Facka nebo domluva? Zdroj: Redakce

Facka nebo domluva?

Jako soudci je mi do rukou dávána mimořádně velká moc rozhodovat o osobní svobodě lidí, kteří si mě k tomu nevybrali, vůbec o to nestojí, ale musí pak respektovat mé rozhodnutí, protože je může vymoci stát, jehož jménem rozhoduji. Jsem si toho vědom a ke své práci přistupuji s pokorou, protože s řešením každého problému objevuji problémy další, na každou věc je možné nalézt několik úhlů pohledu, takže rozhodně nepatřím mezi ty soudce, kteří vědí všechno a nejlépe. Proč to říkám?

Mgr. Petr Černý

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Jsem přesvědčen, že jedině pokorný přístup dovoluje rozhodovat o trestu s plnou vážností a odpovědností. Rozhodnutí o trestu přichází v okamžiku, kdy je dána potřebná jistota o vině obžalovaného nějakým trestným činem. Je to ale rozhodování, které se od toho o vině zásadně odlišuje. O ní se totiž rozhoduje na základě důkazů osvědčujících minulé děje, neznámé části příběhu si ale nemůžete domýšlet. Rozhodnutí o trestu je naopak zaměřeno do budoucnosti. Vychází sice ze zjištění majících kořeny v minulosti, ale soud musí odhadnout, byť kvalifikovaně a odůvodněně, jak půjde život obžalovaného nadále, co na něj bude mít vliv a jak moc nebo málo do něj zasáhne ukládaný trest. Jedině tak je možno uložit takový druh trestu a jeho konkrétní výměry, aby byl splněn požadavek ust. § 38 odst. 2 tr. zákoníku, tedy, aby tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nebyla uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.

Jistě se shodneme, že pro naplnění tohoto požadavku je zapotřebí co nejlépe poznat osobnost obviněného. Zda se něčeho v minulosti dopustil, z jakých pochází poměrů, jaké jsou jeho schopnosti a možnosti v oblasti pracovní atd. Je jistě dobré tohoto člověka vidět, slyšet a vytvořit si tak vlastní, mnohdy těžko popsatelný dojem. To jde u věcí projednávaných v hlavním líčení. Tam, kde je rozhodováno trestním příkazem, se na tento bezprostřední vjem rezignuje a má se za to, že když obviněný nesouhlasí s rozhodnutím, může podat odpor a ve věci proběhne hlavní líčení. Spis přitom obsahuje zpravidla jen základní informace o obviněném.

To je ctěnému čtenáři jistě známo. Má to však důležitý přesah. Platí, že reálná trestní politika státu může být tvořena a ovlivňována celou řadou okolností. Rozhodně nejdůležitější je právní úprava trestání a z ní odvozená judikatura, jakož i jakýsi étos, který je s trestáním za protiprávní činy spojen. Sjednocovací praxe vyšších soudů pak vede k tomu, že se u soudců vytvoří jakési automatismy při rozhodování o typově shodné trestné činnosti, které samy o sobě nejsou na škodu věci, protože jsou základem pro předvídatelnost rozhodnutí soudu. Musí však být korigovány rozhodující veličinou, a tou je osoba soudce, jeho ochota zabývat se věcí do podrobností, schopnost rozpoznat v záplavě bagatelních případů ten, který si zaslouží větší pozornost. Není to však jen osobnostní založení soudce, nýbrž též objektivní podmínky pro jeho práci, zda je toho vlastně reálně schopen. Je-li takový soudce zavalen prací, pak v zájmu zachování své duševní kondice sahá po použití trestních příkazů častěji, než jeho kolega na jiném soudě, který tak zavalen prací není.

A v tom vidím první základní problém.

Při rozhodování trestním příkazem je zakázáno ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhoduje se jím o trestných činech se sazbou trestu odnětí svobody do 5 let, protože trestní příkaz vydává samosoudce. Jedná se tak o stejnou hranici, jaká je uvedena v ust. § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení zapovídá možnost uložit nepodmíněný trest, ledaže je splněna podmínka, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.

Díky možnosti použití trestního příkazu v bagatelních věcech a současně zákazu ukládání nepodmíněného trestu vyjma zjevných případů, se všichni drobní zlodějíčkové, podvodníci, výtržníci, drobní násilníci a nebezpeční pronásledovatelé, šiřitelé toxikomanie či nevýznamní obchodníci s drogami mohou spolehnout na tresty bezprostředně nespojené s odnětím jejich svobody. Zpravidla jsou to však lidé, kteří disponují nějakou poruchou osobnosti projevující se nezdrženlivostí, impulzivitou, egocentričností, citovou plochostí atp., a tuto drobnou trestnou činnost páchají opakovaně. Opakovaně jim tak jsou ukládány ony alternativní tresty k trestu nepodmíněnému. Ale v důsledku se zakládá na velký problém. Tito jedinci, vesměs žijící jen přítomným okamžikem, podporovaní tím, že se jim vždy podaří vyhnout se vězení, páchají trestnou činnost stále dál. Dostávají se do vyšších trestních sazeb díky úpravě recidivy u majetkových trestných činů a to i v případě, že se zmocní věcí v řádu stokorun. Pokud se pak objeví před soudem počtvrté či popáté, mají tři podmíněné tresty, peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody, který nikdy nechtěli ani nemohli zaplatit, a plný počet hodin obecně prospěšných prací. Pak je jim ukládán trest nepodmíněný již v polovině zákonné trestní sazby a přijde na řadu kolotoč „přeměn“ dříve uložených trestů. V důsledku se pak takový člověk ocitá ve vězení na čtyři až pět let, za škodu, která, teoreticky, v jednotlivých případech nepřekročila částku 5000 Kč. Velmi často pak takový jedinec nerespektuje ani výzvu k nástupu výkonu trestu, je odsouzen též za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, a to s nepříznivými dopady na možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.    

Řešení? Při prvním kontaktu pachatele trestné činnosti s policií by bylo povinností orgánů činných v přípravném řízení trestním provést podrobné šetření k osobním a rodinným poměrům. V případě existence kázeňských problémů ve škole, opakovaných přestupkových projednání či jiných poznatků nasvědčujících tomu, že se dotyčný jedinec pohybuje v problematické společnosti „kriminálně závadových osob“, nevhodné partě, užívá drogy apod., by se státu vyplatilo podrobné vyšetření obviněného ke zjištění případné poruchy osobnosti, počínající závislosti na omamných a psychotropních látkách a existence dalších kriminogenních faktorů. Pak by totiž bylo možno pokusit se o vytržení takového člověka ze spirály, která ho s největší pravděpodobností povede k recidivě trestné činnosti a dlouhodobým trestům odnětí svobody.

Upřímně řečeno, příliš nechápu, proč by nepodmíněný trest odnětí svobody měl být takovým strašákem, pokud by byl takto určeným prvotrestaným jedincům ukládán v délce do 6 měsíců, s intenzivním výchovným působením. Jistě by nepřicházel v úvahu u osob bez těchto kritických rysů. Tam by současná praxe byla i nadále aplikovatelná. Jsem však toho názoru, že zážitek spojený s odnětím svobody spolu s motivačním působením během výkonu trestu může být tím nejpodstatnějším pro další život obviněného. Minimálně dočasné odloučení od závadného sociálního prostředí a vytvoření žádoucích pracovních návyků bych považoval za velmi cenné. Po propuštění z výkonu trestu by takový jedinec byl podroben dohledu probačního úředníka, byl by veden k absolvování kurzů a programů uvedených v ust. § 48 odst. 4 tr. zákoníku. To by mělo tu výhodu, že by bylo možno rychleji reagovat na rozvoj nežádoucí osobní situace. Pokud by se tento postup nesetkal s úspěchem, alespoň budou shromážděny podklady pro posouzení úpadku osobnosti takového člověka v čase a budoucí přesnější zacílení ukládaných trestních opatření.

Co to však vyžaduje? Vyžaduje to minimálně zrušení ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, změnu právní úpravy recidivy u majetkových trestných činů a ještě jednu důležitou věc.

Vzhledem k tomu, že celá řada trestních sazeb za nejobvyklejší trestnou činnost začíná na šesti měsících, muselo by se jinak přistupovat k možnosti uložit trest pod dolní hranici trestní sazby. V takovém případě je totiž ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku upravující mimořádné snížení trestu odnětí svobody krajně těžkopádné. Současná praxe je taková, že je navíc vykládáno velmi úzce a příliš mnoho případů se s jeho použitím neřeší. Domnívám se proto, že by bylo vhodné dolní hranici trestní sazby brát jen jako hranici doporučenou, spoluurčující typovou společenskou škodlivost daného trestného činu, ale nezavazující soud k jejímu plnému respektování. Přirozeně jen za předpokladu, že uložení trestu pod touto hranicí bude v rozhodnutí náležitě odůvodněno. Vylučovalo by to použití trestního příkazu, který neobsahuje odůvodnění a zcela správně nedovoluje uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Pozitiva by však bylo možno hledat i na opačné straně spektra trestů odnětí svobody. V některých případech, pravda nikoli příliš četných, avšak přesto se vyskytujících, je krajský soud jako soud prvního stupně nucen ukládat trest odnětí svobody ve výměře znemožňující jeho podmíněný odklad, ačkoli je přesvědčen, že ponechání obviněného na svobodě by v důsledku bylo mnohem vhodnější z hlediska výchovného, zájmů poškozených, rodiny obviněného i jeho pracovních dovedností, ale úzce vykládané podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody splněny nejsou.

Jsem proto přesvědčen, že aplikací těchto opatření by ubylo osob dlouhodobě pobývajících ve vězení, a to včetně všech nepříznivých dopadů takových trestů na žádoucí sociální vztahy odsouzeného, snížila by se recidiva ze současných 70% vězněných osob, o úspoře nákladů na zabezpečení výkonu trestu nemluvě.  

Zkrátka, někdy je rychlá facka lepší než dlouhé domlouvání.

trestní řízení trest odnětí svobody trestní příkaz recidiva

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze