Pracovní právo

Obvyklým ustanovením jak v pracovních smlouvách se zaměstnanci managementu, tak v příkazních smlouvách, typicky smlouvách o výkonu funkce (jednatele, člena představenstva) bývají doložky o důvěrnosti informací, které zaměstnance (příkazníka) zavazují nesdělit či nezpřístupnit skutečnosti, s nimiž se během zaměstnání, resp. výkonu funkce seznámil, třetím osobám.

K 1. listopadu 2017 nabyde účinnosti novela zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách („Zákon“), která přinese několik více či méně zásadních změn také do právní úpravy pracovnělékařských služeb. S jakými novými povinnostmi by tedy měli zaměstnavatelé určitě počítat a jaké nové postupy budou moci nově využívat?

K 1. listopadu 2017 nabyde účinnosti novela zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách („Zákon“), která přinese několik více či méně zásadních změn také do právní úpravy pracovnělékařských služeb. S jakými novými povinnostmi by tedy měli zaměstnavatelé určitě počítat a jaké nové postupy budou moci nově využívat?

Základní povinností zaměstnance vůči zaměstnavateli je, aby svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, aby řádně hospodařil se svěřenými prostředky, a střežil a ochraňoval majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím. Případné porušení takových povinnosti ze strany zaměstnance úmyslným útokem na majetek zaměstnavatele má za následek zásadní narušení či ztrátu důvěry zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Lze však z takového důvodu okamžitě zrušit pracovní poměr s daným zaměstnancem, i když výše škody na majetku zaměstnavatele je relativně nízká?

Evropský soud pro lidská práva ve svém nedávném rozhodnutí konstatoval, že pokud zaměstnavatel neoznámí zaměstnanci, že jeho komunikace pomocí pracovních prostředků může být monitorována, porušuje tím jeho právo na soukromý a rodinný život.

Na pozadí sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru formuloval Nejvyšší soud ČR kritéria přípustné kritiky zaměstnavatele zaměstnancem. Jejich nesplnění může založit porušení povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Ústavní soud dne 23. května 2017, ve svém nálezu Pl. ÚS 10/12 zamítl návrh skupiny 54 poslanců, který směřoval proti dílčí novele zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), na jejímž základě může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, poruší-li zvlášť hrubým způsobem režim dočasně práce neschopného zaměstnance, a to za současného vyloučení nároku na podporu v nezaměstnanosti z tohoto důvodu.

Za poměrně rozšířenou praxi mezi řediteli příspěvkových organizací, zejména školských zařízení, lze považovat tzv. sebezaměstnání v podobě uzavírání pracovních smluv mezi ředitelem jako statutárním orgánem organizace a zároveň jako zaměstnancem.

Mezi základní lidská práva patří právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a dále právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

Dle zákoníku práce musí pracovní smlouva obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce vykonávána a den nástupu do práce. Pracovní smlouva musí být uzavřena v písemné formě. Údaje o mzdě a způsobu odměňování, splatnosti termínu její výplaty a místu a způsobu vyplácení nepatří mezi základní náležitosti pracovní smlouvy. O těchto uvedených náležitostech, které nejsou základní náležitostí pracovní smlouvy postačí zaměstnance pouze písemně informovat, s tím, že ohledně mzdy je tak třeba učinit před začátkem výkonu práce.

Nejvyšší soud v prosinci roku 2016 podal Soudnímu dvoru EU další předběžnou otázku, týkající se odměn za pracovní pohotovost. Tentokrát se jednalo o vnitrostátní spor o odměnu za pracovní pohotovost soudců, kterým na rozdíl od ostatních zaměstnanců v soukromém i veřejném sektoru taková odměna nenáleží. Druhou částí předběžné otázky byla problematika stejné odměny pro všechny soudce, sice odvislé od počtu let započtené doby, avšak bez reflexe různého počtu hodin pracovní pohotovosti, kterou konkrétní soudce vykonává.

Druhá část příspěvku se podrobně věnuje všem povinnostem, které zaměstnavateli vznikají při zpracování osobních údajů uchazečů o práci podle ZOOÚ, a zároveň je srozumitelně ilustruje na názorných příkladech.

Každý zaměstnavatel již před uzavřením pracovního poměru s novými zaměstnanci shromažďuje osobní údaje, které mu mají umožnit výběr vhodného kandidáta na hledané pozice. Často však zaměstnavatelé požadují řadu údajů, které pro potřeby výběrového řízení nepotřebují nebo které ani vyžadovat nesmějí.

Nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 190/15 ze dne 22. září 2016 značně zpochybnil dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se souběhu funkcí statutárního orgánu s pracovním poměrem ve společnosti. K Nálezu Ústavního soudu se nedávno vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3613/2015 ze dne 19. ledna 2017. V něm však nepřípustnost souběhu funkcí opět potvrdil.

Práce z domova představuje flexibilní formu výkonu závislé práce, kdy zaměstnanec pracuje zcela (homeworking) nebo zčásti (home office) ze svého bydliště. Práce z domova je zároveň oblíbeným benefitem, který zaměstnavatel může poskytovat svým zaměstnancům. Nelze ji však vnímat jen jako benefit, který by zaměstnavatel mohl libovolně upravovat, neboť i při práci z domova má zaměstnanec svá práva. Práce z domova má řadu výhod, ale může mít i svá úskalí.

Zaměstnanci a zaměstnankyně se často v době čerpání mateřské či rodičovské dovolené zajímají o možnost přivýdělku, a to ať už u zaměstnavatele, u něhož byli před nástupem na mateřskou / rodičovskou dovolenou v pracovním poměru, nebo jinde.

Mateřská dovolená je upravena v § 195 a následujících zákoníku práce. Mateřská dovolená v souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě přísluší zaměstnankyni, matce dítěte. Mateřská dovolená v souvislosti s péčí o narozené dítě náleží také zaměstnankyni, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí o svěření dítěte do péče, nebo dítě, jehož matka zemřela (pokud by šlo o zaměstnance, čerpal by rodičovskou dovolenou).

Zaměstnanci v dočasné pracovní neschopnosti vyplácí zaměstnavatel v době prvních 14 kalendářních dnů náhradu mzdy, a to za podmínek a ve výši stanovené zákoníkem práce (§ 192). Z tohoto důvodu zákoník práce zároveň umožňuje zaměstnavatelům, aby mohli kontrolovat, zda jejich zaměstnanci dodržují režim dočasně práce neschopného zaměstnance.

Dne 2. května 2017 prezident republiky podepsal novelu zákona o nemocenském pojištění, která zavádí novou dávku nemocenského pojištění pro novopečené „tatínky“. Ti tak získají možnost pomoci matce svého dítěte během šestinedělí.

Přestože se problematice souběhu funkcí doposud věnovalo nemálo článků a soudních rozhodnutí, stále se jedná o aktuální a nevyčerpatelné téma. V loňském roce jsme Vás v jenom z našich článků informovali o nálezu Ústavního soudu, který se velmi kriticky k této situaci, a zejména postupu nižších soudů v rámci rozhodování této otázky, vyjádřil, a to v tom smyslu, že souběh funkcí vlastně nikdy nebyl zákonem výslovně zakázán a chtějí-li soudy setrvat v tomto výkladu, musí předložit přesvědčivější argumenty.

Agenturní zaměstnávání coby institut doplňuje tradiční pracovní poměr a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.[1] Pokud si položíme otázku o definici tohoto institutu či o jeho konkrétním vymezení, dospějeme k tomu, že v žádném z vnitrostátních právních předpisů není odpověď explicitně uvedena.

Agenturní zaměstnávání představuje flexibilní formu zaměstnávání, kterou upravuje zákoník práce v § 307a a následujících. Agenturní zaměstnávání je v podstatě pronájmem pracovní síly, neboť agentura práce dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli.

Dne 31. května 2017 uspořádalo nakladatelství Verlag Dashöfer, spol. s r.o. a jím provozovaný portál BOZPprofi seminář BOZP a odškodňování pracovních úrazů ve vzájemných souvislostech.

Jednou ze základních povinností zaměstnance vůči zaměstnavateli je, aby svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu.[1] Případné porušení této povinnosti ze strany zaměstnance úmyslným útokem na majetek zaměstnavatele bude mít nepochybně za následek zásadní narušení či ztrátu důvěry zaměstnavatele vůči takovému zaměstnanci. Může však zaměstnavatel z tohoto důvodu okamžitě zrušit pracovní poměr s daným zaměstnancem, i když výše škody na majetku zaměstnavatele bude relativně nízká?

Nulová tolerance alkoholu na pracovišti? Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu nemusí být malé množství alkoholu v krvi důvodem pro výpověď.