Povolování odposlechu a jejich použitelnost v trestním řízení Zdroj: Redakce

Povolování odposlechu a jejich použitelnost v trestním řízení

Ačkoli to tak asi na první pohled vypadá, toto téma jsem si nezvolil proto, abych komentoval nedávné mediální kauzy či rozhodnutí vyšších soudů. Žijeme však v době, kdy vlastně není podstatné, co se stalo, ale co se o tom píše, případně vysílá v televizi. Zatímco zejména násilná trestná činnost léta poměrně dramaticky klesá, mediální obraz údajné kriminality je přesně opačný.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Stejně je to u řady mediálních kauz, kdy otisk rozhodování soudů v případě konkrétní kauzy vytváří v mediálním světě paralelní problém, který vůbec nespočívá v podstatě věci. Za této situace odposlechy, vedle vazby snad nejbrutálnější zásah, který mohou orgány činné v trestním řízení použít proti osobní svobodě člověka, vzbuzují spoustu emocí. A to asi i proto, že se nepochybně používají velmi často, stále častěji u sofistikované trestné činnosti, která snad ani jinak odhalit nejde, zejména jde-li o organizované trestné činy. Přitom právě tito potenciální pachatelé mají dostatek prostředků na to, aby se bojem proti odposlechům snažili vytvořit pro sebe příznivější situaci.

Rozhodování příkazem

Bez ambice na úplné vysvětlení bych během své přednášky rád uvedl několik soudních rozhodnutí z uplynulých patnácti let, která trestní soudy nejčastěji citují, případně významným způsobem ovlivnily posuzování této právní otázky. Prvním, které bych rád uvedl, je usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 24/95. Nejvyšší soud v něm jasně řekl, že o odposleších se rozhoduje příkazem, ačkoli trestní řád hovoří zejména o rozsudku a usnesení. Jedná se o rozhodnutí svého druhu. Nejde o usnesení ve smyslu § 119 odst. 1 tr. řádu ani o opatření. Příkaz k odposlechu je ve své podstatě velmi nedokladným, rychlým rozhodnutím.

Soud by měl mít při rozhodování o povolení odposlechů k dispozici velké množství informací. Jsou ale i případy, kdy ani policie není schopna velké množství informací doložit. Jen během své praxe u Obvodního soudu pro Prahu 1 jsem povolil stovky, možná i přes tisíc odposlechů. Samozřejmě se však velmi liší podezření ze složitější protiprávní hospodářské činnosti, kdy policie po dlouhou dobu sbírá informace a měla by tedy mít dostatek prostředků k přesvědčení soudu, zda je či není třeba, aby soud zásah do soukromí osoby povolil. Na druhou stranu je zcela odlišná situace, kdy od informátora, který navíc žije v hlubokém utajení, přijde informace, že za tři hodiny se na určitém místě má předávat heroin a některá z 20 předložených telefonních čísel mohou navést polici k osobám a místu, kde má k předání dojít, neboť tento informátor ztotožňuje telefonní čísla s jednotlivými osobami, které mají předání heroinu provést. V takovém případě není k dispozici skoro nic. Neodlišuje se to však bohužel v celé řadě rozhodnutí, která se poté mediálně posuzují. Příkaz by proto měl mít objektivně menší nároky na kvalitu obsahu oproti usnesení či rozsudku ve věci, kde by požadavky na kvalitu rozhodování měly být maximální. Příkaz je tedy rozhodnutím svého druhu, které zasahuje do práv a svobod jiných osob, ale zpravidla je nutné ho provést bez většího prodlení, aby nebyl ohrožen účel trestního řízení.

Formální a materiální podmínky použití odposlechu

Rád bych zmínil nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, který zdůraznil, že nezáleží pouze na tom, zda jsou splněny formální podmínky pro použití odposlechu, ale že je potřeba zvážit i materiální podmínky, tedy jak důležitá daná kauza skutečně je. Na druhou stranu v závěru textu zdůrazňuje, že je nutno alespoň v minimální míře uvést, jaké skutečnosti mají být odposlechem zjištěny. Na jednu stranu je samozřejmé, že odposlech se povoluje za nějakým účelem, bývala však neblahá praxe některých policejních orgánů, že zjednodušeně řečeno „nasadili“ na nějakého člověka a čekali, až se mihne nějaká trestná činnost. Zpravidla se jednalo o nějakého obecního lumpa, takže povolil-li se odposlech, dovedlo to policii k trestné činnosti. Takto však odposlechy provádět nelze. Již při nařízení odposlechu musí být stanoven jeho účel, aby neexistovaly osoby, které jsou odposlouchávány tzv. pro jistotu.

Dále zde máme usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že již na začátku vůbec nebyly splněny podmínky pro vydání příkazu k odposlechu. V tomto případě byl velmi dlouho odposloucháván vysoký policejní důstojník, který byl později obviněn pro přípravu zmanipulování výběrového řízení. Teprve poté, kdy konečně byly provedeny výslechy zapojených lidí, se zjistilo, že tento důstojník nemohl ovlivnit ani výběrové řízení, ani složení komise, ani zadání zakázky. Od samého počátku byl odposlech založen v podstatě na drbu a provedla-li by se byť elementární kriminalistická práce, tedy například položení otázek okolním lidem, okamžitě by se policie dozvěděla, že tímto směrem nemá vůbec smysl pokračovat, neboť tento člověk neměl na dané výběrové řízení sebemenší vliv. Narážíme zde na jednu z nejcitlivějších věcí, která u odposlechů platí. Jelikož řada informací pochází od policejních informátorů, je otázka, jak přesvědčit soudce a jak má soudce věřit tomu, že tyto informace jsou opřeny o reálný základ. Zmiňované rozhodnutí dává policii pevné mantinely, tedy že není možné jen tak po prvním podezření či náznaku podezření nasadit na člověka odposlech.

Velmi podobně, pokud jde o materiální podmínky k povolení odposlechu, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2007, sp. zn. 4 Tz 10/2007, který hovoří o tom, že je potřeba, aby si soudce udělal představu o výši škody. I to je velmi podstatné, neboť jistě víte, že ne pro všechny trestné činy je vůbec možné odposlech nařídit. Musí se jednat o trestné činy definované zákonem, případně kvalifikované trestné činy na základě obecného ustanovení. Pokud v konkrétním případě soudce ani nezauvažuje nad tím, že škoda může být rapidně nižší nebo že se jedná o odhad, který je zcela mimo logiku věci, pak takový příkaz nemůže obstát a především by ani neměl být vydán.

Obsah příkazu

Dalším významným rozhodnutím je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, co by mělo být obsahem příkazu. Měla by v něm být uvedena uživatelská adresa či zařízení. U odposlechů je problém zejména u drogových dealerů, neboť tito mívají desítky telefonů a SIM karet a různým klientům volají z různých kombinací těchto telefonů a SIM karet. Na krátkou dobu se je díky informátorům třeba podaří zachytit, ale žádost o vydání příkazu k odposlechu pak paradoxně obsahuje desítky telefonů a stovky telefonních čísel, ač se jedná o jednu osobu. Je tedy potřeba, aby příkaz, ale už i žádost policie o vydání příkazu, vysvětily okolnosti, které k těmto případům vedou. Z médií ale známe i případy zcela opačné, kdy se ukázalo, že byl vydán příkaz k odposlechu předsedy Ústavního soudu, neboť jeho číslo se patrně omylem dostalo do příkazu, ačkoli k předsedovi ve skutečnosti vůbec nesměřovalo. Stejně tak si můžeme vzpomenout na případ odposlouchávání Ivana Langera, kdy se posléze ukázalo, že mezi odposlouchávanými čísly byly i telefony dětí jeho přátel nebo sousedů. Vždy je velmi obtížné, vcítíme-li se do role soudce i policejního orgánu, správně definovat důvody i účel odposlechu, zejména určení a zjištění, které konkrétní uživatelské adresy či zařízení mají být odposlouchávány.

Rád bych zmínil nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2016, sp. zn. II. ÚS 1221/16, který může v kontextu odposlechů působit poněkud nesourodě, neboť se týká příkazu k prohlídce jiných prostor. Analogicky je to ovšem nesmírně důležité rozhodnutí, které by mělo zastavit opačný extrém, který se rozvinul u některých odvolacích soudů. Ústavní soud zde jasně řekl, že byť by písemné odůvodnění příkazu nebylo dostatečně odůvodněno, nemusí to samo o sobě představovat ústavněprávní pochybení. Stejnou myšlenku již pět let předtím konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. února 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011, v němž také zdůraznil, že pokud byly věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost důkazu splněny, pak samotná neexistence odůvodnění je sice vadou řízení, ale nemusí mít vliv na správnost, neboť je toliko vadou formální. Podle mého názoru se jedná o zcela racionální rozhodnutí. Je přece evidentní, že zjistí-li se následně, že daná osoba byla policií vyšetřována oprávněně, že veškerá podezření se skutečně odehrávala, pak přece pouze samotná formální nedokonalost nemůže zpětně zbourat celou konstrukci.

Místní příslušnost

Prakticky do minulého roku byla populárním tématem místní příslušnost v přípravném řízení. Zde bych rád poukázal na dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a to nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a nález ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/16. Tyto nálezy vycházely z možnosti zejména vrchních státních zastupitelství, které mají v některých trestných činech pravomoc, vybrat si v podstatě na celém území České republiky konkrétní soud k podání návrhu. Vidět to můžeme například v kauze Nagyová, kde ač se tvrzená trestná činnost měla dít zejména Praze, tuším, že odposlechy a podobné úkony nařizoval Okresní soud v Ostravě. Namítá se, že je to neústavní. Ústavní soud se k námitkám obhájců vyjádřil tak, že se pokusil umravnit státní zastupitelství v tom, že důvod, kam podají návrh, by měl být racionální, avšak samo o sobě to nemůže být na úkor platnosti takto získaných důkazů. Domnívám se, že po těchto rozhodnutích je jasno i státnímu zastupitelství.

Proč vlastně odůvodňovat příkazy?

Zastavme se u odposlechů ještě obecněji. Již jsem zmiňoval, že jsou velké rozdíly mezi tím, které informace má k dispozici policejní orgán a soud v době, kdy má být odposlech povolen. V celé řadě států v Evropě žádné odůvodnění neexistuje, neboť to považují za zcela absurdní. Soud jednoduše otiskne razítko s povolením či nikoli. U nás jsme si však vytvořili mnohem přísnější podmínky pro to, aby soudce i v raném stádiu trestního řízení odůvodnil, proč zásah do soukromé sféry fyzické osoby povoluje. Je to pochopitelné, neboť je to asi jediná brzda pro to, aby policie či státní zastupitelství tohoto institutu nenadužívali. Obhajoba do toho nemá šanci zasáhnout, neboť zde vlastně neexistuje protistrana. Většina lidí v té době ani netuší, že po nich policie tzv. jde, a tak nemohou prostřednictvím svých obhájců vytvářet protitlak proti úkonům. Za této situace je důležitost soudního rozhodnutí mimořádně vysoká, neboť jen soudce může moci výkonné zabránit v zásahu do práv konkrétního občana.

Moc se však nemluví i o druhém paradoxu. Proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního rozhovoru není z povahy věci přípustný opravný prostředek. Pokud soudce takový příkaz napíše nedbale, pak paradoxně ani státní zástupce či policie nemají možnost domoci se kvalitnějšího rozhodnutí. V optice této situace se podívejme na případy, kdy odvolací soud řekne, že povolení k odposlechu je chybné, že nebyly splněny podmínky pro jeho povolení atp. Avšak policie ani státní zástupce se nemohou nikterak domoci toho, aby získali příkaz jiný. V dané věci totiž rozhodl zákonný soudce a policie a státní zastupitelství musí podle rozhodnutí soudu postupovat. Je to srovnatelný problém s tím, že ani obhajoba se nemůže domáhat přezkumu těchto příkazů. Ani státní zastupitelství, ani policie nemohou nikterak zabránit tomu, aby od počátku konaly na základě důkazu, který je nepoužitelný. Jejich povinností je pouze obrátit se na soud, dále konají na základě toho, jak soudní moc rozhodne. O tom všem by se mělo debatovat. Těžko si představit, že by se zavedl proti příkazu opravný prostředek. Řečená procesní nejistota, která dopadá na obě strany, může bohužel zcela znevážit důvodnost celého trestního řízení. 


Kongres Právní prostor 2017

Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

judikatura kongres trestní řízení odposlech právní prostor 2017

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 4 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články