V dnes popisovaném případu však šlo o situaci jinou, námitka podjatosti totiž padla poté, co odvolací senát opravný prostředek obžalované zamítl!
Jednomu z odvolacích senátů Městského soudu v Praze bylo v souladu s rozvrhem práce přiděleno k rozhodnutí odvolání obžalované proti rozsudku, jímž byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem.
Senát rozhodl o předmětném odvolání ve veřejném zasedání tak, že je svým usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl, čímž rozsudek nalézacího soudu nabyl právní moci a stal se vykonatelným (srovnej § 139 odst. 1 písm. b/cc trestního řádu).
Odsouzená teprve poté podala námitku podjatosti odvolacího senátu.
Senát Městského soudu v Praze tuto námitku neshledal opodstatněnou. Dle odůvodnění napadeného usnesení nemají členové senátu poměr k projednávané věci, nemají zájem na jejím výsledku, nemají poměr k obžalované a k jejímu obhájci, poškozené a k jejímu zmocněnci, či k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovozovat či předjímat, že by byli ve věci podjatí, respektive, že by byla porušena jejich nestrannost či zákonnost při projednávání této věci. Proto podle § 30 odst. 1 trestního řádu nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci v té chvíli již odsouzené.
Proti usnesení podala odsouzená v zákonné lhůtě stížnost, kterou písemně zdůvodnil její obhájce. Podstata stížnostních námitek se odvíjí od procesního postupu soudu prvého stupně, který ve věci předložil odvolacímu soudu odsuzující rozsudek s opravným prostředkem v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o námitkách obhajoby vůči protokolaci hlavního líčení. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí, jímž odvolání obžalované podle § 256 trestního řádu zamítl, argumentoval skutečností, že si zvukové záznamy z hlavních líčení sám přehrál, je pak zarážející fakt, že odvolací senát nezasedal ve svém stálém složení, nýbrž z důvodu náhlé indispozice jednoho ze soudců byl do tohoto senátu narychlo povolán soudce zastupující. Ten však z časových důvodů nepochybně nemohl být s obsahem zvukových záznamů seznámen. Z toho dle stěžovatelky vyplývá, že buď ve věci rozhodoval člen senátu, který se neseznámil s obsahem spisu, nebo se na posouzení relevantnosti námitek vůči protokolaci podílel původní člen senátu, onemocnělý, který však v době meritorního rozhodnutí nebyl zjevně členem senátu. Dle mínění stěžovatelky je tak očividné, že členové senátu nenabízí dostatečné záruky nestranného rozhodování, a jsou proto dány důvody k jejich vyloučení z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení dle § 30 odst. 1 trestního řádu.
Odvolacímu senátu tak nezbylo, než věc se stížností předložit „ještě vyšší“ odvolací instanci, Vrchnímu soudu v Praze.
Vrchní soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení mu předcházející a dospěl k možná pro někoho překvapujícímu závěru.
Podle § 30 odst. 1 trestního řádu „je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat."
Podle senátu Vrchního soudu již jazykový výklad ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu napovídá, že možnost vyloučení osob zde uvedených je vázáno na „vykonávání úkonů trestního řízení“, tedy na, v případě soudců, rozhodovací činnost v rámci konkrétního trestního řízení. Vrchní soud ovšem konstatuje, že stěžovatelka vznesla námitku podjatosti až poté, kdy ve věci soud druhého stupně již meritorně rozhodl a věc nabyla právní moci. Přitom rozhodování o případném vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení se může týkat jen těch soudců, kteří věc projednávají, tedy nikoliv těch, kteří již meritorně věc projednali a rozhodli. Jinými slovy, o vyloučení soudce podle Vrchního soudu dle tohoto zákonného ustanovení nelze rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny!
A odkázal při své argumentaci i na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 a Nejvyššího soudu 11 Tvo 15/2013 ze dne 21. 5. 2013.
Pro úplnost Vrchní soud v Praze dodal, že pakliže má stěžovatelka za to, že v řízení došlo k závažným procesním vadám, jejich nápravy za splnění zákonných podmínek se lze domáhat cestou mimořádných opravných prostředků, a jednalo-li se o porušení ústavně zaručených práv, pak i případně cestou ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle § 149 odst. 1 trestního řádu napadené usnesení bez dalšího zrušil, neboť k rozhodování o podaných námitkách podjatosti chyběl zákonný podklad.
Zdůrazňuji, že kdyby podobným způsobem „vyšší“ odvolací soud nepostupoval, stal by se z námitky podjatosti další opravný prostředek kdesi na pomezí mezi řádnými a mimořádnými. Přitom jestli něčím naše trestní řízení netrpí, tak je to nedostatek opravných prostředků.
Diskuze k článku ()