Články s tagem: pracovní poměr

Aby mohl být zaměstnanec odvolán z vedoucího pracovního místa, musí být nejdříve na toto místo jmenován.

...aneb na čí straně budou překážky v práci, když se zpochybní závěr o zdravotní způsobilosti k práci?

Má-li každý pracovník nárok na minimální denní odpočinek a nepřetržitý odpočinek v týdnu, je nutné nahlížet na všechny pracovní poměry mezi jedním pracovníkem a jedním zaměstnavatelem jako na celek.

Před nástupem do nové práce by měl zaměstnanec zpravidla absolvovat vstupní prohlídku. Co je jejím účelem, v jakých případech se provádí, kdo jí hradí, a jaké důsledky jsou spojeny s jejím neprovedením?

Snahou nejednoho zaměstnavatele je mít uzavřené takové pracovní smlouvy, u nichž si zachová pokud možno co nejširší prostor pro „bezproblémové“ ukončení pracovního poměru. Při podrobnějším studiu zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jako „Zákoník práce“) totiž zaměstnavatel zjistí, že nejméně úskalí je spojeno s ukončením pracovního poměru ve zkušební době, popř. uplynutím doby.

Přes vládní programy na podporu zaměstnanosti, které byly zaměstnavateli hojně využity, je již nyní zřejmé, že řada zaměstnavatelů musí či v dohledné době bude muset přistoupit k propouštění svých zaměstnanců. Ne všem zaměstnavatelům se totiž daří obnovit podnikatelskou činnost v původním rozsahu a se stejným objemem zakázek.

Již před pandemií nemoci Covid-19 byl výkon práce z domova (tzv. homeworking) stále častějším způsobem výkonu práce mimo pracoviště zaměstnavatele, v řadě případů i oblíbeným benefitem, na který zaměstnavatelé lákali nové zaměstnance. V mnoha případech bylo motivací zaměstnavatele umožnit výkon práce z domova za účelem úspory času zaměstnance dojížděním, zároveň však homeworking například umožnil výkon práce zaměstnancům, kteří by jinak museli čerpat rodičovskou dovolenou.

S jednostranným ukončením pracovního poměru pro porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance se v praxi setkal téměř každý zaměstnavatel. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jako „Zákoník práce“), hovoří o celkem třech intenzitách porušení pracovních povinností zaměstnancem: méně závažné porušení, závažné porušení a porušení zvlášť hrubým způsobem.

Zákoník práce umožňuje zaměstnavateli rozvázat v případě, že zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo nemoc z povolání, pracovní poměr výpovědí. Podle názoru Nejvyššího soudu je na tuto možnost třeba za určitých okolností pohlížet jako na povinnost.

Pracovněprávní vztahy úředníků územně samosprávních celků se řídí zákoníkem práce, pokud zákon o úřednících nestanoví jinak. Právní úprava skončení pracovního poměru je obsažena především v ust. § 48 – 73a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále také jen „ZP“), § 10 – 13 zákona č. 312/2002, o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „ZÚÚSC“).

Dobrá pracovní smlouva by měla být dostatečně určitá, aby předcházela sporům a nejasnostem ve vztahu se zaměstnanci. Co to konkrétně znamená? Zde je 10 základních bodů, v nichž se v praxi chybuje.

Na úvod bych rád uvedl, že ačkoliv mnoha zaměstnavatelům se může zdát proces směřující k uzavření pracovního poměru jako zcela běžná činnost bez možných nástrah, číhají na ně ovšem při jeho uzavírání různá úskalí, kterým bych se na ploše vymezené tomuto článku rád krátce věnoval.

Neplatné rozvázání pracovního poměru a jeho důsledky jsou upraveny v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“), a to konkrétně v jeho ustanoveních § 69 a násl., přičemž zákoník práce v zásadě rozlišuje dvě situace neplatného rozvázání pracovního poměru.

Spory o neplatnost rozvázání pracovního poměru jsou jedním z nejčastějších pracovněprávních sporů, které soudy řeší. V případě, že zaměstnanec nebo zaměstnavatel nenapadnou rozvázání pracovního poměru u soudu, případně nebudou ve sporu úspěšní, bude toto rozvázání platné, i pokud by nesplňovalo zákonné předpoklady.

Skončení pracovního poměru dohodou o rozvázání může mít vliv na poskytování podpory v nezaměstnanosti a na její výši. Může dojít ke snížení nebo odkladu?

Situace na trhu práce je v Praze oproti většině míst v České republice značně odlišná, alespoň jde-li o množství pracovních příležitostí a mzdové podmínky. Zdá se tak logické, že zaměstnavatel nabízí uchazeči o práci v Ústí nad Labem nižší odměnu než jeho pražskému kolegovi. Je však takový tržní přístup v souladu se zákonem?

Dne 11. 4. 2018 přijal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ve věci přípustnosti tzv. pravých souběhů (dále také jako „Rozhodnutí“), které přináší (snad) konečnou odpověď na otázku přípustnosti podřízení smluv o výkonu funkce členů statutárních orgánů zákoníku práce.

V případě, že je zaměstnanec vzat do vazby nebo nastoupí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, nemůže nadále konat práci podle pracovní smlouvy. Jak zaměstnavatele, tak zaměstnance pak zajímá, jak se taková doba „nepřítomnosti“ v práci posuzuje a jaké mají obě strany možnosti.

V prvním dílu seriálu o specifikách právní úpravy pracovního poměru v zemích střední Evropy přehledně představujeme právní úpravu v Maďarsku.

Vykonává-li fyzická osoba v rámci České republiky osobně práce v podřízenosti subjektu, pro něhož práce vykonává, jeho jménem a dle jeho pokynů, tj. vykonává slovy zákoníku práce tzv. závislou práci, je povinna ji vykonávat v pracovněprávním vztahu jako zaměstnanec na základě pracovní smlouvy, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnost. Pokud fyzická osoba vykonává závislou práci v jiném než pracovněprávním vztahu, zpravidla jako OSVČ, např. na základě smlouvy o dílo, smlouvy o poskytování služeb či jiné občanskoprávní smlouvy, jedná se o tzv. Švarc systém.

Neomluvená nepřítomnost zaměstnance na pracovišti není jako pojem legálně definována, nicméně ustálená judikatura považuje neomluvenou absenci zaměstnance za situaci, kdy „zaměstnanec ve sjednané pracovní době neplní svoje pracovní povinnosti z pracovního poměru z důvodu nepřítomnosti na určeném pracovišti a jestliže nepřítomnost není způsobena jeho prokázanou pracovní neschopností, čerpáním dovolené v souladu se zákoníkem práce nebo zákonnou překážkou v práci.“[1]

Pojem loajality jako takové zákoník práce, resp. jiné právní předpisy neznají. Pod pracovní loajalitou je nicméně možné obecně rozumět zejména souhrn právních povinností zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli podle § 301 písm. d) zákoníku práce (dále jen "ZP"), tj. mj. nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Služební poměr a pracovní poměr jsou dva různé druhy výkonu práce, v odlišných podmínkách, na základě jiných předpokladů, řídící se různou právní úpravou. V některých ohledech je však úprava podobná. V tomto článku se budeme zabývat úpravou změny služebního poměru dle zákona o státní službě v porovnání se změnou pracovního poměru dle zákoníku práce. Zákon o státní službě upravuje změny v ustanovení § 44 až § 70 zákona č. 234/2014 Sb., zákona o státní službě. Zákoník práce upravuje změny pracovního poměru v ustanovení § 40 až § 47 zákona č. 262/2006 Sb. Cílem tohoto článku je porovnat právní úpravu. Nejdříve je nutné se zaměřit na to, na koho jaká úprava dopadá, a v čem je základní rozdíl právních úprav.

Ukončit pracovní poměr lze podle zákoníku práce pouze stanoveným způsobem. Mezi nejčastější způsoby rozvázání pracovního poměru patří dohoda, výpověď nebo okamžité zrušení. Tyto možnosti stanovuje zákon, při jejich realizaci však musí být dodrženo několik pravidel. Ukončení pracovního poměru výpovědí, dohodou nebo okamžitým zrušením nemusí být vždy oprávněné, proto je vhodné znát svá práva.

Při uzavírání pracovního poměru, ale i kdykoli v jeho průběhu, se zaměstnanec může se zaměstnavatelem dohodnout na trvání pracovního poměru na dobu určitou. Sjednávání doby určité však má přesná pravidla, resp. hranice, které musí strany pracovního poměru dodržet.