Ochrana osobních údajů a spravedlnost
15. května rozhodoval německý nejvyšší soud spor o přípustnosti důkazu - záběry kamer umístěných v automobilu. Stěžejní otázkou sporu bylo, zda je možné použít důkaz, který zasahuje do osobnostních práv jiných osob.
Stojí zde tedy proti sobě zájem na ochraně osobnostních práv natáčených osob na straně jedné a zájem na objasnění skutečného stavu, tedy pravdy, na straně druhé. Je nasnadě, že podobnou otázku budou soudy s rozvojem technologií řešit stále častěji a ve stále širším okruhu práva.
Co je prvotní? Zjistit pravdu a podle pravdy rozhodnout nebo pravdu znát, ale nebrat ji v potaz proto, že se pravda na světlo boží dostala relativně nesprávnou cestou? Je to možná otázka více filozofická než právní, a odpověď na ni nemusí být jednoduchá a jednoznačná.
Podstatné zřejmě bude, za jakých okolností předmětný důkaz vznikl. Pokud by se jednalo o situaci, kdy má řidič automobilu zapnutou kameru, která monitoruje průběh jízdy, přičemž pochopitelně zaznamenává i jiná vozidla či osoby bez jejich souhlasu a aniž by o tom jiné osoby věděly, avšak bez jakéhokoliv dalšího úmyslu, pouze tedy z opatrnosti, mám za to, že takový záznam použitelný jako důkaz je. Vznikl totiž nezakrytě, nebyl pořízen podloudně a v případě například dopravní nehody nebo i dopravního přestupku vypovídá objektivně o nastalé situaci. Není zkreslen a pomáhá odhalit pravdu.
Je však jasné, že záznam, který je pořízen bez souhlasu, nemusí a někdy ani nemůže být jako důkaz připuštěn. Pokud je záznam pořízen s vědomím, že druhá osoba bude vmanipulována do situace, ve které se bude vyjadřovat tak, že jí tato skutečnost bude v budoucím sporu k tíži, či dokonce ve chvíli, kdy je k obdobnému násilí donucena, jako důkaz být připuštěn nesmí. Jednoduše proto, že nevypovídá pravdu.
Jako důkaz by měl být připuštěn takový záznam, který je bezpochyby objektivní, nebyl pořízen se zlým úmyslem a vede soud ke zjištění skutečného stavu věci. Pokud na takovém záznamu budou zachyceny i jiné osoby bez jejich souhlasu, pak jejich zájem na ochraně osobnostních práv nemůže být nadřazen nad zájem spravedlnosti. Nebylo by totiž správné, aby nebylo spravedlnosti dosaženo pouze z toho důvodu, že soud nemůže shlédnout záznam inkriminované události proto, že by se taková skutečnost mohla, a to ještě pouze hypoteticky, dotknout osob, které jsou na záznamu zachyceny. Tím méně pak může být dotčena osobnost pachatele, neboť ten se dopustil protiprávního jednání a neměl by být odpovědnosti zbaven jen proto, že někdo jeho protiprávní jednání, bez jeho souhlasu, zaznamenal.
Další články
Ke 20. výročí slovenské Justiční akademie
Možná uvítáte, že v nastupujícím čase adventním neotevřu žádné další ožehavé téma a pokusím se tentokrát navodit spíše náladu sváteční až slavnostní.
Co jsou ti soudci vlastně zač…
Ve veřejném prostoru opakovaně rezonuje debata o výši platů soudců. Platy jako takové nechci rozebírat. Chci se zaměřit na to, co obnáší „být soudcem“.
Přečtete si! „Podmíněný trest odnětí svobody: Převládající, nepopsaný, nepřiměřený.“
V listopadu tohoto roku se na trhu objeví nová kniha Jakuba Drápala, učitele trestního práva na mé mateřské právnické fakultě se shora uvedeným názvem. Měl jsem to štěstí, že jsem si jí přečetl dříve.
První setkání se zapsaným mediátorem aktuálně
První setkání se zapsaným mediátorem je nástroj v rukou soudu, jehož cílem je přiblížit účastníkům řízení mediaci jako jeden ze způsobů alternativního řešení sporů, získat o ní co nejvíce informací a motivovat je k jejímu využití.
Což takhle méně formalismu
To, že je česká justice konzervativní, není žádná novinka ani žádné tajemství. V mnohém má konzervativní a rigidní přístup své opodstatnění a je v pořádku.



