Mezinárodní a evropské právo

Erasmus program slaví v roce 2017 celých 30 let od svého vzniku a podle mého názoru patří k jedněm z nejúspěšnějších aktivit, které EU v rámci procesu sbližování občanů uvnitř Unie založila, ale především udržela.

V Úředním věstníku Evropské unie byla 5. 5. 2017 zveřejněna dvě nová evropská nařízení. Jde o nařízení o zdravotnických prostředcích a nařízení o in vitro diagnostických prostředcích. Po více než pěti letech tím byl završen legislativní proces, jemuž předcházely další roky odborné diskuze.

Mé dnešní téma je velmi aktuální, a to i legislativně, neboť v parlamentu leží návrh novel zákona o zpřísňování trestní represe ve vztahu k dětem, což je podle mého názoru cesta naprosto opačná, než jakou bychom měli zvolit. Mimochodem jsem nedávno postřehl, že byla napsána studie ohledně přínosu zpřísnění trestů u mladistvých a za závažné trestné činy u dospělých, která dospěla k závěru, že žádný přínos mít nebude, jediným výsledkem bude větší naplnění věznic.

V červnu 2017 hostilo Brno zcela výjimečnou akci evropského rozměru. Na půdě Nejvyššího soudu České republiky se za účasti předsedů nejvyšších a ústavních soudů zemí Rady EU odehrálo setkání předsedů ESLP a SDEU.

V květnu letošního roku vstoupilo v platnost nové Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen „Nařízení“). Od 25. května 2018 bude Nařízení přímo účinné ve všech státech Evropské unie a státech tvořící Evropský hospodářský prostor.[1]

Zcela výjimečnou a specifickou formu mezinárodní ochrany v podobě azylu poskytovaného z humanitárních důvodů zakotvuje ustanovení § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (zákon o azylu). Tato forma mezinárodní ochrany představuje společně s azylem za účelem sloučení rodiny alternativní cestu k udělení mezinárodní ochrany, přičemž obě tyto možnosti pramení pouze z roviny práva národního, nikoliv z roviny práva mezinárodního.

Ochrana osobních údajů v říjnu 2016 zaznamenala další zajímavé rozhodnutí, které reaguje na neustálý vývoj moderních komunikačních technologií s ohledem na rozsah toho, co lze ještě zařadit pod pojem osobní údaj ve smyslu článku 2 písm. a) směrnice č. 95/46/ES. Rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-582/14 Patrick Breyer v. Bundesrepublik Deutschland nepředstavuje však z našeho pohledu překvapivý počin, neboť toto rozhodnutí v praxi pouze deklaruje dlouhodobé nahlížení na problematiku dynamických IP adres, které ve spojení s dalšími údaji mohou představovat osobní údaje, jak ostatně bylo završeno výslovnou zmínkou o síťových identifikátorech v rámci definice osobních údajů v novém obecném nařízení o ochraně osobních údajů.

Na podzim 2016 spatřilo světlo světa rozhodnutí SDEU, které řeší přípustnost hypertextových odkazů vedoucích na internetu k dílům chráněným autorským právem. Toto rozhodnutí významným způsobem dotvořilo podmínky pro užívání hypertextových odkazů. Osoby, které na své stránky umísťují hypertextové odkazy za účelem dosažení zisku, si nově musí dávat větší pozor, kam a na co odkazují.

Snahy Evropské Unie o docílení harmonizace právních předpisů v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících nadále pokračují. Už ve Strategii pro jednotný digitální trh EU zdůraznila potřebu „absorbovat“ rozdíly mezi jednotlivými národními právními úpravami. Jedním z výsledků je návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, který vyvolává řadu diskuzí ohledně dopadů některých ustanovení. Zejména se jedná o nejasný vztah článku 13 návrhu směrnice s článkem 15 směrnice o elektronickém obchodu. Znění článku 13 v navrhovaném znění vnáší značnou míru nejistoty ohledně režimu vyloučení odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti.

Mnohým se doma práší na certifikát o vlastnictví pozemku na Měsíci. Bystrý čtenář si tak jistě klade otázku: jaké důsledky pro mne z toho plynou?

Dnes se zaměřím na pro právnické povolání důležitou judikaturu Soudního dvora EU a budu reagovat na nedávný rozsudek Soudního dvora EU ve věci Leopoldine Gertraud Piringer (C-342/15). Rozhodnutí bylo vyneseno 9. března 2017 a jeho podstatou byla otázka volného pohybu služeb advokátů.

Dnešním příspěvkem bychom rádi oslovili všechny, kteří se zabývají tvorbou ale i pouhým provozem webových stránek, a věříme, že Vám pomůže vyvarovat se možných sporů.

Původní nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu na fyzickém nosiči a s ní související licence k neomezenému užívání je oprávněn tuto rozmnoženinu spolu s licencí prodat dalšímu nabyvateli. Pokud však fyzický nosič původně dodané rozmnoženiny počítačového programu je poškozen, zničen nebo ztracen, nesmí původní nabyvatel dodat novému nabyvateli svou záložní rozmnoženinu programu bez svolení nositele autorských práv.

Česká republika je říší free Wi-Fi zón. Dle posledních zpráv patří naše země v hustotě pokrytí free Wi-Fi zón k nejlepším na světě. Typicky se jedná o provozovatele hostinců, restaurací nebo obchodů, kteří svým zákazníkům, a někdy nejen jim, umožňují připojení k internetu zdarma pomocí vlastní Wi-Fi přípojky. S uvedeným však mohou být spojeny i komplikace, jimiž se aktuálně zabýval Soudní dvůr EU ve věci ve věci C-484/14 Tobias Mc Fadden v. Sony Music Entertainment Germany GmbH. Se závěry soudu bychom Vás tímto chtěli seznámit.

V rámci Evropské unie se zákazníci, zejména spotřebitelé, čím dál častěji setkávají s obchodníky provozujícími činnost v jiných členských státech, kteří jim odmítají zboží či služby prodat nebo upravují jejich cenu kvůli tomu, že daný zákazník je z jiného členského státu. Toto jednání lze označit jako neodůvodněné zeměpisné blokování, tzv. geo-blocking.

Nevyhnutelnou podmínkou pro fungování moderní společnosti a vytvoření bezpečného obchodu se službami je bezesporu bezpečnost internetu, soukromých sítí a informačních systémů. V dnešní době, kdy narušení kybernetické bezpečnosti může způsobit lidská chyba, přírodní událost, technické selhání či úmyslný útok, je otázka digitální ochrany velmi důležitá. Navíc k takovým selháním dochází stále ve větší míře.

Stať pojednává o možnosti nařízení exekuce u rozhodnutí, které se dají subsumovat pod Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Nařízení rozděluje rozhodnutí na dvě skupiny. Do první patří rozhodnutí, která byla vydána v jakémkoliv členském státě EU a tento stát je zároveň signatářem Haagského protokolu. Druhou možností je situace, kdy rozhodnutí vydal členský stát EU, který však není signatářem Haagského protokolu.

Zásilkový výdej léčivých přípravků (neboli výdej na dálku) podléhá regulaci ze strany unijních i tuzemských právních předpisů. Vzhledem k tomu, že zásilkový výdej je mnohdy realizován na základě objednávky léčivého přípravku z jiného členského státu, je potřeba jej posuzovat též z pohledu pravidel regulujících přeshraniční obchod. Zásilkový výdej léčiv byl předmětem nedávného rozsudku Soudního dvora EU[1] (dále jen „SDEU“ a „Rozsudek“), jenž dospěl k závěru, že německá regulace prodeje léčivých přípravků porušuje jeden ze základních principů jednotného trhu – princip volného pohybu zboží.

Soudní dvůr Evropské unie (“SDEU”) nedávno přišel s relativně průlomovým, avšak do jisté míry i trochu překvapivým rozhodnutím. Rozhodnutí se týká uveřejňování hypertextových odkazů na internetu, odkazujících na obsah chráněný autorským právem, avšak zveřejněný bez souhlasu autora – tedy neoprávněně. Přesto, že problematika uveřejňování hypertextových odkazů na webových stránkách nebo sociálních sítích se velmi často dotýká mnohých z nás, lze přepokládat, že jen velmi málo lidí by napadlo, že při této na první pohled banální činnosti bude třeba dodržovat určitá pravidla tak, aby nedocházelo k porušování autorských práv. Pojďme se podívat, jak se s touto problematikou SDEU vypořádal.

Neefektivní systém exekucí závažným způsobem narušuje investiční prostředí, hospodářský růst, stabilitu a rozvoj společnosti. Mezinárodní unie soudních exekutorů (Union Internationale des Huissiers de Justice, UIHJ) pracovala na sestavení souboru norem a standardů, které by všem státům poskytly jednoduchá a efektivní pravidla, díky nimž by všechny právní systémy mohly používat společnou řeč.

V príspevku venujeme pozornosť zmenám, ktoré sa udiali v právnej vede v súvislosti s poznávaním procesov európskej integrácie a svetovej globalizácie. Tieto zmeny neustále prebiehajú. Kladiem si otázku, či sa v tejto súvislosti zmenila čisto vrchnostenská povaha monistického práva, či sa supranacionálne právo zakladá na autorite moci alebo na konsenze moci.

Pracovní skupina Evropské komise – Working Party 29 („WP29“) vydala v pátek 16. prosince 2016 první z řady slíbených dokumentů, které mají poskytnout výklad k obecnému nařízení o ochraně osobních údajů („GDPR“).

V minulém článku s názvem „Podmínka státního občanství pro výkon povolání notáře – maďarský případ“ jsme se zabývali některými podstatnými argumenty pro a proti tomu, aby výkon povolání notáře v Evropské unii byl podmíněn státním občanstvím státu, na jehož území má být takové povolání vykonáváno. Jak jsem v závěru citovaného článku uvedla, kandidátem na aktivizované řízení pro porušení smlouvy z obdobného důvodu je i sama Česká republika.

Je obecně přijímáno, že dvacetiletá doba ochrany vynálezů v oblasti farmacie není dostačující. Argumenty jsou zejména značná časová a finanční náročnost výzkumu nových léčiv, přičemž riziko neúspěchu je vysoké, nebo několik let trvající proces uvedení léčiva na trh. Zároveň je po vynálezech, jež zachraňují životy či zlepšují jejich kvalitu, vysoká společenská poptávka. Z těchto důvodů je vytvoření příznivých podmínek ochrany vynálezů důležitým podnětem k dalšímu výzkumu. Takovým motivačním nástrojem je i možnost vydání dodatkového ochranného osvědčení, jež prodlužuje dobu ochrany řešení obsaženého vynálezem.

Otázka právního nástupnictví zasahuje ve větší či menší míře většinu právních odvětví. Nejinak je tomu i v pracovním právu. Byť se s určitými formami právního nástupnictví lze setkat i na straně zaměstnance (např. v souvislosti s přechodem peněžitých nároků v důsledku smrti zaměstnance [1]), jsou patrně v praxi častější případy, kdy dochází ke změnám na straně zaměstnavatele.