Menu

Články

Odůvodnění příkazu k odposlechu jako možnost ke konstatování nezákonnosti?

ČlánkyTrestní právoJUDr. Jakub Matocha25.04.2017
JUDr. Jakub Matocha25.04.2017

Odposlech patří k nejefektivnějším nástrojům k odhalování závažné trestné činnosti. Ačkoliv jsou podmínky pro nařízení odposlechu nastaveny v České republice poměrně důsledně, stále dochází k situacím, kdy jsou již uskutečněné odposlechy během trestního řízení či po jeho skončení vyhodnoceny jako nezákonné.

S ohledem na proces povolování odposlechů se nabízí otázka, zdali při povolení shodně chybují jednotlivé OČTŘ v konkrétní trestní věci či vyšší soudy vykládají zákonná ustanovení regulující nařízení odposlechů extenzivně. Následující příspěvek zkoumá požadavek na odůvodněnost příkazu k odposlechu v kontextu rozhodnutí českých soudů a ESLP.

Podmínky pro zákonný příkaz k odposlechu

Nelze pochybovat, že jakýkoliv provedený odposlech představuje významný zásah do práva na soukromí a dotýká se tak základních lidských práv zakotvených v Listině[1], resp. Úmluvě[2]. Z uvedeného důvodu trestní řád[3] stanoví v ust. § 88 podmínky, za kterých může být odposlech pořízen, přičemž jednou z podmínek při/pro nařízení odposlechu jsou aktivně legitimované osoby/subjekty, které mohou odposlech nařídit.  

Trestní řád mj. stanoví, že příkaz k odposlechu lze vydat za podmínky, kdy lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.[4] Jak dodává Nejvyšší soud, „jestliže soud tyto důvody v příkazu neuvede (…) a omezí se toliko na popis stíhaného skutku a obecné konstatování, že uvedeným odposlechem lze zjistit podstatné okolnosti, (…) porušuje tím ustanovení tr. řádu.“[5]

Příkaz k odposlechu musí být odůvodněn, přičemž „v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.“[6] Předseda senátu, resp. soudce by v určitých případech měli při rozhodování o nařízení odposlechu mj. také zvážit, zda nedojde k zásahu i do jiných základních práv, a pokud ano, mají povinnost pečlivě posoudit, zda takový zásah není nepřiměřený ve vztahu ke sledovanému cíli, kterým je objasnění šetřené trestné činnosti.[7]

Zde si dovolím doplnit, že je to právě nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu, díky kterému jsou příkaz a provedené odposlechy v některých případech vyhodnoceny vyššími soudy jako nezákonné. Ačkoliv je příkaz vydáván osobou soudce po zhodnocení a popisu všech dostupných (i operativních) informací, uvedené skutečnosti vycházející z omezených informací jsou nadřízeným soudem mnohdy shledány jako nedostatečné.

ESLP a důraz na kontrolu

ESLP výše nastíněný požadavek na odůvodnění odposlechu nestanoví, neboť při posuzování zásahu do základních práv klade důraz zejména na zákonnost zásahu, včetně požadavků na kvalitu zákona, na jehož základě byl zásah proveden. Aby bylo možno považovat zásah za legální, musí být takový zákon přístupný, předvídatelný a v souladu s vládou práva.[8] Zákonné záruky proti zneužití odposlechu jsou dle ESLP dostatečné, pokud je zákonem jasně definován okruh osob, které mohou být odposlouchávány, druh trestných činů, při jejichž stíhání lze odposlechu využít, a současně je stanovena omezená doba odposlechu, způsob nakládání se získanými daty a podmínky jejich zničení.[9] [10]

S ohledem na výše uvedené ESLP v zásadě neklade důraz na odůvodnění příkazu, neboť akcentuje toliko jiné skutečnosti. Ústřední linii soudního přezkumu dle ESLP je požadavek na efektivní mechanismus zamezující zneužití odposlechu.[11] ESLP v případu Klass a další v. Německo vyjádřil názor, že v případě sledování a odposlechů může snadno dojít k jejich zneužití, v důsledku čehož je žádoucí svěřit dozorovou pravomoc soudci. Bez ohledu na uvedené lze za dostatečnou kontrolu kromě soudní kontroly také považovat i orgány, které jsou (i) nezávislé na orgánech, jež provádějí sledování a (ii) disponují dostatečnými pravomocemi k výkonu efektivní a trvalé kontroly. [12] V podmínkách České republiky lze za takový orgán kromě soudu jistě zařadit i státní zastupitelství.

Nastíněný závěr preferující efektivní kontrolu vyplývá mj. z rozhodnutí ve věci Pastyřík proti České republice[13], ve kterém ESLP v neprospěch stěžovatele mj. konstatoval, že „odposlech byl nařízen soudcem, měl jasný cíl a byl časově omezen“.

Zhodnocení

Z výše uvedených zákonných požadavků pro legální vydání příkazu k odposlechu, doplněných o závěry vyšších soudů, vyplývá, že česká právní úprava stanoví poměrně přísná kritéria pro odposlechy, přičemž důraz je kladen kromě formálních náležitostí především na odůvodnění příkazu.

Právě v důsledku nedostatečného odůvodnění se lze v praxi setkat s případy[14], kdy již povolené odposlechy jsou vyššími soudy vyhodnoceny jako nezákonné, ačkoliv v daném řízení přinesly zásadní důkazní informace. Zcela jistě může nezákonnost v jistých případech objektivně nastat, nicméně jeví se jako vysoce nepravděpodobné, že při nařízení odposlechu poruší zákon současně všechny dotčené OČTŘ, které o odposlechy žádají či je nařizují. Příkazy bývají odůvodněny na základě dostupných informací a z povahy věci nemohou obsahovat informace, které jsou zjištěny až v průběhu řízení, a proto posouzení zákonnosti příkazu, resp. dostatečnosti odůvodnění, se může mnohdy lišit a také se liší.  

V kontrastu k uvedenému je dle mého názoru, s odkazem na závěry ESLP, zejména důležité dodržení základních východisek pro nařízení odposlechu, mezi které patří zejména vyhotovení příkazu osobou soudce, v přípravném řízení navíc doplněno o ingerenci státního zástupce. Požadavek na odůvodnění je v nezbytném, zákonem stanoveném, rozsahu požadavkem legitimním, nicméně při četnějším rušení příkazů pro nedostatečnou odůvodněnost, ačkoliv obsahující veškeré dostupné informace, může tento požadavek podstatně ztížit naplnění účelu trestního řízení.

Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu VI, 2. místo.


[1] Srov. čl. 10čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

[2] Srov. čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

[3] Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[4] § 88 odst. 1 trestního řádu.

[5] Usnesení NS ČR ze dne 14.1.2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013.

[6] § 88 odst. 2 trestního řádu.

[7] Nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3457/14, ze dne 26. 4. 2016.

[8] Rozsudek ESLP ve věci Association for European Integration and Human Rights and Ekimdzhiev proti Bulharsku ze dne 28. června 2007 č. 62540/00, § 71 a násl.

[9] Rozsudek ESLP ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. dubna 1990 č. 11801/85, § 30

[10] Nález ÚS sp. zn. III.ÚS 3457/14; srov. echr-online.info. Phone interceptions in light of article 8 ECHR. Online text (http://echr-online.info/phone-interceptions-in-light-of-article-8-echr/).

[11] Uzun v. Německo, č. stížnosti 35623/05, odst. 63.

[12] Klass a další v. Německo, č. stížnosti 5029/71, odst. 56.

[13] Č. stížnosti: 47091/09.

[14] Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013-30 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 2/2014-78 ze dne 19. 2. 2015.

JUDr. Jakub Matochaprávní čekatel
0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři