Úvod
V dnešní době se stává běžnou realitou, že dlužníci převádějí majetek ze svého vlastnictví v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele. V praxi se užívá i pojem „odklánění“ majetku. Proti takovému jednání se může věřitel bránit prostřednictvím procesního institutu odporovatelnosti, jemuž odpovídá hmotněprávní relativní neúčinnost.[1] V právní teorii vyslovení odporovatelnosti z hlediska hmotného práva znamená nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního jednání; jí se rozumí stav, kdy právní jednání, které vyvolalo všechny předvídané právní následky (například převod vlastnictví k věci), zůstává platným a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu jednání nedošlo a jehož účinky – toliko v tomto vztahu – nenastaly.[2]
V praxi se lze nejčastěji setkat se spory o odporovatelnost (relativní neúčinnost) převodu nemovitých věcí, protože jde o jeden z mála druhů majetku, který nelze anonymně zcizit, když jde o převod zapisovaný do veřejného seznamu vedeného Katastrem nemovitostí ČR. Jiné převody majetku lze prokazovat velmi obtížně a díky tomu se počet takových případů bude pohybovat v jednotkách procent. Věřitel totiž vždy nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení jeho pohledávky. Zajímavé soudní spory pak lze zřejmě očekávat ve sporech o odmítnutí dědictví.[3]
S přijetím nového občanského zákoníku došlo k částečné změně institutu odporovatelnosti. Právní úpravy se v mnohém prolínají, proto je možné částečně použít starou judikaturu i na nové případy. Uveďme pár příkladů možného užití dosavadní judikatury i za platnosti nového občanského zákoníku:
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, ze dne 22. 1. 2002, je k odpůrčí žalobě aktivně věcně legitimován jen ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě. Nová právní úprava na věcné legitimaci účastníků odpůrčí žaloby nic nemění.
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, ze dne 22. 6. 2001, je vymahatelnou pohledávkou ve smyslu § 42a ObčZ taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit exekuci. Není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Nový zákoník hovoří o vykonatelné pohledávce, tudíž se první část právní věty stává obsoletní. Druhá část je i nadále použitelná.
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 870/99, ze dne 26. 10. 1999, je věřitel za podmínek § 42a ObčZ oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele. Tato judikatura je konstantní, viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1504/2012, ze dne 29. 5. 2013. Nový zákoník tuto problematiku výslovně neřeší, je pravděpodobné, že i tento judikát bude nadále soudy využíván.
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, ze dne 12. 6. 2008, se o zkracující právní úkon ve smyslu § 42a ObčZ nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obsah pojmu zkrátit věřitele nový občanský zákoník také blíže nevymezuje, bude tedy s největší pravděpodobností nadále využívat této judikatury.[4]
Dále je třeba vzít v úvahu přechodná ustanovení, konkrétně § 3028 občanského zákoníku, která stanoví, že podle občanského zákoníku se řídí až práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2014.
Oznámení o výhradě
Relativní neúčinnost právního jednání je z hlediska občanského hmotného práva běžně zavedený pojem. O to větší problém však nastává, pokud má být tento právní institut realizován v rovině procesní v exekučním řízení. Výhrada neúčinnosti[5] je nově zavedený institut, který slouží primárně ke stavění lhůt při uplatnění neúčinnosti. Vytváří nový procesní úkon, který je svěřen notářům, exekutorům a soudům. V exekučním řádu je promítnut prostřednictvím nové úpravy oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání.[6] Tento institut je věřiteli velmi málo využíván. Podstata tohoto prostředku pro věřitele spočívá v možnosti stavění lhůty k dovolání se neúčinnosti právního jednání do doby, než se jejich pohledávka stane vykonatelnou, a to tím způsobem, že je oznámení o výhradě neúčinnosti doručeno prostřednictvím určeného orgánu veřejné moci (tedy i soudního exekutora) osobě, vůči které je oznámení o výhradě činěno. Údaje potřebné k sepsání výhrady, včetně identifikace osoby, vůči níž bude oznámení učiněno,[7] je povinen poskytnout věřitel, jak vyplývá i z dikce úpravy v exekučním řádu. Exekutor s věřitelem sepíše protokol na osobním setkání, který obsahuje i text výhrady, nebo jej sepíše sám věřitel a předá jej exekutorovi k doručení. Úkolem exekutora je oznámení o výhradě doručit označené osobě, a to do tří pracovních dnů od podpisu protokolu o oznámení o výhradě. Zároveň je povinen vést spis, ve kterém zaeviduje oznámení o výhradě, postup a výsledek doručování, a to pro případné důkazní řízení o odpůrčí žalobě.[8] Jakmile exekutor zjistí, že bylo oznámení o výhradě této osobě doručeno, a kdy se tak stalo, sdělí tyto skutečnosti věřiteli. Stejně postupuje i v případě, kdy se nepodařilo oznámení o výhradě předat.
Realizace odpůrčího rozsudku
Přestože institut odporovatelnosti byl zaveden do občanského zákoníku již v roce 1992, teprve v roce 2005 dávají první judikáty Nejvyššího soudu návod, jak mají věřitelé správně procesně zahajovat výkon rozhodnutí či exekuci na ušlý majetek, který byl převeden odporovaným právním jednáním dlužníka na třetí osobu (nabyvatele). Do doby prvních judikátů byl zastáván právní názor, že po právní moci deklaratorního rozsudku o odpůrčí žalobě je toto právní jednání dlužníka vůči věřiteli neúčinné, nebude k němu tedy přihlíženo a ušlý majetek bude postihován v rámci stávajícího výkonu rozhodnutí (exekučního řízení) vůči dlužníku (povinnému) bez dalšího.
V roce 2005 vyšlo zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu: „Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.“[9]
„Podkladem exekuce proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil odporovatelný právní úkon ve smyslu § 42a ObčZ, je exekuční titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon neúčinný. Pasivně věcně legitimován v exekuci je tedy ten, kdo na základě právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu § 42a ObčZ prohlášen neúčinným, nabyl z dlužníkova (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) majetku, přičemž exekucí lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které neúčinným právním úkonem ušly z majetkové sféry dlužníka.“[10]
Po získání pravomocného rozsudku o odpůrčí žalobě tedy musel věřitel zahájit exekuční řízení proti nabyvateli majetku, jehož exekučními tituly byly exekuční titul proti dlužníku a pravomocný rozsudek o odpůrčí žalobě, kterým soud určil neúčinnost právního jednání vůči věřiteli. I pro případ, kdy byla již vedena exekuce proti dlužníku, nešlo účastenství nabyvatele ušlého majetku zhojit ve stávající exekuci vedené proti dlužníku. Věřitel musel podat proti nabyvateli samostatný exekuční návrh, avšak nikoli na celý majetek nabyvatele, ale pouze na převedené věci, k nimž svědčil věřiteli rozsudek o odpůrčí žalobě.[11]
Významnou změnu v uvedeném postupu přinesl judikát Nejvyššího soudu, který nově vyslovil názor, že: „Pravomocný rozsudek, jímž bylo po zahájení exekučního řízení rozhodnuto, že právní úkon povinného týkající se převodu jeho majetku na jinou osobu je vůči oprávněnému právně neúčinný, představuje právní skutečnost, se kterou právní předpisy spojují přechod povinnosti, a tedy důvod k tomu, aby do řízení ve vztahu k tomuto majetku vstoupila namísto povinného osoba, vůči níž byl neúčinný právní úkon učiněn.“
V tomto případě se jednalo o exekuci, která byla proti povinnému zahájena v roce 2005. V roce 2008 byla rozsudkem o odpůrčí žalobě vyslovena neúčinnost darovací smlouvy o nemovité věci z roku 2002 vůči oprávněnému. V roce 2010 vydal soudní exekutor exekuční příkaz, jímž postihl nemovité věci obdarované, a v roce 2012 rozhodl k návrhu oprávněného o procesním nástupnictví obdarované namísto povinného, a to v části exekuce vedené na základě vydaného exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí obdarované, když ve zbývající části exekuce pokračoval stále se stejným povinným. Soud vyslovil názor, že samo vyslovení odporovatelnosti právního jednání nemůže být důvodem k ukončení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce) proti dlužníku (povinnému), neboť zákon umožňuje, aby se oprávněný z majetku ušlého dlužníku neúčinným právním jednáním uspokojil. V exekučním řízení (řízení o výkon rozhodnutí) to znamená, že exekuce se musí účastnit jako povinná osoba, v jejíž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno.
Nastane-li (nebo vyjde-li najevo) neúčinnost právního jednání až poté, co bylo exekuční řízení (řízení o výkon rozhodnutí) na majetek dlužníka zahájeno, včetně situace, kdy již byl vydán exekuční příkaz postihující majetek třetí osoby (obdarované), je to důvodem k právnímu nástupnictví na straně povinného, v jehož důsledku na místo dlužníka (povinného) nastoupí osoba (obdarovaná), v jejíž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno a jejíž majetek tak bude použit k uspokojení pohledávky oprávněného. O právní nástupnictví se jedná i přesto, že vyslovení odporovatelnosti není přechodem či převodem povinnosti z exekučního titulu, neboť jde o nástupnictví vyvolané tím, že za řízení nastala skutečnost, s níž je přechod povinností účastníka řízení spojen. Jinak řečeno, v exekučním řízení zahájeném proti „hlavnímu“ dlužníku (povinnému) lze vést exekuci na majetek třetí osoby (obdarované), a to z důvodu, že vůči tomuto majetku, respektive vůči právnímu jednání, kterým „hlavní dlužník“ na třetí osobu převedl vlastnické právo k tomuto majetku, byla oprávněnou osobou úspěšně uplatněna odpůrčí žaloba. Vydání exekučního příkazu postihující majetek třetí osoby ve spojení s procesním nástupnictvím této osoby na místo dlužníka (tomu, kdo má podle exekučního titulu povinnost) není porušením § 66 odst. 2 EŘ.[12]
Tento přelomový judikát výrazně ovlivní procesní postup soudních exekutorů v případě, že se oprávněnému podařilo úspěšně odporovat právnímu jednání dlužníka (povinného) učiněného před doručením vyrozumění o zahájení exekuce a platností generálního inhibitoria. Od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému totiž lze proti takovému jednání povinného vznést námitku neplatnosti a dovolat se neplatnosti tohoto jednání.[13] V případě, že by povinný převedl, zatížil nebo jinak nakládal s majetkem, který již byl postižen exekučním příkazem, bylo by takové jednání povinného neplatné (absolutně).[14]
Nově tedy bude možné, aby soudní exekutor vydal v rámci stávajícího exekučního řízení usnesení dle § 36 odst. 3 až 5 EŘ o procesním nástupnictví nabyvatele z úspěšně odporovaného právního jednání do exekučního řízení na místo povinného v části týkající se majetku, který byl povinným na nabyvatele převeden.
Prospěch a náhrada z odporovatelného právního jednání
Nový občanský zákoník přináší i nové vymezení osob vstupujících do právních vztahů při relativně neúčinných jednáních. Relativní neúčinnosti se lze dovolávat nejen vůči tomu, kdo s dlužníkem do právního jednání vstupoval, ale vůči komukoliv, kdo z takového jednání má přímý prospěch, vůči jeho dědicům nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. Vůči nástupcům jsou nastoleny tři podmínky, z nichž pro úspěch ve věci postačí splnění kterékoli z nich.[15]
Ochranou věřitele před převody ušlého majetku zapsaného ve veřejném seznamu na další osoby je možnost věřitele předložit orgánu pověřeného vedením takového seznamu odpůrčí žalobu a důkaz o jejím podání na soud a žádat, aby orgán poznamenal v seznamu dovolání se neúčinnosti právního jednání. Pokud soud žalobě vyhoví, má rozsudek účinky i proti osobám, které po provedení poznámky nabyly věc nebo právo k věci v takovém seznamu zapsané.[16]
Relativní neúčinnost ve své nové podobě zakládá pět variant plnění, která budou věřiteli poskytnuta. Primárním by mělo být uspokojení věřitele z ušlého majetku.[17] Pokud není plnění z ušlého majetku možné, lze požadovat náhradu odpovídající, tedy cenově úměrnou, ušlému majetku. Zákon výslovně nestanoví, o jakou náhradu by se mělo jednat, ale je zřejmé, že se bude jednat o peněžitou náhradu.[18] Poctivý příjemce bezúplatného plnění může uhradit věřiteli pohledávku v rozsahu, v němž byl obohacen. Tedy pouze v rozsahu přijatého plnění, nikoli užitky z věci.[19] Nově je zavedena možnost náhrady škody s tím, že škoda zřejmě vůbec nemusí korespondovat s cenou ušlého majetku, ale odpovídá výši skutečné škody.[20] Jde o situace, kdy právo třetí osoby je silnější než právo věřitele, který se již nemůže vůči této osobě dovolat neúčinnosti, a tedy ani uspokojení své pohledávky. Věřitel má právo na náhradu škody vůči osobě, která věc držela dříve. Toto právo se uplatní za situace, kdy věřitel nebude moci požadovat náhradu dle § 595 NOZ. Patrně se jedná o objektivní odpovědnost za škodu, kdy pro vznik škody není podstatný úmysl, ale pouze vznik škody.[21] Nově je dáno nabyvateli právo zprostit se povinnosti vůči věřiteli uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem.[22] Zde je zřejmá majetková nerovnováha, když výše plnění není navázána na hodnotu nabytého majetku, ale na výši pohledávky.
Co se míní prospěchem z relativně neúčinného právního jednání (dříve odporovatelného právního úkonu), definoval Nejvyšší soud teprve nedávno, a tento judikát je přínosem pro dosud legislativně ani judikatorně neřešenou otázku, k jakému okamžiku se má posuzovat hodnota ušlého majetku. Výši prospěchu soud navázal až na okamžik pozbytí vlastnického práva v dražebním jednání. „Prospěch z odporovatelného právního úkonu představuje hodnota (nemovitých) věcí, k jejímuž zjištění dojde v průběhu dražby nejvyšším podáním vydražitele, na které bude udělen příklep, a nikoli cena (nemovitých) věcí ke dni odporovatelného právního úkonu. Okolnost, že povinní v mezidobí investicí vlastních prostředků nemovité věci zhodnotili, není důvodem pro nepřípustnost provádění exekuce prodejem nemovitých věcí k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného (do výše vymezené napadeným rozhodnutím), protože smyslem práva odporovat právnímu jednání dlužníka je umožnit věřiteli uspokojit se z majetku dlužníka, který jej „vyvádí“ za podmínek § 42a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013. Jestliže je v řízení o odporovatelnosti pravomocně konstatováno, že jsou dány důvody pro vyhovění žalobě, není nutné v exekučním řízení zkoumat, zda má v této věci nemovitá věc hodnotu jinou, než měla v době uzavření smlouvy, jež byla odporována. Důvod pro částečné zastavení exekuce do výše rozdílu mezi hodnotou převáděné věci ke dni převodu a její současnou cenou (po jejím případném zhodnocení) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proto není dán. Povinní svůj nárok na náhradu vynaložených investic do nemovitých věcí po nabytí do jejich spoluvlastnictví mohou uplatnit po původní vlastnici.“[23]
Na základě tohoto judikátu lze předvídat postup exekučních soudů v rámci řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce v rozsahu přidané hodnoty (zhodnocení) na ušlém majetku.
Závěr
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní úprava tak důležitého institutu vyvolává mnoho aplikačních problémů a je dotvářena stále se měnící judikaturou. Relativní neúčinnost je jednou z vad právního jednání, která by zasluhovala jak větší pozornost při normotvorbě, tak i stabilnější judikaturu.
Doktrinální výklad pojmu, jeho hmotněprávní zakotvení, procesní zakotvení a soudní praxe tak v současnosti představuje čtyři diametrálně odlišné pohledy na stejnou věc, což může vyvolávat v praxi značné problémy.
De lege ferenda by mohla být vhodná právní úprava, která by zkracující jednání přiblížila ke vzniku škody či k bezdůvodnému obohacení a dala by tím tedy vzniknout peněžité pohledávce. Taková pohledávka by byla vyčíslena ke dni vyvedení majetku za současného úročení zákonným úrokem z prodlení. Ušlý majetek by byl pouze prostředkem zajištění. K úhradě pohledávky věřiteli by byl povinen nabyvatel (analogicky jako poddlužník). Věřitel by pak mohl automaticky vymáhat po nabyvateli jasně a určitě vyčíslenou pohledávku všemi způsoby provedení exekuce. Takový postup by mohl přinést více právní jistoty vůči všem dotčeným subjektům.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2017
Seznam literatury
Odborné publikace
- BEZOUŠKA, Petr a kol. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku. Komentovaný rejstřík judikatury a její použití po rekodifikaci. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016
- KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013
- KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád. Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017
- LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014
Judikatura
- Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, ze dne 22. 01. 2002
- Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, ze dne 22. 06. 2001
- Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 870/99, ze dne 26. 10. 1999
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1504/2012, ze dne 29. 05. 2013
- Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, ze dne 12. 06. 2008
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, ze dne 27. 11. 2002
- Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, ze dne 08. 04. 2014
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 2825/2005, ze dne 11. 01. 2006
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 2498/2012, ze dne 27. 11. 2012
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 2667/2014, ze dne 04. 05. 2015
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 5058/2014, ze dne 01. 06. 2015
Právní předpisy
- zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
- zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
- zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Seznam užitých zkratek:
- ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
- NOZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
- EŘ zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
[1] § 589–599 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), § 42a z. č. 40/1964 Sb. (dále jen ObčZ).
[2] Srovnej usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, ze dne 27. 11. 2002.
[3] Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, ze dne 8. 4. 2014: „Dohoda o vypořádání dědictví, která byla schválena pravomocným usnesením soudu, nemůže být rozhodnutím soudu určena neplatnou. Je proto vyloučeno, aby se soudní exekutor (případně osoby uvedené v § 44a odst. 1 EŘ) mohl (mohly) dovolat relativní neplatnosti této dohody, a že tedy § 44a odst. 1 větu druhou a třetí EŘ nebylo možno v exekučním řízení vedeném proti povinnému aplikovat. Má-li oprávněný (věřitel) za to, že povinný dlužník (jako dědic) uzavřel dohodu o vypořádání dědictví schválenou pravomocným usnesením soudu o dědictví v úmyslu jej jako věřitele zkrátit, je jen na něm, zda se bude žalobou domáhat, aby soud určil, že tato dohoda dědiců (jako hmotněprávní úkon) je vůči němu právně neúčinná.“
[4] BEZOUŠKA, P. a kol. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku. Komentovaný rejstřík judikatury a její použití po rekodifikaci. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 100–102.
[6] § 76d, § 76e, § 76f a § 76g EŘ.
[7] Lustrace v neveřejných evidencích a použití § 33 až 34 EŘ je vyloučeno.
[8] KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 568.
[9] Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 2825/2005, ze dne 11. 1. 2006.
[10] Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 2498/2012, ze dne 27. 11. 2012.
[11] KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 176.
[12] Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 2667/2014, ze dne 4. 5. 2015.
[17] § 595 odst. 1 věta první NOZ.
[21] LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2151.
[23] Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 5058/2014, ze dne 1. 6. 2015
Diskuze k článku ()