Trestní právo

Každý z nás si ze svých studentských let jistě dobře pamatuje situaci, kdy se mu ráno vůbec nechtělo do školy kvůli plánované pololetní práci z předmětu, v němž zrovna nevynikal. A nemuselo se jednat rovnou o „pololetku“, takové důležitější zkoušení u tabule mnohdy stačilo. Většina z nás se k tomu postavila čelem a do školy se s nepříliš pozitivním výrazem ve tváři doloudala. Někteří ovšem zamířili raději k lékaři, či se jiným způsobem pokusili o odložení nepříjemné povinnosti.

Miloš Zeman, stejně jako jeho dva předchůdci ve funkci prezidenta České republiky, obhájil svůj mandát, emoce po přímé volbě hlavy státu snad zvolna utichají. Vzpomínáte si vůbec, že před prezidentskými volbami byly relativně nedávno i volby do Poslanecké sněmovny? To byly přece ty, v důsledku nichž se skládá nová vláda. Na podzim se navíc můžeme těšit na další pravidelnou dávku emocí, tentokrát to budou volby komunální, spojené s volbou třetiny Senátu.

Kdo by řekl, že analýza judikatury může být strhujícím čtivem, jakým jsou detektivky z pera Agathy Christie. A přece. Její rozbor je o to pozoruhodnější, když příběh píše sám život… Okolnosti případu, který Vám přiblížím, se udály hluboko v první polovině 20. století, v době, kdy moderní finanční, resp. bankovní právo bylo v právním systému common law v plenkách. Řeč bude o slavném případu Banco de Portugal v. Waterlow & Sons Ltd [1932] AC 452, který byl rozhodnut až ve Sněmovně Lordů („House of Lords“).

Problematika odškodňování imateriálních újem sekundárních obětí představuje komplikovaný a kontroverzní právní institut. V tomto článku jsou pak shrnuty základní problémy související s odškodňováním imateriálních újem sekundárních obětí a provedeno srovnání přístupů k tomuto institutu v několika zemích. Následně je analyzována právní úprava odškodňování sekundárních obětí v ČR.

Prý patříme vedle Nizozemců mezi nejvíce cestující národy, tedy v poměru co do počtu obyvatel. Pochopitelně nevím, zda je to pravda, ale já cestuji rád. A protože cestuji až na ojedinělé výjimky autem, znám zejména řadu zemí v Evropě. Jako člověk, který prožil čtyřicet let na Královských Vinohradech, kde ulice byly a jsou posety stopami po lenosti chovatelů, si při svých cestách nemůžu nevšimnout, jak málo psů oproti nám chovají ve městech a obcích jiní Evropané.

Ze všech stran jsou na pronajímatele bytu kladeny zvýšené nároky a nájemce je považován za slabší stranu, která je hodna zvýšené ochrany. Jakou ochranu má ale pronajímatel vůči nájemci? V tomto článku se chci zaměřit zejména na § 208 trestního zákoníku – tedy na trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru – a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16.

Ve druhé části příspěvku autor přibližuje problematiku trestní odpovědnost za pochybení při správě cizího majetku v důsledku důvěry ve správnost odborné expertizy na konkrétním případu v tzv. kauze Opencard.

Státní zástupce v pochybnostech žaluje, soud v pochybnostech zprošťuje. Tato tradiční právnická poučka velmi jednoduše definuje základní rozpor v postavení státního zástupce a soudce při hodnocení shromážděných důkazů. To, že z těchto rozporů občas vzniká pro veřejnost překvapivý zprošťující rozsudek, snad ani není třeba zmiňovat. Mnohem častěji však vede tento jev při zachování totožnosti skutku ke změně právní kvalifikace v rozsudku oproti obžalobě, občas i velmi zásadní.

Vždy je nutné zkoumat strukturu usnesení o zahájení trestního stíhání, které je ve sledovaných případech postaveno na konstatování, z čeho vyplývala povinnost stíhaného chovat se určitým způsobem, a pak je popsán skutek, o kterém je tvrzeno, že tímto jednáním se protiprávního jednání dopustila fyzická osoba. Porušení povinností při správě cizího majetku, ale někdy i jiný delikt, např. porušení pravidel hospodářského styku.

Rovněž tento článeček se nebude věnovat ničemu jinému, než trestnímu právu, byť by název mohl trochu mást. Nehodlám ovšem ani probírat potíže některé z rodin, jejichž, mírně řečeno, přehlíživý vztah ke vzdělávání vede ke stovkám hodin absencí jejich školou povinných dětí, což přes sociální a přestupkové řízení končí leckdy i u orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak se nechci věnovat osudům lenošivých zaměstnanců, kteří na místo pravidelného pracovního výkonu vyhledávají nejrůznější záminky, proč do zaměstnání nepřijít.

Po řadu let klesající kriminalita na straně jedné, na té druhé stále rostoucí počet vězňů, tedy osob pravomocně odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. To je současná realita České republiky.

Nejčastějším případem, kdy strany sporu namítají podjatost odvolacího senátu, jsou pozdní fáze takzvaného justičního ping-pongu. Tedy situace, kdy apelační soud opakovaně ruší rozhodnutí soudu prvého stupně, z čehož je zřejmé, že má na výsledek jasný názor, ovšem právě opačný. Jistá předpojatost před dalším odvolacím řízením se tedy vcelku lehce stranám odůvodňuje, byť se přiznám, že se mi nevybavuje, kdy byla taková námitka podjatosti shledána důvodnou.

Za poměrně rozšířenou praxi mezi řediteli příspěvkových organizací, zejména školských zařízení, lze považovat tzv. sebezaměstnání v podobě uzavírání pracovních smluv mezi ředitelem jako statutárním orgánem organizace a zároveň jako zaměstnancem.

Na rozdíl od asi většiny soudců občas čítávám debaty pod internetovými články, referujícími o konkrétních soudních kauzách. Ne, že bych se kochal mnohdy nechutnou úrovní příspěvků, neuvěřitelnou krutostí a agresivitou některých přispěvatelů. Čtu ty věcnější a slušnější názory, leč věřte mi, i v těch jsou postoje publika většinou na hony vzdálené od rozhodnutí soudu.

Pochybení při dávání přednosti v jízdě v křižovatce je jednou z velmi častých příčin dopravních nehod. Toto porušení povinnosti může mít i trestněprávní následky, zejména v případech, kdy dojde ke zranění či dokonce smrti některého z účastníků nehody. S dopravními nehodami tohoto druhu je samozřejmě spojeno mnoho právních otázek, tento článek má za cíl odpovědět na některé z nich.

Inspirací k napsání tohoto článku mi byl skutečný případ z praxe. Hlavním důvodem využití institutu „korunního svědka“ bývá obvykle důkazní nouze, do níž se obžaloba v průběhu přípravného řízení dostává. V případech, kdy je tedy trestná činnost dostatečně prokazatelná jinak, není nutné služeb takovéhoto spolupracujícího obviněného využít. Předně by si obžaloba měla vystačit s důkazy ostatními (zvukové a obrazové záznamy, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, atd.) a potenciální korunní svědek by tak měl být standardně stíhán a potrestán v souladu se zásadou legality.[1]

„Já ho/ji zabiju!“ Věta, kterou vyslovují dnes a denně stovky lidí, zejména pak na adresu svých životních partnerů, pubertálních dětí, nešikovných spoluhráčů v kopané, sousedů… Málokdo z nich ovšem svůj projev myslí opravdu vážně. A z těch, kteří jsou v pohnutí svých emocí přesvědčeni, že to opravdu udělají, se o skutečný útok na život toho druhého pokusí jen hrstka. Naštěstí.

Řízení proti uprchlému je zvláštní typ řízení upravený trestním řádem, který výjimečně umožňuje vést trestní řízení v nepřítomnosti obviněného, a to z důvodu, že se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Vzhledem k tomu, že se jedná o ultimativní prostředek nabízený trestním řádem, pro jehož aplikaci musí být splněna celá řada podmínek, bývají příslušné orgány k jeho použití spíše zdrženlivé, neboť rozhodnout, zda jsou či nejsou plněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému, může být dosti obtížné.

Mé dnešní téma je velmi aktuální, a to i legislativně, neboť v parlamentu leží návrh novel zákona o zpřísňování trestní represe ve vztahu k dětem, což je podle mého názoru cesta naprosto opačná, než jakou bychom měli zvolit. Mimochodem jsem nedávno postřehl, že byla napsána studie ohledně přínosu zpřísnění trestů u mladistvých a za závažné trestné činy u dospělých, která dospěla k závěru, že žádný přínos mít nebude, jediným výsledkem bude větší naplnění věznic.

Ačkoli to tak asi na první pohled vypadá, toto téma jsem si nezvolil proto, abych komentoval nedávné mediální kauzy či rozhodnutí vyšších soudů. Žijeme však v době, kdy vlastně není podstatné, co se stalo, ale co se o tom píše, případně vysílá v televizi. Zatímco zejména násilná trestná činnost léta poměrně dramaticky klesá, mediální obraz údajné kriminality je přesně opačný.

Nejvyšší soud připustil možnost trestního postihu i přes dřívější penalizaci finančním úřadem.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je institutem trestního práva, jenž je dle odborné literatury prostředkem k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného. V českém právním řádu je tento institut upraven v § 88 a násl. trestního zákoníku a dále také v § 331 a násl. trestního řádu. O podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává trest, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti, a to ve veřejném zasedání. Soud může o podmíněném propuštění odsouzeného rozhodnout pouze za podmínky, že jsou kumulativně splněny zákonné podmínky vymezené v § 88 trestního zákoníku.

V loňském roce se pod sněmovním tiskem č. 915[1] skrýval vládní návrh zákona o znárodnění majetku Zdeňka Bakaly a tím bylo mj. dokázáno, že se v Poslanecké sněmovně čas od času objevují i poněkud kurióznější návrhy předpisů. Proto si na něj dovolím navázat několika slovy o dalším zajímavém sněmovním tisku č. 1016[2] z pera skupiny 26 poslanců z Komunistické strany Čech a Moravy, o kterém, předpokládám, většina čtenářů již slyšela a který si klade za cíl vrátit zpět do právního řádu České republiky trestný čin příživnictví, a to v podobě podobné tomu, která platila před rokem 1989.

Odposlech patří k nejefektivnějším nástrojům k odhalování závažné trestné činnosti. Ačkoliv jsou podmínky pro nařízení odposlechu nastaveny v České republice poměrně důsledně, stále dochází k situacím, kdy jsou již uskutečněné odposlechy během trestního řízení či po jeho skončení vyhodnoceny jako nezákonné.

Při poskytování právních služeb jsme se již několikrát setkali s problémem zabavení výpočetní techniky policií pro účely vyšetřování trestné činnosti. Problematickou je především otázka rozsahu, v jakém má k zabavení výpočetní techniky dojít.