Vítězství zlodějů?

Od září 2017 nicméně víme, že Ústavní soud ČR, nebo minimálně senát Jana Filipa, Josefa Fialy a Radovana Suchánka, se s tímto názorem neztotožňuje. Celá kauza totiž od roku 2015, kdy byl vydán první článek, urazila další dlouhou cestu, přes rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 118/2015-34, až po nedávné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3565/16 výše uvedeného senátu, které bych rád v tomto textu rozebral blíže.

Jen hodně stručně k tomu, k čemu vlastně došlo (podrobnosti jsou rozepsány v prvním článku) – bylo odcizeno elektrické kolo a prodejna vyvěsila na svém profilu na sociální síti Facebook fotografii zloděje z průmyslové kamery instalované v provozovně. Kolo bylo díky spolupráci veřejnosti brzy nalezeno, nicméně provozovateli prodejny byla Úřadem pro ochranu osobních údajů uložena pokuta 5.000 Kč za dva správní delikty spáchané podle § 45 (1) c) a i) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Městský soud souhlasil, nicméně Nejvyšší správní soud už nikoliv, a i proto celá kauza doputovala až k Ústavnímu soudu.

Stěžovatelka zde uvádí, že se jedná o střet dvou práv, práva na ochranu majetku a práva pachatele na ochranu osobních údajů a nesouhlasí, že by jakékoliv jiné nakládání se záznamem (bez souhlasu subjektu údajů), než je předání příslušným úřadům, bylo excesem. Záznam byl zveřejněn za účelem dohledání vlastního odcizeného majetku a fotografie byla doplněna pravdivým sdělením o tom, že daná osoba odcizila kolo, stěžovatelka nemohla tedy nijak zasáhnout do práva na ochranu soukromí pachatele. Dále zmiňuje, že podle statistik by pravděpodobnost dopadení pachatele bez zveřejnění fotografie byla velmi malá, což dokládá skrze výkazy o objasněnosti trestných činů. I proto se stěžovatelka uchýlila k obraně svých práv přiměřeným způsobem, neboť v této situaci stát v ochraně majetku zjevně selhává.

Byl zde stěžovatelkou zmíněn i zajímavý argument “proměn” společnosti, které by měly reflektovat, že většina lidí rozsáhle užívá informační technologie a sociální sítě, což by měl odrážet i právní řád. Stěžovatelka užila existující technologii pozitivním způsobem, zatímco Nejvyšší správní soud postavil nezávadné použití sociální sítě k šíření informací o spáchané krádeži mimo zákon, tedy efektivně znemožnil realizaci ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.

Potud argumenty stěžovatelky a bylo zajímavé sledovat, zda se Ústavní soud přikloní spíše na její stranu či zůstane v argumentační linii Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud nejprve souhlasil s tím, že stěžovatelka splnila povinnosti správce, nicméně jí chyběl legální primární právní titul ke zpracovávání osobních údajů, protože nebyl dán souhlas subjektů údajů. Toho však nebylo třeba, neboť splnila jednu z výjimek – tedy ochranu majetku a zaznamenání protiprávní činnosti pachatele. Rozpor nastává až při posouzení pověšení fotografií na sociální síť – účel zveřejnění osobního údaje nebyl v souladu s účelem shromažďování daných osobních údajů kamerovým záznamem (plus samozřejmě stále platí, že souhlas subjektu údajů nebyl dán).

Účel ochrany majetku je dodatečně naplněn možností instalovat kameru a ukládat snímané osobní údaje, které posléze umožní identifikaci subjektů údajů a mohou být použity jako důkaz v příslušném řízení, nemůže však zahrnovat postup stěžovatelky nahrazující činnost příslušných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zopakoval, že aby se mohla aplikovat výjimka, podle které lze osobní údaje zpracovávat k jinému účelu, než k jakému byly shromážděny, má dvě podmínky – podmínka nezbytnosti zpracovávání takovým způsobem (pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce) a druhou pak podmínka, podle které nesmí nad těmito právy či zájmy správce převážit právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu práv. Obě podmínky musí být kumulativně naplněny, aby bylo možné aplikovat tuto výjimku.

Ústavní soud došel k názoru, že bohužel nebyla shledána splněnou ani ta první, a tedy zveřejnění fotografie narušilo práva subjektu údajů regulované předpisy na ochranu osobních údajů a takové narušení nebylo ospravedlnitelné. Další argumenty stěžovatelky, jako je malá úspěšnost Policie ČR při objasňování tohoto typu trestných činů, či poukaz na proměny celé společnosti byly Ústavním soudem v poměrně krátkém odůvodnění odmítnuty s poukazem na to, že takováto argumentace byla použita poprvé právě až v ústavní stížnosti samotné, a tedy dle zásady subsidiarity ústavní stížnosti měla stěžovatelka dost prostoru ve čtyřech předchozích instancích tyto argumenty přednést. Správní orgány ani správní soudy nezanedbaly ochranu majetku stěžovatelky a tato ochrana měla primárně těžiště v příslušném řízení (trestním, občanskoprávním či přestupkovém) a Ústavní soud opět zopakoval, že se měla stěžovatelka pouze pasivně obrátit na příslušné orgány veřejné moci a nepodnikat žádné vlastní aktivní kroky, které by obsahovaly zveřejňování údajů o pachateli.

Jak lze z argumentace výše odtušit, ústavní stížnost byla podle § 43 (2) a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný. Zde si dovoluji připojit přesně opačný dovětek, než jakým jsem zakončoval před dvěma lety – v tomto případě bohužel zvítězil bezbřehý formalismus (mj. i v odmítnutí notoriet v podobě nízké objasněnosti tohoto typu trestných činů a označení těchto notoriet za nepřípustné novum) a i dle vyjádření bývalé ústavní soudkyně Elišky Wágnerové (se jedná o) „jedno z rozhodnutí, která občana vzdalují od důvěry ve spravedlivé rozhodování soudů”. Bohužel s ní nemohu než souhlasit.

[1] https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/ochrana-prav-zlodeju

[2] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2017, č. j. 11 A 77/2012-38.