Jednou ze základních povinností každého zaměstnance vyplývající z pracovněprávního vztahu je povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jinými slovy, každý zaměstnanec je povinen dodržovat vůči svému zaměstnavateli určitou míru loajality. Právo jednoho však končí vždy tam, kde začíná právo jiného. Otázkou tedy je, kde leží hranice mezi oprávněnými zájmy zaměstnavatele a jinými právy zaměstnance a má případné porušení tohoto požadavku loajality pro zaměstnance nějaké důsledky?
Odpověď na tuto otázku nedávno přinesl Nejvyšší soud ČR. Ve svém řízení (sp. zn. 21 Cdo 1043/2016) se zabýval případem, kdy zaměstnavatel (vlastník soukromoprávní televize) dopisem zaslaným zaměstnanci okamžitě zrušil jeho pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvodem pro takový postup zaměstnavatele byl článek zaměstnance uveřejněný v internetovém magazínu, v němž se zaměstnanec nelichotivě vyjádřil o (údajném) chování a praktikách v televizi zaměstnavatele, včetně přirovnání panujících vnitřních poměrů k „totalitnímu režimu“.
Zaměstnanec se žalobou domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Svou obranu opíral zejména o to, že v redakci televize mělo docházet k neúměrnému zasahování do připravovaných zpravodajských reportáží a že svým článkem pouze realizoval své zaručené ústavní právo na svobodu projevu a postupoval ve veřejném zájmu. Protože strany měly v řízení střídavý úspěch, dospěl celý spor až k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pokud má být porušení pracovněprávní povinnosti důvodem k rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, musí se na straně zaměstnance jednat o zaviněné porušení povinnosti (alespoň z nedbalosti) a toto porušení musí dosahovat určitého stupně intenzity. Aby byla kritika přiměřená, musí jít „o kritiku právem přípustnou, resp. oprávněnou“. Takovou je kritika, která je věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa. Jinými slovy, vzhledem k cílům nesmí být kritika přemrštěná, přehnaná a musí vycházet z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení. Přitom je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu.
Nejvyšší soud ČR uzavřel, že pokud kritika vybočí z mezí přípustnosti, není na místě upřednostňovat právo na svobodný projev před právem na ochranu dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby.
Okamžité zrušení pracovního poměru bylo shledáno jako odůvodněné a žaloba byla zamítnuta.
Zdroj: BNT journal
Kontakt na autora: ondrej.tejnsky@bnt.eu
Diskuze k článku ()