Články s tagem: judikatura

Předkládaný článek má za úkol seznámit čtenáře s problematikou aplikace zásady nemo tenetur se ipsum accusare (dále jen „nemo tenetur“) na právnické a fyzické osoby – podnikatele v průběhu kontroly prováděné podle zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KŘ“) a jeho předchůdce, zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZSK“) a při výkonu dohledu podle zákonů regulujících dohled nad oblastí kapitálového trhu a hospodářské soutěže.

Cílem je porovnat rozdílné vnímání postavení soudních exekutorů a soudců v nálezech Ústavního soudu. Toto srovnání má smysl s ohledem na skutečnost, že na soudního exekutora je delegována státní moc příslušející jinak soudům. Pokud totiž existují ústavní limity mající za cíl chránit např. nezávislost moci soudní, měla by být tatáž kritéria pro posuzování ústavních limitů použita i vůči soudním exekutorům, když § 2 exekučního řádu stanoví, že exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle.

Nejvyšší soud v níže analyzovaném rozsudku[1] podal výklad k regresnímu nároku zdravotní pojišťovny vůči třetí osobě (zde rodiči dítěte), v důsledku jejíhož zaviněného protiprávního jednání zdravotní pojišťovna vynaložila náklady na léčbu.

Dnes nehodlám popisovat strkanici v jednací síni, nadpis ani nemá básnicky zobrazit intelektuální přestřelku argumentů mezi advokáty, dnes se opravdu budeme věnovat malé kopané, zvané podle počtu hráčů na hřišti 5+1, zejména v Praze a okolí pak synonymem názvu tohoto odvětví fotbalu je „Hanspaulka“.

Rozhodnutí Ústavního soudu je rozumné a správné číst tak často, jak nám to uspěchaná doba jenom dovolí. Pro mě jako ryzího právního praktika, nalézacího soudce, je myšlenkový postup, způsob argumentace a především onen vyšší, ústavní pohled na právo vítanou inspirací, osvěžením a pochopitelně i poučením. A to bez ohledu na to, zda při studiu konkrétního rozhodnutí přikyvuji, či se spíše mračím.

Dne 1. 1. 2017 oslavilo šestnácté narozeniny ustanovení § 114b občanského soudního řádu, které do civilně-procesního předpisu přinesla takzvaná velká novela o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb. účinný od 1. 1. 2001) a které zavedlo dva „revoluční“ procesní instituty: takzvanou kvalifikovanou výzvu k vyjádření k žalobě (§ 114b odst. 1 o. s. ř.) a ve vztahu k žalovanému sankční fikci uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Nedávno zveřejněný nález Ústavního soudu č. I. ÚS 190/15 vyvolal v odborných kruzích opět živou debatu nad přípustností souběhu funkcí, tj. nad otázkou, zda je možné, aby staturární orgán, resp. jeho člen, měl vedle smlouvy o výkonu funkce se společností pracovní poměr.

Druhá část příspěvku Pavla Švásty se věnuje především zásadě individualizace sankce v kontextu majetkových poměrů sankciovaného subjektu a jeho prospěchu z protiprávního jednání, dále také vztahu zásady individualizace sankce, zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti.

Pokuta představuje jeden z nejčastějších trestů ukládaných v oblasti trestního práva správního. Vyměření výše pokuty je ovládáno celou řadou zásad, které lze rozdělit do dvou skupin; v prvním případě se jedná o obecné zásady činnosti správního orgánu, upravené v hlavě druhé zákona č. 500/20004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“)[1], v druhém případě pak o zásady trestního práva správního, které se odvozují od obecných zásad platných i v trestním právu. Tyto zásady přitom neexistují a ani nemohou existovat ve vzájemné symbióze; každá z těchto zásad sleduje určitý cíl, chrání určitou hodnotu, a proto střet různých zásad ovládajících správní řízení nebo vyměřování výše sankce není ničím neobvyklým. Jednou z klasických ukázek takového střetu je problematika střetu zásady individualizace sankce na straně jedné a zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti na straně druhé.

Otázka právního nástupnictví zasahuje ve větší či menší míře většinu právních odvětví. Nejinak je tomu i v pracovním právu. Byť se s určitými formami právního nástupnictví lze setkat i na straně zaměstnance (např. v souvislosti s přechodem peněžitých nároků v důsledku smrti zaměstnance [1]), jsou patrně v praxi častější případy, kdy dochází ke změnám na straně zaměstnavatele.

V další části přehledu aktuální judikatury v oblasti zvyšování výživného se zaměříme na příjmy rodičů a jejich partnerů, jejich výpočet a také na otázku, co je vlastně osobní péčí o nezletilé dítě.

V rámci advokátní praxe se často setkáváme s představou klientů, že soudem přiznané výživné již není možno měnit. Zvýšení či změnu výživného na nezletilé dítě je však možné požadovat vždy, pokud dojde od poslední úpravy ke změně poměrů buď na straně nezletilého dítěte, na straně povinného rodiče nebo na obou stranách. Tyto případné změny bude vždy soud při rozhodování, zda stanovené výživné zvýšit či snížit, zkoumat.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu. Podle jeho názoru obec při prodeji obecního pozemku postupovala zákonně, transparentně a nediskriminačně, i když vybrala nabídku, která stanovovala vyšší cenu než cenu obsaženou ve zveřejněném záměru obce. Obec při posuzování výše ceny, za kterou má svůj pozemek prodat, musí postupovat hospodárně a zodpovědně s ohledem na její povinnost rozvoje a péči o majetek.

Ústavní soud v tomto roce řešil dvě mediálně sledované (a tragické) kauzy související s provozem dopravních prostředků, které stojí za připomenutí čtenářům Právního prostoru, neboť i oni nepochybně řídí, spolucestují či se jinak účastní silničního provozu.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval posuzováním zaměnitelnosti a klamavosti firmy při zápisu podnikatele do obchodního rejstříku a upřesnil jeho limity.

Každý správní orgán je ze zákona povinen zřídit úřední desku, která musí být nepřetržitě přístupná veřejnosti, na které se zveřejňují důležité informace a písemnosti týkající se činnosti daného správního orgánu. Obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. zpravidla na internetu na tzv. elektronické úřední desce.

V nedávné době spatřila světlo světa 2 usnesení Vrchního soudu v Praze, přesněji řečeno jeho sedmého senátu předsedy Dr. Holejšovského, která se blíže vyjadřují k otázkám zaměnitelnosti a klamavosti obchodní firmy (dále též "firma"). Obě usnesení, první ze dne 1. února 2016, sp. zn. 7 Cmo 203/2015, i druhé ze dne 22. srpna 2016, sp. zn. 7 Cmo 86/2016, mají společné to, že jimi odvolací soud potvrdil prvostupňová rozhodnutí rejstříkového soudu (Městský soud v Praze), který navrhované obchodní firmy zamítl zapsat do obchodního rejstříku, tedy navrhovatelům nevyhověl.

Ústavnímu soudu a jeho rozhodnutím se oproti jiným právním institucím dostává poměrně značné veřejné pozornosti. Stojí však za povšimnutí, že tato pozornost je velmi nerovnoměrně rozložena mezi rozhodnutí jednotlivých soudců zpravodajů. Tato disproporce může na úkor jejich kolegů posílit vliv některých soudců na veřejný obraz Ústavního soudu, ale i na judikaturu obecných soudů či odbornou diskuzi.

Lidská důstojnost je v současné době pojmem nadmíru aktuálním a snaha o její naplnění jakožto přirozené, imanentní hodnoty každého jednotlivce se stále více dostává do popředí zájmu celé západní společnosti, Spojených států amerických nevyjímaje.

Soudní rozhodnutí nebo judikát či judikatura jsou pojmy, které se vyskytují v českém právním názvosloví dlouhodobě. Odkazů na “konstantní”, “ustálenou” či “dlouhodobou” judikaturu je ve všech českých právních textech nepočítaně. Navazujícím problémem jsou samotná zveřejňování soudních rozhodnutí. V praxi jsou stále většinou používána soudní rozhodnutí v upravené formě, která jsou publikována v oficiálních, neoficiálních listinných sbírkách. Převažující formou se v poslední době stala publikace elektronická.

Nejen v souvislosti s návštěvou vietnamského prezidenta v ČR u příležitosti roku vietnamské kultury se stále častěji dostávají na přetřes ilegální sofistikované pěstírny marihuany, tzv. indoor pěstírny. Jde o trend posledních několika let, který pochopitelně, jako většina nezákonných trendů, vyvolal diskusi a polemiku i v trestně právní rovině.

Občanský zákoník č. 89/2012 ve svém ustanovení § 13 upravil pro občany možnost legitimního očekávání rozhodnutí soudů, a to v právních případech, které již byly rozhodnuty a které se s jeho právním případem shodují v podstatných znacích. V opačném případě má občan právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

Pokud si koupíte předražené zboží s tím, že je k němu dodáván gratis nějaký zajímavý dárek nebo bonus, měli byste dobře počítat. Onen dárek bude totiž nejspíše danajský. To, co se mohlo zdát v pořízené sadě jako výhoda, je najednou obtížný „aušus“, který nelze reklamovat.

předkládané rozhodnutí velmi cenné v první řadě proto, že souhrnně analyzuje problém změny judikatorního trendu. Tento komplikovaný teoretický úkol v plném rozsahu stojí před teorií i aplikační praxí a bude nepochybně značně posilovat v souvislosti s uplatňováním tzv. nového občanského zákoníku. Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4397/2013

Ministerstvo průmyslu a obchodu vítá vůbec první judikát ve věci prodeje automobilů s přetočenými tachometry, o kterém rozhodl Nejvyšší soud. Jsem přesvědčen, že je to krok správný směrem. Nadále jsme ovšem toho názoru, že vzhledem k rozsahu podvodného jednání, kterým je postiženo podle střízlivých odhadů více než 150 tisíc lidí ročně, a to už mnoho let, si tento problém vyžaduje explicitní legislativní řešení, jehož formu právě hledáme.