Ostatní | Mgr. Jiří Myšák | 30.05.2017

Platí stále přednost restitučních nároků ostatních oprávněných osob před nároky obcí, nebo došlo ke změně ustálené judikatury? Zdroj: Fotolia

Platí stále přednost restitučních nároků ostatních oprávněných osob před nároky obcí, nebo došlo ke změně ustálené judikatury?

Ačkoli se již pomalu blíží třicetileté výročí konce vlády komunistické diktatury, nepřestalo být téma nápravy křivd způsobených tímto zločinným režimem aktuální. S nabytím účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), se rozpoutala nejen řada „spících“ sporů, ale vyvstalo i množství nových, respektive staronových problémů. Jedním z těch staronových je střet restitučních nároků více subjektů, zejména pak obcí a církevních subjektů.

Mgr. Jiří Myšák

Mgr. Jiří Myšák

advokát, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI

Mgr. Jiří Myšák

advokát, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI

Důvodem těchto sporů je skutečnost, že v případě obcí nedošlo k zestátnění jejich majetku hned v roce 1948, ale až později začátkem 50. let dvacátého století. V mezidobí však do vlastnictví obcí přešla i část majetku ostatních subjektů, kterým byl tento majetek komunisty znárodněn již v průběhu let 1948 a 1949. V důsledku toho vznikla v době komunistického temna v souvislosti se stejným majetkem křivda více subjektům. Vrátit stejný majetek více subjektům však nelze. Může proto dojít k nápravě křivd vždy jen u jednoho z nich. Zákonodárce si tohoto problému byl vědom. Celkem logicky a spravedlivě stanovil větší prioritu restitučních nároků ostatních subjektů před restitučními nároky obcí. Tuto prioritu promítl do ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve kterém stanovil: „Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.“

Přestože se na první pohled může zdát, že se jedná o ustanovení zcela jednoznačné, ve skutečnosti tomu tak není a § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. byl dlouho častým předmětem soudních sporů. V důsledku postupného přijímání jednotlivých restitučních zákonů spojovaly obce v řadě případů vznik svého vlastnického práva k dotčenému majetku s účinností zákona č. 172/1991 Sb., která však často předcházela přijetí (účinnosti) zákonů zakládajících restituční nároky ostatních oprávněných osob. Jádrem sporu se proto stalo především řešení otázky, zda na základě zákona č. 172/1991 Sb. došlo k přechodu vlastnického práva na obce i u věcí, u nichž byly jinými oprávněnými osobami uplatněny jejich restituční nároky až po účinnosti tohoto zákona (tj. po 24. 5. 1991). Fakt, že se jedná o otázku právně velmi složitou, dokládá i to, že ani soudy nebyly v průběhu času v názoru na její řešení jednotné a často dospívaly k protichůdným závěrům.

V některých případech totiž soudy potvrdily, že vlastnické právo k majetku, na který následně uplatnila restituční nárok jiná oprávněná osoba, na obce na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešel.[1] Oproti tomu většinový názor soudů, obsažený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, zastával názor, že „obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce … … Na tento majetek se proto plně vztahuje ust. § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Jde o ustanovení obecně platné, vztahující se nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné.“

Do průsečíku všech těchto sporů se pak dostal majetek, jehož původními vlastníky byly církve a náboženské společnosti, který měl velmi specifické postavení. Ačkoliv byl od počátku restitučního zákonodárství předpokládán zvláštní zákon upravující restituci majetku zabaveného těmto subjektům[2], k jeho přijetí došlo až v roce 2012. Do té doby byl po více než 20 let jakýkoliv převod (i přechod) vlastnictví k tomuto majetku blokován ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. To působilo značné problémy a i přesto, že znění tohoto blokačního ustanovení je vcelku jednoznačné, byl jeho výklad a samotná existence předmětem řady soudních sporů. Sporné názory existovaly zejména ve vztahu k řešení otázek, zda je na základě tohoto ustanovení blokován jen převod, nebo i přechod původně církevního majetku, a zda jím je blokován přechod vlastnictví na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., když předmětné blokační ustanovení nabylo účinnosti až po účinnosti tohoto zákona.[3]

Jednoznačné řešení těchto sporných otázek přinesl až plenární nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, který se zabýval návrhem na zrušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jako takového. Ústavní soud v něm mimo jiné konstatoval: „Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí "zákonů o tomto majetku" při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků. …

… Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. "do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.". Ve vztahu k obcím se tak jedná o výhradu, která dle svého smyslu má zabránit kolizím práv a nároků obcí (jako eventuálních nových nabyvatelů) a oprávněných osob (budoucích restituentů). Ústavní soud ve své judikatuře v souvislosti s restitučními spory proto již opakovaně uvedl, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb. tam, kde předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. … … ze smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní (restituční) přepisy, plyne, že se vztahuje "nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné.“

Přestože by se mohlo zdát, že jsou tím již veškeré otázky týkající se kolize restitučních nároků obcí a ostatních oprávněných osob, zejména těch církevních, definitivně vyřešeny, ve skutečnosti tomu tak bohužel není. Nejvyšší soud totiž ve svém nedávném rozsudku ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014, výše uvedené závěry Ústavního soudu zcela opustil a opět se vrátil ke svému již překonanému závěru, že „výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb.

Nejvyšší soud tím trochu nepochopitelně znovu rozdmýchal spory ohledně již jednou vyřešené právní otázky, což zejména v případě restitucí, které se táhnou již více než čtvrt století, považuji za velmi nešťastné. Definitivní vyřešení těchto sporů se tak ještě více protáhne a dotčený majetek vlivem právní nejistoty ohledně jeho budoucího postavení jen dále degraduje. Zarážející na celé věci přitom je, že Nejvyšší soud správnost svého závěru opírá o nález Ústavního soud sp. zn. Pl. ÚS 9/07, který však dospěl k závěru naprosto opačnému. Argumentace Nejvyššího soudu je poměrně strohá a její přesvědčivosti nepomáhá ani to, že odkazuje na nepodstatnou část odůvodnění plenárního nálezu, ve které Ústavní soud připustil, že v minulosti (před vydáním svého sjednocujícího nálezu Pl. ÚS 9/07), dospěl v několika rozhodnutích i k opačnému závěru, než je ten sjednocující. Ve všech odkazovaných opačných případech však bylo podmínkou, že na obce spolu s majetkem přešla i povinnost tento majetek případně vydat jiným oprávněným osobám. Z pohledu finální nápravy křivd původních historických vlastníků tohoto majetku se v těchto případech nejednalo o zásadní problém, když majetek musel být obcemi původním vlastníkům stejně vydán.

V případě restitucí církevního majetku dle zákona č. 428/2012 Sb. je však situace odlišná, neboť obce nepatří mezi osoby uvedené v § 4 tohoto zákona povinné k vydání majetku jeho původním vlastníkům. Povinnými osobami jsou pouze Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky, s. p., stát a státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace. Pokud bychom tedy připustili přechod vlastnictví na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., potom by původní vlastníci, církevní subjekty, zcela ztratily možnost domoci se restituce svého historického majetku. V důsledku tohoto přístupu Nejvyššího soudu revokujícího již překonané právní závěry by tak mohlo dojít k nenapravitelnému poškození práv těchto osob, což by se v právním státě stát nemělo.

Z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyplývá, že se zákonodárce při restituci obecního majetku zaměřil primárně pouze na tu část představující skutečný historický majetek obcí (tj. na majetek, jehož byly obce vlastníky ke dni 25. 2. 1948). Tento fakt ve svém sjednocujícím plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, potvrdil i Ústavní soud. V případě ostatního majetku je zánik restitučních nároků obcí spojen již s okamžikem uplatnění restitučního nároku jinou oprávněnou osobou. V těchto případech pak dotčený majetek na obce na základě zákona č. 172/1991 Sb. nikdy platně nepřešel. Přičemž je irelevantní, zda k uplatnění nároku jinou oprávněnou osobou došlo před nebo až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Při opačném výkladu by jiné oprávněné osoby mohly ztratit možnost se svých oprávněných restitučních nároků reálně domoci.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti pevně věřím, že rozsudek Nejvyššího ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014, představuje pouze ojedinělý exces, který bude v dalším rozhodování tohoto soudu brzy napraven.


[1] srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 477/01

[2] srov. blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dle něhož: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“

[3] zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti dne 24. 5. 1991 a zákon č. 229/1991 Sb. o měsíc později dne 24. 6. 1991

judikatura restituce

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články