Snese internetová diskuze opravdu všechno?

Miloš Zeman, stejně jako jeho dva předchůdci ve funkci prezidenta České republiky, obhájil svůj mandát, emoce po přímé volbě hlavy státu snad zvolna utichají. Vzpomínáte si vůbec, že před prezidentskými volbami byly relativně nedávno i volby do Poslanecké sněmovny? To byly přece ty, v důsledku nichž se skládá nová vláda. Na podzim se navíc můžeme těšit na další pravidelnou dávku emocí, tentokrát to budou volby komunální, spojené s volbou třetiny Senátu.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

Zkrátka, politický život v naší vlasti před nás staví zas a znovu právo volby a s tím související přemýšlení nad tím, kdo je mi sympatický, komu věřím, kdo mě zklamal a s kým nemohu ani náhodou souhlasit. Odjakživa se vlastní názory na politiku tříbily debatami v rodinách, se spolupracovníky, přáteli, zejména pak pro naše končiny typicky v restauračních zařízeních všeho druhu.

Nová doba a postup techniky však přinesly i nové komunikační možnosti, které podle mého názoru významným způsobem přirozenou debatu ve společnosti změnily.

Zaznamenal jsem, že s rozmachem sociálních sítí se konkrétně na Facebooku stalo téma voleb velmi populární. Jako houby po dešti se začaly množit internetové diskuze vznikající spontánně pod veřejně přístupnými statusy známých osobností i běžných lidí. Úroveň těchto diskuzí a některé hrozivé příspěvky, které se v nich objevovaly, mě donutily zamyslet se nad tím, zdali si takoví přispěvatelé vůbec uvědomují dosah svých komentářů a důsledky, které by pro ně mohla tato vyjádření mít. Pochybuji, že jim dochází, že taková běžná činnost, jakou je dnes napsání statusu na Facebook, by mohla vyvolat i právní důsledky, v krajním případě dokonce trestněprávní odpovědnost. 

Podle toho, jaká panovala na sociálních sítích v souvislosti s prezidentskými volbami nálada, jsem přesvědčen, že takových lidí, kteří neprohlédli, že Facebook není jejich obývací pokoj, kde si mohou říkat, co chtějí, je spousta. A mnoho je určitě i těch, které ani nenapadne, že jejich žlučovité výlevy mohou být dokonce v hledáčku orgánů činných v trestním řízení. Přitom policie má v trestním zákoníku v tomto směru slušnou podporu!

Trestný čin podpory a propagace terorismu podle § 312e trestního zákoníku, trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny podle § 355 trestního zákoníku, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákoníku, trestný čin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 trestního zákoníku, to je pouze příkladmý výčet trestných činů, u kterých si lze v dnešní době dobře představit jejich spáchání skrze taková prohlášení na sociální síti.

K napsání tohoto článku mě přivedl konkrétní status pána, jenž se rozhořčil na svém veřejně přístupném profilu na sociální síti nad volební mapou s výsledky voleb v jednotlivých krajích. Tento dobrák uvedl, že doufá, že v Praze bude brzy spáchán ničivý teroristický útok, protože jen to přiměje Pražany si konečně uvědomit, koho volili.

Hned mě napadlo, že není příliš obtížné takovým vyjádřením na sociální síti naplnit skutkovou podstatu trestného činu, u kterého je znakem skutkové podstaty podněcování, podpora, propagace, schvalování a jiné podobné souhlasné jednání.

V daném konkrétním případě by v jednání toho rozčileného pána mohl být (možná paradoxně, domýšlím-li možnou politickou motivaci k jeho krvežíznivému příspěvku) spatřován trestný čin podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 1 trestního zákoníku. Tento trestný čin je vcelku novinkou, do trestního zákoníku byl zařazen přijetím zákona č. 455/2016 Sb., který s účinností od 1. 2. 2017 novelizoval trestní zákoník, a to v souvislosti s množícími se teroristickými útoky v Evropě, jako součást komplexní ochrany proti terorismu.

Jen pro jistotu, chápu, že kritici právní úpravy by mohli namítat, že zakotvení tohoto trestného činu se dotýká práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Nicméně je, doufám, nepochybně legitimní podřadit nutnost takové ochrany pod opatření, které je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu bezpečnosti státu a veřejnou bezpečnost podle odst. 4. Princip proporcionality je tedy zjevně podle mě zachován. 

Podle § 312e odst. 1 trestního zákoníku kdo veřejně podněcuje ke spáchání teroristického trestného činu, nebo kdo veřejně schvaluje spáchaný teroristický trestný čin nebo pro něj veřejně vychvaluje jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

Je patrné, že obdobné vyjádření může takového přispěvatele přijít poměrně draho. Lze předpokládat, že trest by v případě facebookového statusu nebyl tak vysoký, jak je výše naznačená horní hranice trestní sazby. Sazba trestu odnětí svobody za tento trestný čin je velmi široká právě proto, aby mohla co nejpřesněji vystihnout povahu a rozsah jednání pachatele.

Pokud jde o samo konkrétní jednání, tedy objektivní stránku trestného činu, podněcováním je každý projev, který je způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin, přičemž na formě projevu ani na způsobu provedení nezáleží. Je bezvýznamné i to, s jakou odezvou se podněcování setkalo, tedy zda pachatel sledovaného účelu dosáhl či nikoliv, nevyžaduje se, aby trestný čin, k němuž pachatel veřejně podněcuje, byl skutečně spáchán. Dále bych rád upozornil, že v porovnání s návodem má podněcování širší dopad, neboť podněcovat lze ke kterékoli formě teroristického útoku a může být adresováno neurčitému okruhu osob, na rozdíl od návodu, který musí vždy směřovat vůči konkrétnímu pachateli. 

Pokud se na tuto problematiku podíváme šířeji, trestný čin podpory a propagace terorismu spáchaný i formou prohlášení na sociální síti je možné zařadit mezi tzv. nenávistné projevy, kterými se již několikrát zabýval také Evropský soud pro lidská práva. ESLP již několikrát zdůraznil, že podněcování k násilí nespadá pod článek 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který zaručuje svobodu projevu, a to v případě úmyslné a jasné formulace výroku, kterým je  podněcováno k násilí při možnosti, že k násilí může skutečně dojít.

Případů, kterými se soud zabýval, není málo a týkají se podněcování k různým typům násilí – k terorismu, rasismu, popírání holocaustu a odkazům na ideologii nacismu a podobně. Všechny případy zde připomínat nebudu, v souvislosti s terorismem si však dovolím vypíchnout případ Denis Leroy vs. Francie z roku 2002.

Francouzský karikaturista a novinář byl ve Francii odsouzen za trestný čin „apologie du terorisme“ (obhajobu, či schvalování terorismu). Denis Leroy v den útoku 11. září 2001 odevzdal a dva dny po útoku publikoval v týdeníku Ekaitza karikaturu, která zobrazovala útok na věže obchodního centra na Manhattanu s podtitulkem, který parodoval známý reklamní slogan společnosti Sony: „We all dreamt of it. Hamas did it.“ (My o tom snili, Hamas to udělal). Francouzské soudy jej odsoudili pro schvalování terorismu k pokutě 1500 EUR a otištění rozsudku na vlastní náklady v týdeníku Ekaitza a dalších dvou magazínech s tím, že idealizoval smrtící projekt terorismu slovesem, které použil v podtitulku – snít, ospravedlňoval a oslavoval použití metod terorismu, pomocí plurálu „my“ se identifikoval se zvolenou metodou destrukce, která je v karikatuře prezentována jako naplnění snu, a tím nepřímo podněcoval čtenáře k tomu, aby teroristické útoky vnímali a hodnotili kladně. Leroy se obrátil na ESLP opírajíc se o čl. 10 Úmluvy, který zaručuje svobodu projevu.

Evropský soud pro lidská práva však argumentaci stěžovatele odmítl. Uvedl, že svoboda projevu není bezbřehá a samotná Úmluva předpokládá v určitých případech její omezení, proto zkoumal, zda jsou v daném případě splněny předpoklady její restrikce. Čl. 10 odst. 2 Úmluvy zakotvuje limity svobody projevu a stanoví podmínky pro jejich aplikaci. V případu Leroy vs. Francie se zřejmě jedná o kontext boje proti terorismu v zájmu národní bezpečnosti a soud poměřoval, zda zvolené právní nástroje byly v demokratické společnosti nezbytné. Nakonec dospěl k závěru, že předmětná kresba nevyjadřovala pouze kritiku amerického imperialismu (jak argumentoval stěžovatel), nýbrž oslavovala jeho násilné zničení a tedy i podporovala terorismus jako celek. Soud navíc poukázal i na slovní doprovod kresby, kterým stěžovatel podle soudu souhlasil s násilím vůči civilistům, bagatelizoval lidské oběti a nereflektoval jejich důstojnost, neboť článek odevzdal v den útoků a nijak se neomezil ve svém vyjádření. V tomto případě byl významný i časový rámec, neboť k vydání článku došlo ve chvíli, kdy byl celý svět v šoku a vznikl globální chaos. Uzavřel, že vyjádření stěžovatele bylo způsobilé narušit veřejný pořádek, francouzské soudy tedy tím, že odsoudily stěžovatele k pokutě, nepochybily, neboť důvody byly relevantní a dostatečné, k porušení článku 10 Úmluvy vůbec nedošlo.

Z uvedeného je zřejmé, že ani ESLP nevnímá svobodu projevu jako absolutní, konečně jak jsem již uvedl, sama Úmluva v čl. 10 odst. 2 předvídá případy jejího omezení.

Když se nyní vrátíme k našemu případu, je zřejmé, že je od nyní popsaného odlišný, a to nejen postavením autora výroků, jednou novináře a jednou běžného občana, ale i skutečností, že k teroristickému útoku v roce 2001 již došlo a vyjádření novináře tedy přišlo ex post. Na druhou stranu myšlenky Evropského soudu pro lidská práva lze použít i na probíraný příspěvek a domnívám se, že náš „aktivní občan“ skutečně mohl svým jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu naplnit.

Předně není možné odhlédnout od současné situace v Evropě, v níž jsou teroristické útoky stále častější, což všeobecně zvyšuje obavu. Citovaný muž svým prohlášením na veřejném profilu na sociální síti oslavoval terorismus jako východisko ze situace, kdy v části České republiky mají  lidé podle něj chybné politické smýšlení. Použitá formulace, že „doufá v teroristický útok“ vyjadřuje přání a vnitřní se ztotožnění s terorismem, s jeho praktikami a nepochybně i s následky (úmrtí mnoha lidí), které by takový čin měl. Svým výrokem zřejmě chtěl v adresátech veřejného statusu na sociální síti vzbudit pozitivní myšlenky o teroristickém činu v Praze a hledal podporovatele pro svůj názor. Příspěvky na profil přidával jako veřejné, neomezil tedy žádným způsobem počet odběratelů. S ohledem na rychlost, jakou se po sociální síti šíří informace, se jeho vyjádření dostalo k ohromnému množství lidí, neboť je následně sdílelo mnoho uživatelů a stránek (nutno říci, že ve většině případů s odsuzujícím komentářem) a konečně se příspěvek dostal i do médií.

Na uvedeném příkladu je jasně patrné, že v dnešní rychle se vyvíjející době plné technologických výdobytků, které byly před několika lety ještě v plenkách a dnes se běžně využívají, ne všem lidem docházejí rizika s tím spojená. Lidé se vyjadřují na sociálních sítích pod svým jménem (pomíjím veřejné diskuze anonymních přispěvatelů, jež jsou často mnohem strašidelnější), avšak zároveň se schovávají za schránku, kterou jim poskytuje jejich profil. A jak se říká, papír (psaný projev) snese všechno…

Hovoří-li dnes političtí komentátoři o rozdělené společnosti, oba tvrzené tábory si navzájem vskutku nezadají. Sprostoty, vyhrožování, ostentativní pohrdání, urážky, vrší jedni i druzí.

Přitom pokud by se k těmto příspěvkům měli někomu z blízkých či přátel přiznat, či jej i osobně veřejně projevit, jsem bezpečně přesvědčený, že to neudělají. Že by se styděli. A neřekli by to ani v hospodě, kde se kdysi takhle hádávalo. Tam by totiž tak hrubého a nenávistného debatéra přinejmenším vynesli před restauraci na čerstvý vzduch.

Sociální síť ovšem vytváří určitou iluzi. Konkrétní člověk sedí před svým počítačem či mobilním telefonem u sebe doma v obývacím pokoji, a rozhořčeně vypisuje své myšlenky a názory. A to způsobem, jakým by je neřekl ani svému kamarádovi, manželce, či rodičům. Nemá okamžitou zpětnou vazbu od posluchače, vlastně mu vůbec nikdo neodpovídá. Tak hrne sprostoty na sociální síť přístupnou široké veřejnosti (podle nastavení profilu) a ani jej nenapadá, co svým jednáním vlastně způsobuje. Dále než za monitor svého počítače či displej telefonu totiž nedohlédne a neuvědomuje si, že sdělení na internetu je obdobné jako veřejné ústní prohlášení s jedním obrovským rozdílem – ono je navíc ještě velmi dobře zaznamenané a snadno dohledatelné. A to i zpětně.

Nikdy nebudu horovat pro to, aby policie monitorovala sociální sítě více, než je tomu dnes. A už vůbec nefandím nápadům, že právě trestní represe by měla vychovávat národ, protože vím, že to se nepovedlo nikdy v dějinách a dokonce ani totalitním režimům. Ale snad by se mělo vědět, že v excesivních případech by trestní stíhání mohlo hrozit.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články