostě, vystudovala právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, studium ukončila v roce 2000. V roce 2001 absolvovala postgraduální studium na Univerzitě Toulouse 1 ve Francii v oboru evropského práva.

Elektronizace justice se jeví jako nezvratný fakt. Z článku na České justici jsem se dozvěděl, že by měl být zřízen nový odbor pro elektronizaci justice. Vedle této skutečnosti nelze přehlédnout i to, že je v běhu výběrové řízení pro tvorbu elektronického spisu a také začala práce na úpravě procesních předpisů v souvislosti se zavedením elektronického spisu.

Dlouhá léta advokacie vášnivě debatovala, zda se má vrátit k tradici, od roku 1948 přetržené, nosit v jednací síni talár. Debata to byla vskutku bouřlivá, stačí prolistovat Bulletin advokacie z počátku tohoto století, kolik příspěvků a replik se tomuto tématu věnovalo.

Už po nějakou dobu jsem členem odvolacího senátu se specializací ve věcech společného jmění manželů. Právníci si jistě umí představit veškeré skutkové, právní a procesní spletitosti spojené s tímto institutem, neprávníci si pod ním pravděpodobně představí „prostě velký problém“.

Pokračuji v možná přízemních, leč po mém soudu praktických a odbornou i laickou veřejností zmiňovaných tématech, která by měla podle mého soudu být řešena mezi prvními při úvahách, jaké že to máme mít nové procesní předpisy. V předchozím příspěvku jsem naznačil možné řešení nejvíce zatěžující fáze soudního procesu pro soudce, vypracování písemného odůvodnění rozhodnutí.

Soudcovská unie před pár dny vydala své silně kritické hodnocení dosavadních prací na novém občanském soudním řádu. Shromážděné výhrady představovaly argumenty, které slýchávám na soudních chodbách, ale i od advokátů a akademiků. Vlastně, kdyby mezi autory návrhu nebyl jeden můj kamarád, mohl bych tvrdit, že neznám nikoho, kdo by směru, který komise zvolila, fandil.

Zřejmě to byla jen jakási novinářská zkratka, ale zaujalo mě, že předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa při setkání s prezidentem republiky na téma výběru soudců, zejména ohledně věkového limitu počátku kariéry, údajně zauvažoval, zda by „nebylo načase přejít do jiného modelu, kdy se budou vybírat do soudních funkcí lidé, kteří mají za sebou profesionální či mravní stopu danou svou třeba dvacetiletou praxí“[1]. To je odvážná myšlenka, kterou jsem dosud v debatách o výběru soudců nezaznamenal.

Je neoddiskutovatelným faktem, že Češi míří s žalobami k soudům v poměrně hojném počtu. Řada z nich i dost často, někteří dokonce opakovaně po podstatnou část svého života. Zřejmě to bude jeden z projevů naší národní mentality, neboť ze sociologické studie zpracované cca před 10 lety vyplynulo, že se český člověk profiluje mimo jiné prostřednictvím konfliktu, upevňuje si takto z psychologického hlediska svou pozici a dohodu, či vstřícný krok k ní, považuje za projev slabosti.

Navštívil jsem před nedávnem Terezín a také přilehlou Malou pevnost. Jejich pohnutou historii jsem znal, ale bezprostřední kontakt s místy tolika utrpení je nad všechny odborné texty. A právě zde jsem si velmi silně uvědomoval, že prakticky všichni, kdo prošli ghetem v Terezíně či věznicí v Malé pevnosti sem byli posláni státními orgány. A to na základě právních norem.

Soudci, mě nevyjímaje, rádi zdůrazňují, že je až tak moc nezajímá, kdo bude dalším ministrem spravedlnosti, hlavně, aby kontinuálně navázal na své předchůdce a nezačal vše dosud vykonané bořit. Bohužel se nám toto přání málokdy splní.

15. května rozhodoval německý nejvyšší soud spor o přípustnosti důkazu - záběry kamer umístěných v automobilu. Stěžejní otázkou sporu bylo, zda je možné použít důkaz, který zasahuje do osobnostních práv jiných osob.

Před časem jsem od dodavatele elektrické energie dostal dopis se znepokojujícím nápisem „do vlastních rukou“. Musel jsem si jej proti podpisu vyzvednout na poště. Byl opravdu „důležitý“. Bylo mi totiž důrazně sděleno, že se jedná o poslední upomínku a nebudu-li na ni náležitě reagovat, bude proti mně podána žaloba u soudu. Výzva byla jasná. Do tří dnů musím zaplatit 0,00 Kč!!!

Před pár dny mne během soudního jednání přepadl zvláštní pocit a chvíli mi trvalo, než jsem ho dokázala pojmenovat. Byl to údiv. Údiv nad tím, že před námi stojící svědek říká naprosto jednoznačně pravdu. Že o věcech, které potřebujeme zjistit, vypráví bez příkras a prostě tak, jak se staly.

V minulém měsíci se konaly dvě akce, které si byly podobné víc než by se mohlo na první pohled zdát. Nejprve to bylo v rámci Pražského právnického jara Stálou konferencí českého práva pořádané sympozium s názvem Ústavní projekce dělby moci, o čtrnáct dnů později konference Soudcovské unie České republiky, která se zabývala vymezením kritérií určujících kariéru soudce, jinak řečeno kariérním řádem.

vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou dokončila v roce 1997, v roce 1999 absolvovala společný studijní program PF UK a FSV UK „EUROPEUM“ v oboru evropské právo.

Rodák z Berouna, absolvent tamního gymnázia a Právnické fakulty Univerzity Karlovy, od roku 1995 nejprve justiční čekatel, od prosince 1998 soudce Okresního soudu v Táboře a poté Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře.

JUDr. Tomáš Lichovník ve svém zamyšlení nad otázkou, do jaké míry má být soudce zavázán povinností pracovat s textem v elektronické či listinné formě, zaujal názor, že nelze nikoho nutit, aby se přizpůsoboval nové době a že by každému měla být zachována možnost volby, zdali bude pracovat v elektronické či listinné podobě.

Vystudoval právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, studium ukončil v roce 1991. Po složení advokátních zkoušek v roce 1994 začal vykonávat advokátní praxi v Rychnově nad Kněžnou a to až do roku 2001, kdy nastoupil u Okresního soudu v Náchodě jako soudce a kde působí dosud.

Bez patosu lze říci, že rozhodování o dětech je rozhodováním o naší budoucnosti, ukončil svou úvahu o pečovatelských sporech ústavní soudce Tomáš Lichovník.