Odškodňování imateriálních újem sekundárních obětí Zdroj: Fotolia

Odškodňování imateriálních újem sekundárních obětí

Problematika odškodňování imateriálních újem sekundárních obětí představuje komplikovaný a kontroverzní právní institut. V tomto článku jsou pak shrnuty základní problémy související s odškodňováním imateriálních újem sekundárních obětí a provedeno srovnání přístupů k tomuto institutu v několika zemích. Následně je analyzována právní úprava odškodňování sekundárních obětí v ČR.

doc. JUDr. Tomáš Doležal, Ph.D., LL.M.

Kabinet zdravotnického práva a bioetiky, ÚSP AV ČR, v.v.i.

doc. JUDr. Tomáš Doležal, Ph.D., LL.M.

Kabinet zdravotnického práva a bioetiky, ÚSP AV ČR, v.v.i.

ÚVOD

Jak již bylo řečeno v autorově dřívějším článku,[1] představuje problematika odškodňování imateriálních újem v oblasti náhrady škody velmi komplikovanou a často diskutovanou oblast; a to i v případech, kdy se jedná o odškodňování osob přímo poškozených jednáním škůdce. Daleko složitější je pak situace, kdy újma vznikne osobě od poškozeného odlišné (tj. nepřímo poškozené[2]). Tyto nepřímo poškozené osoby jsou běžně označovány jako sekundární oběti (secondary victims[3]).

1. VYMEZENÍ PROBLÉMU

Jak uvádí Koziol, základním východiskem v oblasti náhrady újmy je princip, že utrpí-li někdo škodu, má ji nést sám.[4] Právní řád pak z různých důvodů tento výchozí princip modifikuje a přiznává poškozenému právo na náhradu utrpěné újmy vůči jinému. Standardně ovšem i v těchto případech vychází z toho, že poškozený, jemuž je přiznáno právo na náhrady újmy, je osobou přímo poškozenou škůdcem. Ačkoliv si tvůrci právních předpisů byli vědomi, že újma na zdraví u přímo poškozené osoby může vyvolat negativní následky i u osob jiných,[5] ponechávali řešení těchto situací na zásadě, že každý si má nést škodu principiálně sám. Postupem času začalo být ovšem toto řešení považováno za nespravedlivé a právně-politicky neakceptovatelné, a tak se zrodily úpravy,[6] které kompenzaci újmy sekundárních obětí v některých zvláštních případech umožňují.

Obecně lze konstatovat, že se jedná o ustanovení, která jsou v rámci systematiky náhrady újmy relativně výjimečná a umožňují poskytnout náhradu i osobě od poškozeného odlišné (tj. nepřímo poškozené[7]) – tzv. sekundární oběti (secondary victims[8]). Pravidla tohoto druhu se stala součástí úpravy náhrady škody a újmy relativně pozdě a jejich existence není přijímána zcela bezvýjimečně.[9]

Hlavní námitkou proti existenci těchto pravidel je skutečnost, že se jedná o výjimku z pravidla, že náhradu újmy může požadovat pouze ten, jehož absolutně chráněné statky byly dotčeny,[10] a současně existuje oprávněná obava bezbřehého rozšiřování odpovědnosti za škodu.

Základním znakem tohoto druhu újmy je skutečnost, že došlo k porušení práva (právem chráněného statku) určité osoby, avšak újma vznikne jiné osobě. Při zásahu do práva na zdraví nebo život u primárně poškozeného (tj. osoby, jíž bylo ublíženo na zdraví nebo u níž došlo ke ztrátě života), se může u sekundárních obětí zásah projevit jak ve sféře materiální (jako škoda), tak imateriální (újma).

V případě škody se bude běžně jednat např. o náklady pohřbu nebo náklady léčení, pokud je vynaložila osoba odlišná od primárně poškozeného.[11] V případě imateriálních újem třetí osoby (Ideele Nachteile Dritter)[12] sem patří např. solatium doloris[13] nebo psychické újmy způsobené nervovým šokem,[14] opomenout nelze ale ani újmu způsobenou ztrátou společnosti (loss of consortium) nebo ztrátou sexuálního vztahu.[15]

Občanský zákoník (o. z.) se odškodňování sekundárních obětí věnuje na několika místech (např. v ustanoveních § 2959, 2961, 2965, 2971). Je zajímavé, že se tak děje z hlediska systematického ne zcela vhodně, neboť tato pravidla jsou zařazena v oddíle upravujícím způsob a rozsah náhrady škody, přestože jsou vlastně samostatnými zvláštními skutkovými podstatami náhrady újmy.

Zvláštní místo v případě odškodňování sekundárních obětí zaujímá problematika odškodňování nemateriálních újem těchto obětí, neboť historicky jsou téměř všechny právní řády velmi restriktivní ve vztahu k odškodňování nemateriálních újem v penězích, a to i u osob přímo poškozených (primárních obětí).[16]

2. IMATERIÁLNÍ ÚJMY TŘETÍCH OSOB – KOMPARATIVNÍ POHLED

Problematice odškodňování sekundárních obětí je v posledních desetiletích věnována velká pozornost. Jak uvádí Harrer v komentáři k ABGB z roku 2006, stala se tato problematika ústředním problémem práva na náhradu škody.[17] Již v roce 1975 učinila Komise ministrů Rady Evropy doporučení na sblížení pravidel odškodnění za újmu na zdraví nebo usmrcení.[18] V něm se objevuje např. zásada odčinění nemajetkové újmy rodičů a manželů při mimořádné emocionální újmě v důsledku zranění primárního poškozeného,[19] nebo zásada odčinění nemajetkové újmy rodičů, manželů, snoubenců a dětí při smrti blízké osoby, pokud mezi nimi existovalo úzké citové pouto.[20] V době vydání tohoto doporučení byla řada evropských států velmi restriktivní ve vztahu k odškodňování nemateriálních újem sekundárních obětí, a proto bylo doporučení tohoto typu pokrokové.

Většina evropských[21] států postupem času akceptovala a akceptuje ve stále vyšší míře nároky sekundárních obětí na náhradu újmy při zásahu do práva na zdraví nebo život u primárně poškozeného.[22] V dnešní době jsou tato pravidla také obsažena v čl. 10:301 odst. 1 PETL („Nemajetková újma může být vymáhána též osobami majícími blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu.“) a v čl. VI.-2:202 DCFR.[23] Tyto dokumenty přispívají rovněž k širší akceptaci nároků sekundárních obětí v jednotlivých státech a směřují k unifikaci odškodňování těchto nároků.[24]

Zatímco v případě náhrady škody u sekundárních obětí jsou evropské státy tradičně otevřené,[25] v případě náhrad imateriální újmy bylo možno pozorovat značné rozdíly a přístup k poskytování těchto náhrad je v některých zemích stále opatrný.[26] V obecné rovině přichází v úvahu poskytování náhrady imateriální újmy sekundárním obětem ve dvou případech:

  1. došlo-li k (závažnému) poškození zdraví primární oběti, nebo
  2. došlo-li ke smrti primární oběti.

Přístupy v různých státech k akceptaci tohoto druhu nároků a rozsahu náhrad jsou rozdílné.[27] Pokud jsou tyto nároky akceptovány, pak se často liší podmínky vzniku tohoto nároku a rozsah osob, které jsou oprávněny náhrady požadovat.[28] Proto můžeme v zásadě vytvořit několik skupin problémů, které s odškodňováním sekundárních obětí souvisí:

a) jaké újmy jsou odškodnitelné;

b) zda jsou sekundární oběti odškodňovány pouze v případě smrti nebo i v případě poškození zdraví primární oběti;

c) jaký je rozsah osob, které jsou oprávněny náhrady požadovat;

d) zda existují nějaké další podmínky vzniku tohoto nároku.

Dále bývá též v souvislosti s uplatňováním těchto nároků diskutováno, zda se jedná o samostatný (nezávislý) nárok sekundární oběti, či se jedná o derivativní (odvozený) nárok, který je v mnoha ohledech závislý na uplatnění nároku primárně poškozeného.

Ad a) Kvalifikace újmy sekundární oběti

Jak bylo řečeno shora, mohou být imateriální újmy sekundárních obětí různého charakteru, nejproblematičtější a nejčastěji zmiňované jsou ovšem nemateriální újmy, pro které se v německé literatuře vžilo označení „Schockschäden“[29] – „nervová újma“[30]„Trauerschäden“[31] – „citová újma“. Definičně lze vymezit tento druh újem jako psychické újmy, které třetí osoba utrpí v důsledku ublížení na zdraví primární oběti nebo její smrti tím, že ublížení na zdraví či smrt spoluprožívá nebo je s nimi konfrontována.[32] Takto utrpěná psychická újma se samozřejmě může následně projevit i ve fyzické sféře sekundární oběti.[33]

Z hlediska kvalifikace vlastní újmy, je pro většinu států typické rozlišování mezi nervovými újmami a citovými újmami, které spočívá ve skutečnosti, zda se újma projeví ve sféře zdraví sekundární oběti nebo nikoliv a zůstane pouze v rovině „nepříjemných pocitů“. Pokud se újma projeví ve sféře zdraví, pojímá ji jak německá,[34] tak rakouská judikatura jako zásah do absolutního práva sekundární oběti a ze sekundární oběti tím vlastně činí přímo poškozeného. Zůstane-li poškození ve sféře pouhé citové újmy, pak se již nejedná o zásah do absolutně chráněného statku sekundární oběti a v Německu tato újma odškodněna nebude a v Rakousku pouze při zavinění z hrubé nedbalosti nebo úmyslu.[35] Ve Švýcarsku jsou podle ustanovení § 47 OR odškodňovány v případě sekundárních obětí jak nervové šoky, tak pouhá citová újma. V Anglii jsou podmínky pro odškodnění citové újmy stanoveny zákonem,[36] podmínky odškodnění nervové újmy jsou dovozovány judikatorně.[37] Z pohledu existence práva na náhradu újmy v případě nervového šoku a citové újmy nehraje toto rozlišování pro o. z. podstatnou roli; ovšem zcela bez významu není, neboť určí, zda bude náhrada provedena na základě ustanovení § 2959 nebo ustanovení § 2958.[38]

Ad b) V jakých případech jsou sekundární oběti odškodňovány

Velmi liberální přístup k odškodňování sekundárních obětí zastává tradičně francouzské právo. Francouzské právo pracuje s kategorií škody, kterou nazývá jako tzv. dommage par ricochet, tedy nepřímé či sekundární újmy.[39] Francouzské soudy běžně přiznávají nároky na náhradu nemajetkové újmy způsobené jak smrtí, tak velmi vážným ublížením na zdraví, blízkým osobám, které s poškozeným pojilo blízké pouto a byly jeho smrtí či závažným ublížením na zdraví vážně zasaženy.[40]

Obdobně PETL, DCFR i přiznávají nároky na náhradu nemajetkové újmy způsobené jak smrtí, tak velmi vážným ublížením na zdraví.

V prostředí common law většina států má zvláštní zákonné úpravy tzv. wrongful death claims (tj. náhrad v případě úmrtí) a rovněž disponuje úpravami náhrady nemajetkové újmy způsobené vážným ublížením na zdraví (často provedenými judikatorně). V Anglii je tak na základě Fatal Accident Acts z roku 1976 odškodňována citová újma pouze v případě smrti primární oběti a nervová újma je odškodňována podle velmi přísných kritérií vytvořených judikaturou.

Na opačném pólu stojí německá úprava, která nemá výslovnou zákonnou úpravu odškodnění sekundárních obětí v případě úmrtí nebo závažného ublížení na zdraví primárně poškozeného a rovněž judikatura je v této oblasti velmi restriktivní. V případě smrti poškozeného není sekundární oběti přiznávána žádná náhrada imateriální újmy[41] s tou výjimkou, že by fyzické nebo psychické reakce na smrt dosáhly újmy na zdraví u sekundární oběti a mohly být kvalifikovány jako újma na statcích chráněných § 823 odst. 1 BGB, tj. jako přímá škoda.[42] Obdobný postoj je zastáván i v případě reakce sekundární oběti na závažnou újmu na zdraví u primární oběti a je založen na rozhodnutí Spolkového soudního dvora z 11. 5. 1971 (VI ZR 78/70), ve kterém BGH formuloval dodnes platné zásady pro odčinění nervové újmy na základě § 823 odst. 1 BGB: „Nervový otřes způsobený zprávou o smrtelné nehodě člena rodiny nezakládá právo na náhradu újmy vůči původci nehody ani tehdy, pokud sice existují lékařsky zjistitelné následky, ale nepřekračují rámec zdravotních problémů, kterým podle obecné zkušenosti obvykle lidé čelí při zprávě o smrti blízké osoby (§ 823 odst. 1 BGB chrání pouze takové poškození zdraví, které podle druhu a těžkosti tento rámec překračuje).“[43]



Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/144/129


No 2 (2017): Časopis zdravotnického práva a bioetiky

 


[1] DOLEŽAL, T. Jak odškodňovat nemateriální újmy na zdraví? Principy a východiska. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2015, roč. 5, č. 2, s. 38–51.

[2] Škoda nastala ve sféře jiné osoby než subjektu absolutně chráněného statku, tj. přímo poškozeného.

[3] Údajně toto označení pochází od lorda Lloyda ve věci Page v. Smith, DEAKIN, S. – JOHNSTON, A. – MARKESINIS, B. Markesinis and Deakin's Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 142.

[4] KOZIOL, H. Österreichisches Haftpflichtrecht. 3., neubearbeitete Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1997, s. 1.

[5] Lord Oliver ve známém případu Alcock v. Chief Constable of South Yorkshire k tomu uvedl: „The infliction of injury on an individual, whether through carelessness or deliberation, necessarily produces consequences beyond those to the immediate victim. Inevitably the impact of the event and its aftermath, whether immediate or prolonged, is going to be felt in greater or lesser degree by those with whom the victim is connected whether by ties of affection, of blood relationship, of duty or simply of business. In many cases those persons may suffer not only injured feelings or inconvenience but adverse financial consequences as, for instance, by the need to care for the victim or the interruption or non-performance of his contractual obligations to third parties. Nevertheless, except in those cases which were based upon some ancient and now outmoded concepts of the quasi-proprietorial rights of husbands over their wives, parents over their children or employers over their menial servants, the common law has, in general, declined to entertain claims for such consequential injuries from third parties save possibly where loss has arisen from the necessary performance of a legal duty imposed on such party by the injury to the victim.“

[6] Buď přímo zákonné úpravy, nebo byla tato pravidla zavedena prostřednictvím soudcovského dotváření práva.

[7] Škoda nastala ve jmění jiné osoby než subjektu absolutně chráněného statku, tj. přímo poškozeného.

[8] Lord Oliver v případu Alcock v. Chief Constable of South Yorkshire provedl rozlišení primárních a sekundárních obětí: „A primary victim one involved mediately or immediately as a participant and a secondary victim one who is no more than a passive and unwilling witness of injury to others.“  

[9] Blíže např. BONA, M. – MEAD, P. – LINDENGBERGH, S. (eds). Fatal Accidents and Secondary victims. St. Albans: XPL Publishing, 2005.

[10] Blíže viz LARENZ, K. Lehrbuch des Schuldrechts. 14., neubearbeitete Aufl. München: C. H. Beck, 1987, s. 460.

[11] V německé a rakouské nauce se v těchto případech hovoří o tzv. Drittschaden. Z hlediska teoretického lze hovořit o nepřímé škodě – viz BAUER, F. O povinnosti k náhradě nepřímé škody. Praha: Václav Tomsa, 1945.

[12] Jedná se o obdobu tzv. třetí škody (Drittschaden) ovšem v rovině imateriální újmy.

[13] Tj. koncept, který představuje kompenzaci za morální újmu a který je obecně definován jako újma na citech způsobených úmrtím blízké osoby s tím, že nervový šok nemusí být přítomen. Tento koncept byl vyjádřen v ustanovení § 444 odst. 3 o. z. 1964, blíže např. ZIMA, P. Nervový šok a sekundární oběti. Právní rozhledy. 2008, č. 6, s. 216.

[14] K bližšímu upřesnění mezi nervovým šokem a citovou újmou a dopadem pro kvalifikaci nároku viz níže.

[15] ELISCHER, D. Citová újma, ztráta naděje, reflexní újma, újma na kráse, budoucí škoda aneb pojetí újmy ve francouzském právu. Zdravotnické fórum. Pravidelná příloha časopisu Právní fórum. 2012, č. 4, s. 21–30.

[16] Viz DOLEŽAL, T. Jak odškodňovat nemateriální újmy na zdraví? Principy a východiska. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2015, roč. 5, č. 2, s. 38–51.

[17] HARRER, F. In: SCHWIMANN, M. (ed.). ABGB Praxiskommentar. 3. neu bearb. Aufl. Wien: LexisNexis, 2006, s. 461.  

[18] Jednalo se o Rezoluci (75)7 o odškodnění újmy na zdraví a smrti. V tomto doporučení lze spatřovat první autoritativní pokus o harmonizaci náhrady škody na zdraví v Evropě. Jednalo se o nezávazný dokument, který stanovil principy, které mohou přispět k harmonizaci současných právních úprav členských států v oblasti náhrady škody v případě poškození zdraví nebo smrti, blíže viz DOLEŽAL, T. Europeizace právních úprav škody na zdraví a náhrady imateriální újmy. Právník. 2007, roč. 146, č. 4, s. 423–432.

[19] Příloha Rezoluce čl. II. bod 13.

[20] Příloha Rezoluce čl. II. bod 19.

[21] Obdobně je tomu v USA, kde většina států také sekundární oběti odškodňuje.

[22] Viz např. BONA, M. – MEAD, P. – LINDENGBERGH, S. (eds). Fatal Accidents and Secondary victims. St. Albans: XPL Publishing, 2005.

[23] VI.–2:202: „Loss suffered by third persons as a result of another’s personal injury or death

(1) Non-economic loss caused to a natural person as a result of another’s personal injury or death is legally relevant damage if at the time of injury that person is in a particularly close personal relationship to the injured person.“

[24] DCFR: „Paragraph (1) consciously exceeds the present legal position in certain European jurisdictions. It would be a value judgement which nowadays is no longer acceptable if a damage of the significance described in paragraph (1) were not to qualify as legally relevant damage. The emptiness which a person feels when a life partner, a child or a parent is killed or severely injured need not be suffered without reparation, though the parties concerned do not suffer injury to their health. […] However, this rule would be misunderstood if it were interpreted as (and criticised for) “commercialising death”. That is certainly not the case. The reason is that this rule is concerned not with enriching the relatives, but with recognising that the severest of detrimental impacts on one’s enjoyment of life is worthy of reparation.“

[25] Tj. garantují právo na náhradu nákladů pohřbu, nákladů na léčení, nákladů na výživu pozůstalých apod.

[26] Zejména v Německu.  

[27] Blíže k tomu STIEGLER, A. M. Schmerzengeld für Schock- und Trauerschäden: Rechtsvergleichende Analyse des Angehörigenbegriffes und der Mitverschuldensanrechnung. Wien: Böhlau, 2008.

[28] Téměř vždy je ale vyžadován úzký vztah mezi primární a sekundární obětí.

[29] Pokud se újma projeví ve sféře zdraví sekundární oběti.

[30] V rámci českého pojmosloví respektuji pojmy uváděné P. Bezouškou v komentáři k § 2959, viz BEZOUŠKA, P. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.

[31] Pokud jde o pouhou citovou újmu nedosahující újmy na zdraví.

[32] HARRER, F. In: SCHWIMANN, M. (ed.). ABGB Praxiskommentar, s. 461, nebo KARNER, E. Der Ersatz ideeller Schäden bei Körperverletzung. Wien: Springer Verlag, 1999, s. 101.

[33] Může být somatizována.

[34] Viz shora zmíněné rozhodnutí BGH VI ZR 78/70 nebo rakouské rozhodnutí OGH ZVR 1195/46 nebo 2 Ob 99/95.

[35] Toto pojetí kritizuje Harrer a tvrdí, že odškodnění v těchto případech nemá oporu v platné právní úpravě, viz HARRER, F. In: SCHWIMANN, M. (ed.). ABGB Praxiskommentar, s. 463 an.  

[36] Fatal Accident Acts z roku 1976.

[37] Odškodňování vychází z případu Hambrook v Stokes z roku 1925; vlastní podmínky byly stanoveny zejména rozhodnutím Alcock v. Chief Constable of South Yorkshire z roku 1992.

[38] Blíže k tomu dále v textu.

[39] Ve Francii se náhrady nemajetkové újmy dočkal i majitel usmrceného závodního koně, ke kterému měl citové pouto – blíže viz ZWEIGERT, K. – KÖTZ, H. Introduction to comparative law. 3rd rev. ed. Oxford: Clarendon Press, 1998.

[40] BRÜGEMEIER, G. – COLOMBI CIACCHI, A. – COMANDÉ, G. Fundamental rights and private law in the European Union. 2nd ed. New York: Cambridge University Press, 2010, s. 211.

[41] „Kein Schmerzengeld für Tod“, blíže JAEGER, L. In: JAEGER,L., LUCKEY, J. Schmerzengeld, 6. Auflage, Luchterhand, Köln, 2011 s. 119 an.

[42] Obdobně i BRÜGEMEIER, G. – COLOMBI CIACCHI, A. – COMANDÉ, G. Fundamental rights and private law in the European Union. New York: Cambridge University Press, 2010, s. 212.  

[43] Citováno podle BEZOUŠKA, P. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.

odškodné újma oběť trestného činu nemateriální újma

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články