Menu

Články

Právo odmítnout poskytnutí péče, trestný čin neposkytnutí pomoci

ČlánkyTrestní právoJUDr. Jana Tomešová21.03.2017
JUDr. Jana Tomešová21.03.2017

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 2. 1. 2017 zabýval otázkou, zda se lékař dopustil trestného činu neposkytnutí pomoci dle § 150 odst. 2 trestního zákoníku, když neposkytl pomoc své matce, která tuto pomoc odmítala. V širším kontextu se Ústavní soud zabýval střetem práva pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť nezbytné pro zachování jeho života, a povinností lékaře poskytnout pomoc osobě, jejíž život či zdraví jsou vážně ohroženy.

V posuzovaném případě byl lékař shledán vinným ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku. Stručně lze shrnout zjištěné skutkové okolnosti případu následovně.

Daný lékař bydlel s matkou v jedné domácnosti a bylo mu známo, že se jeho matka nachází ve velmi špatném hygienickém a velmi špatném a zhoršujícím se zdravotním stavu, kdy není schopna sama o sebe pečovat. Vzhledem k tomu, že matka potřebnou pomoc a péči od svého syna odmítala, nezajistil jí obviněný odbornou lékařskou pomoc. V důsledku dlouhodobého neřešení vážného zdravotního stavu pak matka zemřela po dvou týdnech po převezení do nemocnice, a to na akutní hnisavý zánět plic.

Lékař byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen, jeho odvolání bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné a jeho dovolání ve věci bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné[1]. Lékař podal ve věci ústavní stížnost, Ústavní soud nálezem této stížnosti vyhověl a předmětná rozhodnutí všech tří soudů zrušil. Ústavní soud dovodil, že pokud potřebná péče není poskytnuta s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, není naplněn znak protiprávnosti takovéhoto jednání a není tedy možné dovodit spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci[2].

Právní úprava

Přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku[3] se dopustí pachatel, jenž osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Neposkytnutí pomoci člověku, který je bezprostředně ohrožen na životě nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Je nutno vycházet ze závěru, že lékař má obecnou povinnost poskytnout pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého, a dále pomoc, jež je zapotřebí poskytnout ohrožené osobě, pomoc potřebnou k zabránění vzniku další újmy na zdraví, pomoc potřebnou k ošetření zranění nebo jiné vážné poruchy zdraví apod.[4]  

Na druhé straně stojí právo svéprávného dospělého pacienta rozhodovat svobodně o nakládání se svým zdravím. Tato zásada je jednoznačně deklarována v ustanovení § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách[5], dle kterého lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Toto ustanovení vychází z čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, dle kterého je možno jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.

Institut svobodného a informovaného souhlasu s veškerými lékařskými zákroky vyplývá z respektování svobody každého jedince rozhodovat o svém vlastním těle, přičemž jeho účelem je zajistit každému možnost volby ve věcech poskytování péče ze strany zdravotnických zařízení a lékařů. Každý tak má právo, aby byla respektována jeho fyzická a psychická integrita a aby měl možnost rozhodovat o zásazích do této integrity.

Výjimky ze zásady poskytovat zdravotní služby pacientovi pouze s jeho souhlasem se týkají osob, které s ohledem na svůj zdravotní stav nejsou schopny vyslovit souhlas s poskytováním zdravotních služeb[6] či osob s omezenou svéprávností[7].

Střet mezi povinností poskytnout pomoc a právem pomoc odmítnout

V posuzovaném případě Nejvyšší soud dovodil, že i v případě jasně výslovně formulovaného odmítnutí řešení kritické zdravotní situace ze strany matky si lékař vzhledem ke svým odborným znalostem měl a mohl uvědomit nezbytnost včasného zajištění pomoci jinými lékařskými místy bez ohledu na projev vůle poškozené vůči němu. Z těchto závěrů lze vyvozovat obecnou povinnost lékařů poskytovat pomoc i proti vůli pacientů. 

Závěr Nejvyššího soudu byl však zvrácen nálezem Ústavního soudu, který ve věci zaujal právní stanovisko zcela opačné.

Ústavní soud jednoznačně dovodil, že z právní úpravy (jak byla nastíněna výše) zřetelně vyplývá, že zdravotní péči nelze poskytovat proti vůli dospělé svéprávné osoby, byť by to pro ni mohlo mít i fatální důsledky. Pokud je daná osoba svéprávná, dospělá a její rozhodovací schopnost není vyloučena momentální situací, nemůže stát umožnit zásah do její nedotknutelnosti pouze za účelem ochrany jí samé.

Rozhodnutí obsahuje pečlivé odůvodnění, Ústavní soud se zabýval zejména výkladem práva na sebeurčení a osobní autonomii, právem každého člověka vést svůj život způsobem dle vlastního výběru, včetně výkonu činností, které jsou vnímány jako fyzicky škodlivé nebo pro dotyčnou osobu nebezpečné. Z evropské judikatury jsou zde citovány případy, kdy lékařský zákrok bez souhlasu psychicky způsobilého dospělého pacienta byl posouzen jako zákrok v rozporu s jeho právem na tělesnou integritu chráněnou čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, a to dokonce i za situace, kdy odmítnutí konkrétní léčby mohlo vést k fatálnímu konci[8].

V zásadě je nutno vycházet z toho, že zdravotničtí pracovníci se mohou snažit přimět osoby potřebné péče, které tuto péči však odmítají, ke změně názoru na věc, mohou se je snažit přesvědčit o potřebě péče, ale ve výsledku nemohou vnutit péči někomu, kdo ji odmítá.

Ústavní soud tak jednoznačně uzavřel, že „i v oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu - protiprávnost jednání.“

Tento výklad zcela odpovídá platné právní úpravě a ústavním principům, opačný závěr by zcela popíral svobodu jedince ve věci jeho fyzické integrity, jeho zdraví a poskytování zdravotní péče.

Právo odmítnout poskytnutí péče a dříve vyslovené přání

Uvedený nález Ústavního soudu má tedy zcela zásadní význam pro výklad práva odmítnout poskytnutí zdravotní péče. Přestože zákon o zdravotních službách je zcela jednoznačný a podmiňuje veškeré poskytování zdravotních služeb souhlasem pacienta, stále v praxi dochází k rozporování a restriktivnímu výkladu tohoto ustanovení. Typickým příkladem je rozhodování nejen obecných soudů, ale i Nejvyššího soudu ve zde rozebíraném případě.

S ohledem na tento trend je pak pochopitelné, že lékaři mají tendenci pomoc poskytnout i bez souhlasu, či dokonce i proti vůli pacienta, neboť mají obavu z trestního stíhání. Uvedený nález Ústavního soudu však jednoznačně vyzdvihl význam souhlasu pacienta i jeho právo odmítat péči a pomoc, a poskytuje tak oporu lékařům, kteří se rozhodnou respektovat vůli pacienta a neposkytovat péči přes jeho výslovně deklarovaný nesouhlas.

Právem odmítnout poskytnutí péče jsem se zabývala i ve svém článku Dříve vyslovené přání, který se zabývá možností dospělého svéprávného člověka vyslovit souhlas či nesouhlas s poskytnutím léčby do budoucna pro případ, že mu zdravotní stav neumožní tento souhlas či nesouhlas vyslovit, a to právě sepisem tzv. dříve vysloveného přání.

Předmětný nález Ústavního soudu má význam i pro výklad tohoto institutu, neboť výslovně zdůrazňuje povinnost respektovat vůli pacienta ohledně poskytování léčby a akcentuje jeho právo péči odmítnout.

Pokud tedy jakákoliv osoba neposkytne potřebnou péči dospělé svéprávné osobě s ohledem na výslovně deklarovanou vůli této osoby, a to ať již vyjádřenou aktuálně v čase či v předstihu formou dříve vysloveného přání, má nyní k dispozici jednoznačný závěr Ústavního soudu, že jeho jednání je zcela v souladu s platnou právní úpravou. Takovéto jednání tak nemůže být posouzeno jako trestný čin neposkytnutí pomoci dle trestního zákoníku.


[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn.: 3 Tdo 135/2016.

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn.: I. ÚS 2078/16.

[3] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1592 a násl.

[5] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

[6] Viz § 34 odst. 7§ 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

[7] Viz § 38 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

[8] Viz rozsudek ve věci Jehovah's Witnesses of Moscow proti Rusku ze dne 10. 6. 2010 č. 302/02, § 135-136; či Pretty proti Spojenému království ze dne 29. 4. 2002 č. 2346/02, § 61-63.

JUDr. Jana Tomešováadvokátka, Advokáti Písek
100%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři