Zanedbání péče o zvíře, není nedbalost jako nedbalost! Zdroj: Fotolia

Zanedbání péče o zvíře, není nedbalost jako nedbalost!

Prý patříme vedle Nizozemců mezi nejvíce cestující národy, tedy v poměru co do počtu obyvatel. Pochopitelně nevím, zda je to pravda, ale já cestuji rád. A protože cestuji až na ojedinělé výjimky autem, znám zejména řadu zemí v Evropě. Jako člověk, který prožil čtyřicet let na Královských Vinohradech, kde ulice byly a jsou posety stopami po lenosti chovatelů, si při svých cestách nemůžu nevšimnout, jak málo psů oproti nám chovají ve městech a obcích jiní Evropané.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Pak jsem se odstěhoval kousek dál z centra. Psů neubylo, ale přibyla další komunita, chovatelé koček. Koček, které se po obci nepohybují s páníčkem, neuznávají hranice pozemků a jistě řadu lidí také štvou.

Soudím tedy, že obyvatelé Česka jsou zarytí a nadšení chovatelé psů a koček, ale i koní, o farmářích chovajících další zvěř už ani nemluvě. A z toho vyplývá i zvýšený veřejný zájem o případy, kdy péče majitele o zvířátko není taková, jaká by měla být.

Sice jsou v soudní praxi méně frekventované trestné činy uvedené v hlavně VIII. trestního zákoníku, konkrétně trestné činy vztahující se k péči o zvíře, nicméně v poslední době se v médiích stále častěji objevují případy nepěkného zacházení se zvířaty, jež mnohdy končí jejich smrtí.

Reportáže logicky odsuzují majitele zvířat, často jsou doplněné výpověďmi sousedů, kteří se zadumaným výrazem utrousí, že vlastník zvířete byl vždycky podivín a doplní, že je vlastně vůbec nepřekvapuje, co se stalo. Veřejnost je v reakci na takové zprávy vždy hluboce rozhořčena, více či méně často se objevují názory, že případů úmrtí zvířat v péči lidí si orgány činné v trestním řízení málo všímají a pachatelé těchto trestných činů jsou mírně trestáni. Nebudu nyní polemizovat, zda je sazba trestu odnětí svobody pro pachatele takových trestných činů příliš nízká či nikoliv (myslím si, že ne), ani hodnotit práci orgánů činných v trestním řízení.

Na následujícím případu bych však chtěl ukázat, že situace nemusí být vždy tak černobílá a že hrubá nedbalost jako zvláštní forma zavinění má ve skutkové podstatě své opodstatnění.

Byla podána obžaloba na majitelku psího útulku, paní J., pro spáchání přečinu zanedbání péče o zvíře z nedbalosti podle § 303 odst. 1 trestního zákoníku.

Poškozená předala svého psa do útulku a zaplatila jednorázový poplatek za jeho umístění. Obžalovaná, která se o zvířata v útulku starala, věděla, že tento pes, říkejme mu třeba Max, je již vyššího věku a je nemocný – trpí srdeční nedostatečností. Přesto jej nechala v kontaktu s dalšími psy a dopustila, aby došlo k jeho napadání a pokousání, což v něm vyvolalo trauma a rozvinulo infekci šířící se postupně do celého těla. Jeho onemocnění potom obžalovaná J. vůbec neléčila, nedovedla jej k veterináři a naopak opět nezabránila jeho dalšímu napadení ze strany ostatních psů, přičemž v důsledku bakteriální infekce a stresu, který v útulku zažíval, Max uhynul. Bezprostřední příčinou jeho smrti bylo selhání oběhově-pulmonální činnosti v důsledku šoku z pokousání.

Podle § 303 odst. 1 trestního zákoníku kdo z hrubé nedbalosti zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o nějž je povinen se z jiného důvodu starat, a způsobí mu tím trvalé následky na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Dle odst. 2 bude odnětím svobody až na dvě léta pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odst. 1 smrt nebo trvalé následky na zdraví většímu počtu zvířat.

Obžalovaná se hájila tím, že zdravotní stav psa nebyl už ve chvíli umístění do útulku dobrý, hodně se zadýchával a kašlal. Vzala jej ihned k veterináři, ten zhodnotil jeho zdravotní stav jako vzhledem k věku ucházející. Odpoledně před tím, než Max zemřel, měl konflikt s jiným psem, vzájemně se napadli. Žádná viditelná zranění na jeho těle však obžalovaná J. při standardní prohlídce nenalezla. Protože vyvolával konflikty s ostatními psy, umístila ho předmětnou noc na oddělenou zahradu. Před půlnocí jej šla zkontrolovat a zjistila, že je všechno v pořádku. Ráno ho našla ležet na zahradě mrtvého.

Poškozená uvedla, že Maxe zamýšlela dát do útulku pouze na přechodnou dobu, než se zlepší její a manželův zdravotní stav, rozhodně se jej nechtěla zbavit úplně. Obžalovaná jí prý jednoho dne večer nechala na záznamníku vzkaz, že musí odjet do lázní a aby si psa s ohledem na jeho povahu vyzvedla, neboť nebyla schopna mu zajistit nadstandardní dohled, který potřebuje. Dále ji upozornila, že pokud si psa nevyzvedne do jejího odjezdu, nechá ho napospas ostatním psům, ať si s ním dělají, co chtějí. Tento záznam s výhrůžkou však již k dispozici neměla, a nemohla jej proto orgánům činným v trestním řízení předložit.

V řízení figurovala řada svědků, především pracovníků, kteří v útulku pomáhali, a přátel obžalované a poškozené, jež soud vyslechl.

Žádný z nich ovšem přímo neviděl, jak se obžalovaná o Maxe starala, popsali pouze obecně její vztah ke psům v útulku a způsob, jakým jej vedla. Ten hodnotili negativně, uváděli, že péči o zvířata nezvládala a zanedbávala ji. Maxe označili za nemocného, potvrdili, že hodně kašlal a zadýchával se a vůči ostatním psům byl agresivní. Dále popsali konflikt, který měl s jiným psem v útulku v odpoledních hodinách předtím, než zemřel.

Jako klíčové se ve věci ukázalo svědectví veterinárního patologa. Důkazní situaci velmi ulehčilo, že obžalovaná psa prozíravě odvezla na pitvu ihned poté, co jej ráno našla na zahradě mrtvého. Patolog zjistil kousance na pravé straně hřbetu a na pravé lopatce, které však nebyly na první pohled patrné, poznal je pouze on při důkladném vyšetření. Tato zranění nebyla smrtelná, neboť nedošlo k poranění velkých cév. Dále konstatoval přítomnost bakteriální infekce, chronický zánět srdečních chlopní, zvětšené srdce a vodnatost mozku. Jako předpokládanou příčinu uhynutí stanovil všechny uvedené zdravotní problémy dohromady. Potvrdil, že samotné pokousání by k smrti nevedlo. Rvačkami s jinými psy došlo k výraznému stresu, vznikl traumatický šok, který je spouštěcím mechanismem bakteriálních infekcí, a s ohledem na onemocnění srdce pak došlo k jeho zástavě.

Po pečlivém zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že nebyla vyvrácena obhajoba obžalované ohledně zdravotního stavu zvířete v době jeho umístění do útulku a jejího zacházení s ním. Soud se v daném případě musel zabývat zejména subjektivní stránkou uvedeného přečinu, neboť znakem jeho skutkové podstaty je hrubá nedbalost.

Na druhou stranu však nelze založit trestní odpovědnost, pokud by byl tento přečin spáchán pouze z „prosté“ nedbalosti, vyžaduje se vyšší intenzita proto, aby se zabránilo uplatňování trestní represe v méně závažných případech.

Hrubá nedbalost je právní pojem, který do našeho trestního práva přinesl trestní zákoník č. 40/2009 Sb.. Přibyl tak odstavec druhý, § 16 zní:

„(1) Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.“

Všimněte si, že legislativní technika použitá zákonodárcem neumožňuje asi jiný výklad, než že se hrubá nedbalost váže jak k nedbalosti vědomé, tak i nevědomé.

Vraťme se tedy zpět k právním úvahám soudu.

Chráněným zájmem, tedy objektem trestného činu, je v daném případě zájem společnosti na ochraně životního prostředí, speciálně na ochraně života a zdraví zvířat, jako živých, smysly nadaných tvorů. Zdůrazňuji, že při zkoumání subjektivní stránky je proto třeba posuzovat zjevnou bezohlednost pachatele, a to z hlediska jeho zkušeností, vlastností, znalostí a aktuálního stavu, a rovněž z hlediska ostatních okolností daného případu, ať už existují nezávisle na pachateli nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost musí soud dále věnovat přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom tkví jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda nedbalost byla opravdu hrubá, nebo jen lehká (menší).

V uvedeném případě soud vedl dokazování opravdu pečlivě. Vyslechl velké množství svědků včetně patologa, provedl důkaz celou řadou listin. Ačkoliv se téměř všichni svědci shodli na tom, že péče o psy v útulku ze strany obžalované měla své nedostatky, obžalovaná péči o tolik psů najednou nezvládala, soud dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebyla vyvrácena její obhajoba, že v daném konkrétním případě podnikla veškeré kroky k eliminaci zdravotních komplikací zvířete. Psa po napadení prohlédla a žádná zranění neshledala, proto neměla důvod jej vzít k veterináři. Obhajobu podpořil i veterinární patolog. Z odůvodnění rozsudku dále plyne, že soud vzal v úvahu i skutečnost, že stresové situaci psa vystavila sama poškozená, neboť se rozhodla po deseti letech společného soužití, kdy Max nebyl na ostatní psy zvyklý, umístit jej právě do tohoto útulku. Sama si jej vybrala a věděla, jaké jsou v něm podmínky, že jsou zvířata chována ve smečce, spí dohromady a nemají žádné oddělené kotce.

Soud tedy obžalovanou obžaloby zprostil, když dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Domnívám se, že soud správně uzavřel, že obžalovaná nenaplnila po subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu zanedbání péče o zvíře z nedbalosti podle § 303 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebyl prokázán úmysl ve formě hrubé nedbalosti tak, jak jej trestní zákoník u tohoto trestného činu předpokládá. Obžalovaná se ke zvířatům v útulku možná nechovala zcela tak, jak by měla, na základě shodných výpovědí svědků lze připustit, že v některých ohledech péči zanedbávala, nicméně obecně není možné trestně postihnout všechny ne zcela zodpovědné osoby, které měly povinnost pečovat o zvíře, jen pro důsledek – jakkoliv nepěkné úmrtí zvířete. Zákon takovou konstrukci nepřipouští. Hrubá nedbalost je vyšší formou nedbalosti, je přísnější a má provést selekci mezi nedbalostními jednáními a postihnout jen ty závažnější.

V daném případě bylo třeba prokázat hrubou nedbalost obžalované. Nutně se přitom muselo vycházet z konkrétní situace a hodnotit, zda přístup obžalované k požadavku náležité opatrnosti svědčí o její zjevné bezohlednosti k zájmu, který chrání trestní zákoník. Obžalovaná podle provedených důkazů věnovala nemocnému Maxovi stejnou péči, jakou v obdobných situacích standardně poskytovala ostatním zvířatům. Ano, zřejmě, pokud by byl zvolen individuální přístup a pes by nebyl v kontaktu s ostatními zvířaty, k úmrtí by nedošlo alespoň tak brzy, nicméně to už se dostáváme v úvahách úplně jinam, mimo oblast trestního práva.

judikatura zvíře hrubá nedbalost

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze