Články s tagem: judikatura

Jsou tomu více než dva roky, kdy jsem na tomto portálu publikoval článek "Ochrana práv zlodějů?[1]", který rozebíral rozhodnutí[2] Městského soudu v Praze a závěrem si pochvaloval, že právo by tu mělo být pro lidi, a ne proti nim. Že když se někdo chová protiprávně, tak dobrovolně oslabuje svá vlastní nezadatelná a nezcizitelná práva, mezi která patří i absolutní nedotknutelnost v otázce ochrany soukromí.

„Já ho/ji zabiju!“ Věta, kterou vyslovují dnes a denně stovky lidí, zejména pak na adresu svých životních partnerů, pubertálních dětí, nešikovných spoluhráčů v kopané, sousedů… Málokdo z nich ovšem svůj projev myslí opravdu vážně. A z těch, kteří jsou v pohnutí svých emocí přesvědčeni, že to opravdu udělají, se o skutečný útok na život toho druhého pokusí jen hrstka. Naštěstí.

Podle závěrů Nejvyššího soudu odpovídají jednatelé za jednání jménem společnosti po svém odvolání z funkce podle stejných kritérií, jaká platila po dobu výkonu jejich funkce. Není přitom rozhodné, zda o ukončení funkce věděli či nikoliv. Stejný závěr dopadne na situace, kdy se jednatel své funkce vzdal.

Tato práce se zabývá problematikou relativně neúčinného právního jednání se zaměřením na dopad do exekučního řízení. Práce vychází z platné zákonné úpravy a v závěru obsahuje i úvahy de lege ferenda. Jejím cílem je zhodnotit možnost použití dosavadní judikatury týkající se relativní neúčinnosti právních jednání i po přijetí nového občanského zákoníku. Zmíněn je i institut oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání, který byl do exekučního řádu přijat na základě zákona č. 303/2013 Sb. Dále je nastíněn postup věřitelů při zahájení exekuce na ušlý majetek, který byl převeden úspěšně odporovaným právním jednáním dlužníka na nabyvatele, a výklad pojmu prospěchu z relativně neúčinného právního jednání.

Ústavní soud se ve svém nálezu IV. ÚS 1146/16[1] ze dne 20. června 2017 vyjádřil k charakteru společnosti ČEZ a.s. ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a konstatoval, že společnost ČEZ a.s. se pro účely tohoto ustanovení nepovažuje za povinný subjekt.

Nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 190/15 ze dne 22. září 2016 značně zpochybnil dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se souběhu funkcí statutárního orgánu s pracovním poměrem ve společnosti. K Nálezu Ústavního soudu se nedávno vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3613/2015 ze dne 19. ledna 2017. V něm však nepřípustnost souběhu funkcí opět potvrdil.

Přestože se problematice souběhu funkcí doposud věnovalo nemálo článků a soudních rozhodnutí, stále se jedná o aktuální a nevyčerpatelné téma. V loňském roce jsme Vás v jenom z našich článků informovali o nálezu Ústavního soudu, který se velmi kriticky k této situaci, a zejména postupu nižších soudů v rámci rozhodování této otázky, vyjádřil, a to v tom smyslu, že souběh funkcí vlastně nikdy nebyl zákonem výslovně zakázán a chtějí-li soudy setrvat v tomto výkladu, musí předložit přesvědčivější argumenty.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2017 zrušil rekordní pokutu ve výši 1.659.993.000 Kč, kterou Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) uložil v roce 2016 za tzv. velký stavební kartel. Stalo se tak z procesních důvodů, když soud konstatoval opakované překročení pravomocí ÚOHS při neohlášených místních šetřeních, čehož důsledkem je nezákonnost takto získaných důkazů, na kterých ÚOHS stavěl celý svůj případ. V tomto příspěvku stručně přiblížíme genezi případu, důvody, které soud vedly ke zrušení rozhodnutí ÚOHS, a zhodnotíme význam rozsudku do budoucna.

Ačkoli to tak asi na první pohled vypadá, toto téma jsem si nezvolil proto, abych komentoval nedávné mediální kauzy či rozhodnutí vyšších soudů. Žijeme však v době, kdy vlastně není podstatné, co se stalo, ale co se o tom píše, případně vysílá v televizi. Zatímco zejména násilná trestná činnost léta poměrně dramaticky klesá, mediální obraz údajné kriminality je přesně opačný.

Nejvyšší správní soud ČR vydal na konci roku 2016 rozhodnutí, kterým umožňuje členům orgánů právnické osoby zvolit si status plátce DPH se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími.

Ve druhé části příspěvku se autorka zabývá možnostmi správního uvážení při aplikaci § 14 zákona o azylu v procesu rozhodování o poskytnutí humanitárního azylu.

Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) stanovuje k provozování živnosti pouze dvě všeobecné podmínky. První z nich je představována plnou svéprávností, kterou je možné nahradit přivolením soudu, a druhou z nich tvoří tzv. podmínka bezúhonnosti.

Koupili jste nemovitost bez přístupu? Ztratili jste tak nejspíš možnost povolení nezbytné cesty.

Myslivost je definována v platné právní úpravě (§ 2 zákona o myslivosti) jako soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolková činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Navazujícími pojmy jsou pak pojem „právo myslivosti“ a „zvěř“.

Jednou ze základních povinností zaměstnance vůči zaměstnavateli je, aby svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu.[1] Případné porušení této povinnosti ze strany zaměstnance úmyslným útokem na majetek zaměstnavatele bude mít nepochybně za následek zásadní narušení či ztrátu důvěry zaměstnavatele vůči takovému zaměstnanci. Může však zaměstnavatel z tohoto důvodu okamžitě zrušit pracovní poměr s daným zaměstnancem, i když výše škody na majetku zaměstnavatele bude relativně nízká?

Ačkoli se již pomalu blíží třicetileté výročí konce vlády komunistické diktatury, nepřestalo být téma nápravy křivd způsobených tímto zločinným režimem aktuální. S nabytím účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), se rozpoutala nejen řada „spících“ sporů, ale vyvstalo i množství nových, respektive staronových problémů. Jedním z těch staronových je střet restitučních nároků více subjektů, zejména pak obcí a církevních subjektů.

Nejvyšší soud připustil možnost trestního postihu i přes dřívější penalizaci finančním úřadem.

V případě, kdy dochází ke zrušení spoluvlastnictví soudem, rozhoduje tento zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Není-li dobře možné společnou věc rozdělit, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

Nulová tolerance alkoholu na pracovišti? Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu nemusí být malé množství alkoholu v krvi důvodem pro výpověď.

Zákon o pobytu cizinců (zákon č. 326/1999 Sb.) v ustanovení § 15a definuje rodinného příslušníka. V praxi mohlo být ustanovení, a to ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015 (ve znění do 31. 12. 2010 bylo obsahově shodné ustanovení situováno v § 15a odst. 4 písm. b), obtížné interpretovat, jelikož obsahovalo poměrně nejednoznačný a široký (neurčitý) pojem – vztah obdobný rodinnému.

Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci sporu profesionálního fotbalového hráče Jiřího Jeslínka s FK Mladá Boleslav. Pravomocné rozhodnutí soudu, které nařizuje klubu vrátit dnes již svému bývalému hráči půlroční odměnu včetně úroků z prodlení, je rozhodnutím, které může změnit dosavadní praxi v nastavení smluvních vztahů mezi profesionálními hráči a jejich kluby.

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy je společně s právem na informace, zrušením, změnou a sistací vadných správních aktů a jiných opatření, správně právní odpovědností a přímým donucením zárukou zákonnosti veřejné správy. Bez těchto záruk by nebylo možné zajistit zákonnou realizaci cílů a úkolů veřejné správy.

Alkohol na pracoviště nepatří. O tom není sporu. Předpokládáte, že platí stejně striktní pravidlo ohledně hladiny alkoholu v krvi při nástupu na pracoviště? Nejvyšší soud bohužel nedávno svým rozhodnutím dal zaměstnancům najevo, že před nástupem na pracoviště mohou prakticky beztrestně v určitém množství alkohol požívat.

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 2. 1. 2017 zabýval otázkou, zda se lékař dopustil trestného činu neposkytnutí pomoci dle § 150 odst. 2 trestního zákoníku, když neposkytl pomoc své matce, která tuto pomoc odmítala. V širším kontextu se Ústavní soud zabýval střetem práva pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť nezbytné pro zachování jeho života, a povinností lékaře poskytnout pomoc osobě, jejíž život či zdraví jsou vážně ohroženy.

Ve druhé části příspěvku se autor zabývá uplatněním zásady nemo tenetur ve vztahu k vyžadování údajů a informací od dohlížených subjektů orgány dohledu po zahájení správního řízení na základě speciálních dohledových zákonů a k výslechu fyzických osob jednajících jménem právnické osoby ve správním řízení. Druhá část rovněž obsahuje závěrečné shrnutí obou částí článku.