Souběh funkcí – (staro)nový rozbor nepřípustnosti z pera Nejvyššího soudu

Před několika týdny došlo ke zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3613/2015 ze dne 19. 1. 2017), který navazuje na výše zmíněný nález soudu Ústavního. Nejvyšší soud se znovu zabýval otázkou přípustnosti souběhu a i nadále setrval na svém původním názoru, že je právně nepřípustný. Na podporu svého tvrzení, s ohledem na požadavek Ústavního soudu, musel rozšířit a zpřesnit argumentaci pro své závěry. Vybrané pasáže z tohoto odůvodnění Vám přinášíme v následujících řádcích.

Nejvyšší soud se v rámci svého rozhodnutí zabývá, ve větším či menším detailu, jednáním za společnost, popisem činnosti představenstva, postavením představenstva ve společnosti, definicí závislé práce, obecně pracovněprávním vztahem a jeho znaky, konfliktem zájmů v jednání zaměstnavatele a zaměstnance, omezením působnosti zákoníku práce pouze na pracovněprávní vztahy a otázkou posuzování smluv podle jejich obsahu. Těmito instituty dokládá samotnou nepřípustnost souběhu funkcí.

V mnoha případech Nejvyšší soud uvádí již dříve používanou argumentaci, a to např., že, „z postavení statutárního orgánu je zřejmé, že při výkonu své funkce nenaplňuje (nemůže naplňovat) znaky, jimiž zákoník práce charakterizuje vztahy pracovněprávní. Není nikoho, kdo by mu byl nadřízen a mohl mu dávat pokyny k výkonu jeho činnosti. Již z toho je zřejmé, že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovním poměru.“

Podle Nejvyššího soudu rovněž nelze smlouvu o výkonu funkce podřídit zákoníku práce – „Úpravu zákoníku práce nelze ‘nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí‘ (použít ji podle potřeb jednajících). Řečeno jinak a možná srozumitelněji, zákoník práce popsaným způsobem zakazuje, aby jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce nebo jaké vznikají v intencích § 1 zákoníku práce v souvislosti s výkonem závislé práce.“ Nejvyšší soud potvrdil, že je ve smlouvě o výkonu funkce samozřejmě možné sjednat i výhody a benefity, které jsou typické pro pracovněprávní vztahy (jako např. dovolená, náhrady při překážkách v práci, stravenky apod.). Nicméně dohoda o těchto nárocích nemůže platně založit pracovněprávní vztah. Tato plnění si mohou smluvní strany nárokovat jen na základě smlouvy, nikoliv na základě zákoníku práce.

Právní jednání také nelze vždy posuzovat jen podle toho, jakou vůli strany projevily ve smlouvě, a formalisticky ji považovat za vyjádření svobodného projevu vůle. „Z tohoto hlediska tak nemůže obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem, když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu. Ochrana svobodného, autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva.“

Nejvyšší soud se dále podrobně věnuje otázce konfliktu zájmů zaměstnavatele a zaměstnance. Pracovněprávní vztah se členem statutárního orgánu samozřejmě lze uzavřít, ale pouze nedochází-li ke střetu zájmů mezi společností jako zaměstnavatelem a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. Tatáž osoba jakožto statutární orgán nemůže platně jednat za společnost, když zároveň sleduje i svoje zájmy, uzavírá-li pracovní smlouvu jako zaměstnanec. Podle Nejvyššího soudu rovněž „zaměstnavatele sice může v konkrétním případě zastupovat při uzavření smlouvy s členem statutárního orgánu i jiná fyzická osoba než statutární orgán, který se má stát zaměstnancem, ale nemůže být pochybnosti o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany, které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání ‘ve shodě‘, při němž nikdo plnohodnotně nezastupuje obchodní společnost.“

Pracovněprávní senát Nejvyššího soudu rozhodující tuto otázku tedy své čtenáře podle očekávání nepřekvapil. Závěrem je třeba dodat, že proti tomuto rozhodnutí byla opět podána ústavní stížnost, a nezbývá než vyčkat, zda bude tentokrát Ústavní soud s rozsahem a obsahem argumentů ohledně nepřípustnosti souběhu funkcí spokojen. O výsledku Vás opět budeme informovat.