Myslivost – platná právní úprava Zdroj: Redakce

Myslivost – platná právní úprava

Myslivost je definována v platné právní úpravě (§ 2 zákona o myslivosti) jako soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolková činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Navazujícími pojmy jsou pak pojem „právo myslivosti“ a „zvěř“.

Mgr. Petr Dvořák

Mgr. Petr Dvořák

vedoucí oddělení státní správy lesů, myslivosti a rybářství; Ministerstvo zemědělství

Mgr. Petr Dvořák

vedoucí oddělení státní správy lesů, myslivosti a rybářství; Ministerstvo zemědělství

Právem myslivosti se rozumí souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků.

Zvěř je obnovitelným přírodním bohatstvím, které představují populace druhů volně žijících živočichů uvedených v zákoně o myslivosti.

Právo myslivosti však není přímo odvozeno od vlastnictví honebních pozemků tak, jako je tomu např. ve Francii a Itálii, kde je možno, aby vlastník lovil na svém pozemku. Mimochodem důsledkem tohoto stavu je, že se ve Francii a v Itálii na většině území nenachází zvěř, protože ji každý v okamžiku, kdy se objeví na jeho pozemku, usmrtí. Nejedná se tedy o chov a péči o zvěř jako je tomu v ČR.

Zákon o myslivosti však neobsahuje přesnější definici pojmu „myslivost“ ve smyslu toho, co myslivostí rozumíme ve smyslu společenském. Zákonná definice popírá dlouho zastávané pojetí myslivosti jakožto práva a kratochvíle panovníka, šlechty nebo později vlastníků honebních pozemků, tedy „ius fruendi“. Částečnou odpověď na tuto otázku poskytl až Ústavní soud ve svém nálezu č.j. 34/03 (zveřejněn pod č. 49/2007 Sb.), a to následovně:

„Z uvedených premis dle názoru Ústavního soudu plyne, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody.“

Jedná se tedy o vymezení myslivosti jako činnosti prováděné ve veřejném zájmu k ochraně a rozvoji přírody. Ústavní soud tak zohlednil regulační roli myslivosti v kulturní krajině, která tvoří drtivou většinu území ČR. V souvislosti s chovem, regulací a ochranou druhů zvěře a některých dalších živočichů se o myslivosti začíná hovořit též jako o ekosystémové službě.

Bez stanovení toho, co je myslivostí ve smyslu společenském a jaké úkoly má plnit, však není možné myslivost systémově upravit v právních předpisech. Na nedostatečné vymezení myslivosti pak navazují problémy s vymezením odpovědnosti za škody zvěří, a dále to, zda a v jakém rozsahu mají myslivost ovlivňovat vlastníci honebních pozemků (včetně tvorby honiteb).

Za zásadní chybu je tedy v souvislosti s výše uvedeným nutné považovat myslivost za odvozené právo „ius fruendi“ tak, jako tomu bylo do roku 1947, což lze považovat do jisté míry jako pozůstatek či odkaz feudálního zřízení.

Mezi opomíjené přínosy myslivosti patří zejména:

  • společenský přínos (výchova mládeže, udržování kulturního života na venkově),
  • nástroj ochrany přírody zejména ve smyslu snahy o udržení rovnovážného stavu přírody souvisejícího se zvěří v kulturní krajině,
  • ochrana (alespoň částečná) před škodami zvěří a před škodami vzniklými při dopravních nehodách se zvěří (pozn.: podle kvalifikovaných odhadů dochází meziročně k nárůstu počtu dopravních nehod se zvěří o zhruba 10-13 %)

Honitba (využití honitby)

Honitbou se rozumí soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle zákona o myslivosti. Minimální výměrou volné honitby je 500 ha, u obory, kde je zvěř zavřena obvykle plotem, nebo oborní zdí 50 ha.

Druhy honitby a jejich vznik

Honitby se obvykle dělí na vlastní, pokud jsou uznány jednomu vlastníku honebních pozemků, které ji tvoří, nebo společenstevní, pokud jsou uznány společenstvu vlastníků honebních pozemků, tzv. honebnímu společenstvu.

Honební společenstvo je právnická osoba svého druhu, která je upravena v zákoně o myslivosti. Svým postavením se spíše než obchodní korporaci blíží spolku, protože jde o právnickou osobu disponující právem myslivosti v honitbě, která jí byla uznána. Zde je třeba připomenout i to, že myslivost není podnikáním.

Užívání honitby

Držitel honitby může buďto v honitbě hospodařit sám, nebo ji může pronajmout. V případě uzavření nájemní smlouvy obsahuje zákon o myslivosti speciální ustanovení ohledně povinné písemné formy nájemní smlouvy a dále stanoví výslovně dobu, na kterou lze smlouvu uzavřít, což je doba deseti let. Pro úplnost je třeba uvést, že v honitbě se hospodaří a plánuje na tzv. hospodářské roky, což je období od 1. 4. do 31. 3.

Odpovědět na otázku, co je užívání honitby, resp. výkon práva myslivosti v honitbě, není jednoduché. Kříží se zde právo soukromé s právem veřejným. Právo myslivosti lze vnímat jako právo věcné, které může být předmětem nájmu.

V případě výkonu práva myslivosti jde o jeho výkon v honitbě, který se vztahuje k jedincům volně žijících druhů zvěře. Volně žijící jedinci druhů zvěře jsou pak ve smyslu § 1046 odst. 1 občanského zákoníku zvířetem bez pána (s výjimkou zvěře v oboře, která se považuje za vlastnictví toho, kdo ji koupil, či vyšlechtil). Podle § 2 písm. h) zákona o myslivosti má ten, kdo je oprávněn vykonávat právo myslivosti v honitbě, právo přivlastnit si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží. K výkonu práva myslivosti je oprávněn ten, kdo je vykonává (uživatel honitby), užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Užíváním honebních pozemků se rozumí vstup na ně a dále se svolením jejich vlastníka budování mysliveckých zařízení (krmelců, posedů, políček pro zvěř apod. podle § 9 odst. 2 zákona o myslivosti).

Ústavní soud ve svém nálezu č.j. 34/03 (zveřejněn pod č. 49/2007 Sb.) vymezil předmět práva myslivosti následovně:

„Předmětem práva myslivosti je tedy zvěř, která v abstraktní rovině představuje především přírodní bohatství, které si stát vytkl za cíl chránit. Závažnost a zásadnost této ochrany je dána především skutečností, že ochrana přírodních hodnot se stala předmětem regulace přímo v Ústavě České republiky, podle jejíhož čl. 7 stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“

Z uvedeného je patrné, že je zřejmě správnější užívat v souvislosti s přenecháním práva myslivosti pojem „nájem“ tak, jak je užit i v platné právní úpravě, než-li pojem pacht, který obsahově výkonu práva myslivosti neodpovídá. Nejde zde o přenechání věci za účelem jejího užívání a požívání (viz § 2332 odst. 1 občanského zákoníku).

Uvedené potvrzuje pojmosloví říšského patentu o myslivosti č. 154 z roku 1849 a zákona č. 49/1866 čes.z.z. Honební zákon pro Čechy.

Zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti sice zavedl pojem „pachtovní honební smlouva“, nicméně to jen dokládá, že spor ohledně toho, který smluvní typ blíže odpovídá specifické situaci ohledně nájmu honiteb není v rovině právní teorie novinkou.

Právem myslivosti ale není užívání pozemků v plném rozsahu a není jím ani obhospodařování zvěře za účelem braní požitků, protože jde o chov věci ničí (zvířete bez pána).

Omezení vlastníků honebních pozemků

Omezení vlastníků honebních pozemků spočívá v tom, že pokud chtějí být držiteli vlastní honitby, jsou limitováni minimální výměrou 500 ha souvislých honebních pozemků (viz § 17 a § 18 zákona o myslivosti), přičemž při nižší výměře jim vlastní honitba nemůže být uznána. Minimální výměra pro tvorbu honitby vychází z názoru, že zvěř lze chovat ve smyslu § 2 písm. h) zákona o myslivosti jen za podmínky, že honitba je dostatečně velká na to, aby se v ní zdržovala většina „chovného kmene zvěře“. Pokud uživatel honitby nemá pod kontrolou tento chovný kmen a nemůže jej ovlivnit (zejména lovem z důvodu udržení správného poměru pohlaví a odlovem slabých kusů zvěře), pak nemůže ani ovlivnit chov zvěře.

Podle posledních poznatků mysliveckého výzkumu a pozorování zvěře se jeví minimální výměra 500 ha jako dostatečná toliko pro drobnou zvěř (zajíce polního, králíka divokého, kachny, bažanta obecného a koroptev polní). Pro ostatní druhy zvěře, tedy zejména zvěř jelení, daňka skvrnitého, muflona a prase divoké, se jeví z hlediska minimální výměry výměra přes 1 000 ha.

Požadavky ze strany vlastníků honebních pozemků na snížení minimální výměry honiteb v případě honiteb vlastních jsou tedy v přímém rozporu se zájmy chovu spárkaté zvěře. Nižší zákonné minimální výměry honiteb vlastních z dob Rakouska-Uherska (115 až 200 ha) odpovídaly tomu, že se v té době hospodařilo převážně se zvěří drobnou, nikoliv spárkatou.

Za další teoretické omezení vlastníků honebních pozemků, lze považovat ustanovení § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, který zakotvuje povinnost přičlenit honební pozemky, které nejsou součástí pravomocně uznané honitby, k některé z již existujících (pravomocně uznaných) honiteb. Toto omezení však není diskriminující, protože všichni vlastníci honebních pozemků jsou povinni strpět, aby jejich honební pozemky byly součástí některé z pravomocně uznaných honiteb.     

Možnost prohlášení honebních pozemků za nehonební

V případě, že vlastník honebních pozemků nesouhlasí z důvodu svého přesvědčení nebo jiného svého zájmu s tím, aby na jeho pozemcích bylo vykonáváno právo myslivosti (v praxi jde zejména o lov zvěře), může požádat o prohlášení pozemku za nehonební podle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti. Aby mohl orgán státní správy myslivosti posoudit míru veřejného zájmu na výkonu práva myslivosti v porovnání se zájmem vlastníka honebního pozemku na jeho prohlášení za nehonební, je třeba, aby vlastník honebního pozemku uvedl, v čem spočívá jeho přesvědčení, resp. specifikoval svůj zájem.

„Na základě vlastníkem jasně vyjádřených a dostatečně doložených důvodů je orgán státní správy myslivosti povinen uvážit a řádně odůvodnit, zda legitimní omezení vlastníka v důsledku výkonu práva myslivosti je, či není ve vztahu k vlastnickému nebo jinému ústavně zaručenému právu proporcionálním. Pouhé podání žádosti o prohlášení pozemků za nehonební samo o sobě existenci „zájmu vlastníka“ neprokazuje.“

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009, č.j. 9 As 26/2009-85)

Ústavní soud ve svém nálezu č.j. 34/03 (zveřejněn pod č. 49/2007 Sb.) posoudil konformitu omezení vlastnického práva výkonem práva myslivosti v tom smyslu, že vlastník honebního pozemku nemusí strpět výkon práva myslivosti na svém honebním pozemku vždy, ale má možnost požádat o jeho prohlášení za nehonební, tudíž se nejedná o omezení bezbřehé a omezení vlastníka honebního pozemku lze považovat za proporcionální ve vztahu k Ústavnímu pořádku:

„Myslivost lze provozovat podle zákona jen v rámci honitby. Je vyloučena na nehonebních pozemcích, jejichž nehonebnost je dána buď přímo ze zákona [výčtem v § 2 písm. e) zákona o myslivosti], nebo ji může správní úřad ve smyslu § 17 odst. 2 zákona o myslivosti prohlásit z důvodů vojenských, bezpečnostních nebo v zájmu vlastníka, a to buď bez návrhu, nebo na jeho návrh. Zákon blíže nespecifikuje neurčitý právní termín "zájem vlastníka". Při výkladu tohoto termínu je třeba respektovat, že realizací práva myslivosti nelze zasáhnout do jiného ústavně zaručeného práva či do vlastnického práva v rozporu s principem proporcionality takovým způsobem, který popírá podstatu ústavní povinnosti podle čl. 11 odst. 3 Listiny. Vlastník honebního pozemku má proto podle Ústavního soudu nárok, aby byl jeho pozemek za nehonební prohlášen buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo vylučující svou podstatou právo myslivosti (například smýšlení vlastníka podle čl. 15 odst. 1 Listiny), nebo v situacích, kdy přestane být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální, například tehdy, pokud důvod na straně vlastníka spočívá v povaze využívání pozemku ke specifické podnikatelské činnosti, která by byla honebním užíváním pozemku výrazně omezena (využívání pozemků k účelům výzkumným a vývojovým apod.).“


Kongres Právní prostor 2017

Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

judikatura myslivecké právo

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články