Obstrukční taktika uprchlého Zdroj: Fotolia

Obstrukční taktika uprchlého

Řízení proti uprchlému je zvláštní typ řízení upravený trestním řádem, který výjimečně umožňuje vést trestní řízení v nepřítomnosti obviněného, a to z důvodu, že se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Vzhledem k tomu, že se jedná o ultimativní prostředek nabízený trestním řádem, pro jehož aplikaci musí být splněna celá řada podmínek, bývají příslušné orgány k jeho použití spíše zdrženlivé, neboť rozhodnout, zda jsou či nejsou plněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému, může být dosti obtížné.

JUDr. Jakub Matocha

JUDr. Jakub Matocha

právní čekatel

JUDr. Jakub Matocha

právní čekatel

Některé případy mohou být ještě komplikovanější v důsledku obstrukční taktiky obviněných, kteří ačkoliv se trestnímu stíhání vyhýbají, vytváří dojem spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Následující text přibližuje vybranou praxi obviněných, které je nutné, navzdory jejich aktivitám a zdánlivě vstřícnému postupu vůči orgánům činným v trestním řízení, považovat podle mého názoru za uprchlé.

Obecně k řízení proti uprchlému

Ustanovení § 302 tr. řádu předpokládá, že důvody pro konání řízení proti uprchlému mohou nastat v kterémkoli ze stadií trestního řízení. Řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá.[1] O vyhýbání se trestnímu řízení se jedná především tehdy, opustil-li daný subjekt území České republiky, případně zdržuje-li v cizině v tomto úmyslu. Jelikož samotný pobyt v cizině není důvodem pro řízení proti uprchlému, musí být zjištěn zejména motiv, tj. snaha uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání.[2] 

Hlavním úskalím řízení proti uprchlému je, že do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny[3] při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu zejména v tom směru, že není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace.[4]

Je tedy zřejmé, že řízení proti uprchlému je závažným zásahem do zákonných práv obviněného, kdy mu není umožněno je v plné šíři uplatnit, a proto je nezbytné, aby před rozhodnutím o takovém způsobu řízení byly vyčerpány všechny možnosti a zákonné nástroje pro objasnění otázky, proč se obviněný na předvolání nedostavuje.[5]

Konkrétní indicie poskytl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Tzn 32/97, když dospěl k závěru, že řízení proti uprchlému by i při splnění zákonných podmínek mělo být konáno až po vyčerpání jiných důrazných prostředků – žádosti o předvedení, příkazu k zatčení a s ním spojeného případného rozhodnutí o vazbě. Není-li pobyt obviněného znám, měl by soud učinit dotazy na příslušné orgány, zda obviněný není někde hlášen k pobytu, zda není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud toto nebude zjištěno, požádat orgány Policie ČR o zjištění důvodů nepřítomnosti obviněného v jeho bydlišti a nepodaří-li se je zjistit, je nutno požádat orgány Policie ČR o vypátrání pobytu obviněného.[6] „Jen samotná skutečnost, že cizinec opustil území České republiky, nemůže odůvodňovat postup podle § 302 a násl. trestního řádu. Toto řízení bude na místě v situaci, kdy nebude známo místo pobytu obviněného v cizině“.[7] V této souvislosti lze doplnit, že uváděl-li obviněný v průběhu trestního řízení adresu trvalého bydliště v cizině, bylo nutné provést pokus o doručení na tuto adresu,[8] neboť obviněný je povinen doložit soudu přesnou adresu, na které bude dosažitelný. Jestliže oznámí soudu pouze cizí stát, ve kterém se bude v průběhu řízení před soudem zdržovat, není tato informace dostatečným podkladem pro závěr, že pobyt obviněného je znám. Za této situace je tak splněna podmínka, že obviněný se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině ve smyslu § 302 tr. řádu.[9]

V případech, kdy výše naznačené předpoklady nebudou pro řízení proti uprchlému splněny, stanoví judikatura[10] negativní následky tohoto postupu. Předně aplikace tohoto postupu při nesplnění podmínek je vadou řízení a jako takovou důvodem pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu,[11] které bude pravděpodobné úspěšné. Jak totiž Nejvyšší soud konstatoval, „pokud si soud neopatřil ke dni svého rozhodování o konání řízení proti uprchlému žádné další podklady pro závěr, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení buď pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, a vyplynulo-li poté, že nebylo možno z důvodů uvedených § 302 odst. 1 tr. řádu konat vůči obviněnému řízení proti uprchlému, tak postupoval v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. V důsledku tohoto nesprávného postupu soudu bylo zásadním způsobem dotčeno právo obviněného na projednání své věci v přítomnosti a byl tak zcela zbaven možnosti uplatnit v hlavním líčení svou obhajobu, popř. napadnout rozhodnutí soudu řádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu došlo k popření jeho práva na spravedlivý trestní proces (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, § 2 odst. 1, 13 tr. řádu). Toto porušení procesních práv obviněného pak vede k závěru, že nemůže být shledán zákonným rozsudek, jenž je výsledkem řízení poznamenaného tak zásadním pochybením v postupu řízení u soudu prvního stupně.“[12]

Z uvedeného je zřejmé, že zkoumání podmínek pro postup dle § 302 an. tr. řádu bude muset být provedeno velmi pečlivě, neboť případné pochybení jde k tíži orgánů činných v trestním řízení. Situace může být obtížnější zejména v případech, kdy je posouzení podmínek ztíženo samotným postupem obviněného, resp. obžalovaného, který s orgány činnými v trestním řízení aktivně komunikuje, avšak bez jakéhokoliv reálného výsledku na stav řízení.

Aktivní přístup obviněných vůči OČTŘ

V praxi se mohou vyskytnout případy, kdy se trestní řízení neúměrně protahuje, a to pouze v důsledku jednání obviněného, popř. obžalovaného. Otázkou pro orgány činné v trestním řízení v naznačených případech zůstává, zdali jsou pro jednání obviněného dány objektivní důvody, či zda se tento trestnímu řízení toliko vyhýbá. K názornějšímu vysvětlení lze uvést demonstrativní příklad. V trestním řízení před soudem, tj. po podání obžaloby[13], se podařilo obžalovanému doručit předvolání k hlavnímu líčení, ke kterému se však opakovaně v průběhu více než dvou let nedostavil, neboť se zdržoval v zahraničí, a to ani za situace, kdy byl na něj vydán příkaz k zatčení. Důvodem ke zdrženlivému postupu rozhodujícího soudu v podobě nezahájení řízení proti uprchlému, ačkoliv jinak byly splněny judikaturou vymezené podmínky, byla zejména skutečnost, kdy obžalovaný se soudem aktivně komunikoval prostřednictvím prosté e-mailové komunikace bez bližšího ověření jeho totožnosti. Obžalovaný byl vždy o hlavním líčení vyrozuměn, kromě standardního způsobu předvídaného trestním řádem s negativním výsledkem, taktéž neformálně, elektronicky na soukromou e-mailovou adresu. Důležitou okolností v modelovém případě je, že obžalovaný v rámci e-mailové komunikace vždy projevoval zájem účasti na hlavním líčení, a naopak vyjadřoval nesouhlas s řízením v jeho nepřítomnosti.

V naznačeném případě má postup obžalovaného vůči soudu za následek téměř patovou situaci v řízení před soudem trvajícím více jak dva roky, neboť je otázkou, zda se za této situace jedná o obžalovaného, který se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v zahraničí, a jsou tak splněny podmínky předvídané trestním řádem, nebo jde o pouhou neschopnost či nemožnost obžalovaného se dostavit k soudu.

Osobně se domnívám, jak vyplývá z nadpisu článku, že je nutné obdobné situace vyhodnotit jako obstrukční taktiku obžalovaného, neboť aktivní, byť vzdálené konání vůči soudu po dobu několika let bez reálného výsledku svědčí zcela o účelnosti tohoto postupu. Nezahájení řízení proti uprchlému by bylo dle mého názoru zcela v souladu s judikatorními a zákonnými východisky pouze za existence objektivního důvodu nepřítomnosti obžalovaného u hlavního líčení. V případě, kdy si je obžalovaný vědom trestního stíhání v České republice a bez podstatného důvodu či věrohodné omluvy se opakovaně, v průběhu několika let, nedostaví k hlavnímu líčení, jedná se o zřejmé vyhýbání se trestnímu stíhání. Uvedený závěr je podpořen skutečností, kdy řádné doručování je opakovaně zmařeno, přičemž na uvedeném rovněž nic nezmění ani okolnost, že obžalovaný se soudem komunikuje ze soukromé e-mailové adresy a vyjadřuje přání účasti na hlavním líčení, ačkoliv si je vědom příkazu k zatčení na jeho osobu. Jak totiž vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, „skutečnost, že se obviněný zdržuje mimo území České republiky není v takovém případě překážkou stíhání jeho osoby, pokud bude o úkonech trestního stíhání vyrozumíván, event. k nim předvoláván, a to v případech, kdy to zákon vyžaduje, přičemž nelze vyloučit, že mohou být splněny podmínky ustanovení § 302 tr. ř.[14]

K obdobné obstrukční taktice uprchlého se vyjádřil i Ústavní soud, když konstatoval, že zvolená taktika uprchlého „s sebou ovšem nemohla přivodit – jak se stěžovatel mylně domníval – ten důsledek, že by orgány České republiky činné v trestním řízení musely na stěžovatelovo trestní stíhání rezignovat, byť jsou přesvědčeny, že existují dostatečné důvody pro jejich závěr o podezření z toho, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti.“[15]

Závěr

Jak již bylo uvedeno, řízení proti uprchlému je zcela specifický typ řízení, o jehož přínosnosti panují rozdílné názory.[16] Podmínky pro aplikaci tohoto řízení jsou konkretizovány doktrínou a judikaturou, přičemž v případě jejich nesplnění hrozí důvodná obava ze zmaření celého trestního řízení v podobě nezákonnosti odsuzujícího rozsudku. Posoudit, zda se dotyčný subjekt trestnímu řízení vyhýbá, není jednoduchou otázkou, která může být složitější za situace, kdy obviněný s orgány činnými v trestním řízení aktivně komunikuje, např. prostřednictvím e-mailové komunikace, avšak bez ověřeného podpisu. V naznačeném případě je zdrženlivý postup zejména soudu, jenž nese finální odpovědnost za zákonnost řízení proti uprchlému, pro nařízení řízení proti uprchlému pochopitelný. Nelze však rovněž odhlížet od situací, zejména při zhodnocení všech aspektů případů, kdy jednání obviněného je čistě obstrukčního charakteru s úmyslem vyhýbat se trestnímu řízení po dobu několika let. V takových případech by mělo dojít k identifikaci taktiky uprchlého v přiměřené době a jeho vzdáleně proaktivní, avšak stále nevysledovatelný přístup k soudu již nadále netolerovat.


[1] § 302 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

[2] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3452 - 3457.

[3] Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky.

[4] Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 101/2011.

[6] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Tzn 32/97.

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 72/2001.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 4 Tz 48/2002.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 11 Tdo 161/2014.

[10] K ochraně práv obviněného srov. § 306a tr. řádu.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003.

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 119/2000.

[13] Viz § 305 trestního řádu.

[14] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 5 Tz 34/2000.

[15] Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03.

[16] Srov. např. Čeplová, V.: Řízení proti uprchlému a účel zákona. Trestněprávní revue 4/2007, s. 110. 

trestní řízení Řízení proti uprchlému

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články