Fikce uznání nároku – příliš tvrdý trest pro žalovaného? Zdroj: Fotolia

Fikce uznání nároku – příliš tvrdý trest pro žalovaného?

Dne 1. 1. 2017 oslavilo šestnácté narozeniny ustanovení § 114b občanského soudního řádu, které do civilně-procesního předpisu přinesla takzvaná velká novela o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb. účinný od 1. 1. 2001) a které zavedlo dva „revoluční“ procesní instituty: takzvanou kvalifikovanou výzvu k vyjádření k žalobě (§ 114b odst. 1 o. s. ř.) a ve vztahu k žalovanému sankční fikci uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

JUDr. Jaromír Jirsa

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

Úvod

Připomeňme si jen stručně, o co jde:

Jde především o vskutku „převratné“ ustanovení, neboť ještě více než patnáct let po své existenci budí vášně a emoce, přestože se k němu Ústavní soud, soud dovolací, jakož i odvolací soudy po celé republice, opakovaně vyjadřovaly a opakovaně též judikovaly, že jde sice o procesní ustanovení přísné, ale že „nepoctivý“ účastník (v této souvislosti žalovaný) si přísnost zaslouží.

Po procesněprávní stránce jde o to, že nalézací soud má možnost vyzvat žalovaného, aby se vyjádřil v nejméně třicetidenní lhůtě k žalobě – s dodatkem, že když se nevyjádří, má se za to, že žalobou uplatněný nárok uznává. To fakticky znamená pro žalovaného úplnou prohru ve věci, respektive úplné vyhovění žalobě tzv. kontumačním rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., a to „jen“ na základě procesní fikce uznání nároku žalovaným, který je zcela nečinný, který se k žalobě vyjádřil nedostatečným způsobem anebo pozdě.

Pokusím se v tomto článku s odkazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu vášně, jež uvedené procesní instituty vyvolávají, poněkud utlumit. 

Plenární nález Ústavního soudu o fikci uznání nároku

Ústavní konformitou § 114b odst. 5 o. s. ř. se v plénu všech patnácti soudců zabýval Ústavní soud, neboť jeden z jeho senátů v souvislosti se souzenou věcí navrhl zrušení citovaného ustanovení – velmi zjednodušeně řečeno proto, že podle jeho názoru je fikce uznání nároku pro žalovaného příliš přísná, a tedy v rozporu s ústavním pořádkem.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Tomáš Lichovník a nakonec plénum po bouřlivé diskusi nezrušilo „napadené“ ustanovení nálezem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, s jednoduchou právní větou:

„Právní úprava zakotvující rozsudek pro uznání není v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť neomezuje autonomii vůle žalované strany, a lze ji ústavně konformně vyložit.“

Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní strany mají být rovny nejen v právech – při respektování jejich odlišných rolí v řízení by měly být vyvážené i jejich povinnosti. Žalobce pod hrozbou odmítnutí žaloby musí mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z jeho návrhu musí být patrno, čeho se domáhá. Dále musí, pod hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní poplatek, a to společně s podáním žaloby či do tří dnů od výzvy soudu. Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení.

Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že svobodná vůle žalovaného není napadeným institutem nijak omezena. Žalovaný do vlastních rukou obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením; záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu, a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem.

V případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit – má tak svobodnou vůli konat nebo nekonat.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadené ustanovení nebylo možno vyložit ústavně konformním způsobem, a stejně tak neshledal ani omezení autonomie vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. 

Jenže tak jednoduchý jako jeho právní věta uvedený nález rozhodně nebyl, neboť prošel o jeden jediný hlas (v poměru 8:7). Odlišná stanoviska k výroku a odůvodnění nálezu stojí nepochybně za pozornost. Těsná většina pléna nepřesvědčila názorově ještě těsnější menšinu o tom, že „poctivý“ žalovaný má šanci se sankci vyhnout, že spravedlnost náleží jen bdělým a že s kvalifikovanou výzvou k vyjádření lze zacházet citlivě a vyvarovat se zjevných nespravedlností.

Že je Ústavní soud tolerantní k žalovanému, který spor prohrál na základě fikce uznání nároku, vyplývá i ze série následujících nálezů vydaných nedlouho po plenárním rozhodnutí na uvedené téma. Tato rozhodnutí konstatovala porušení práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů, jež ve věci rozhodly právě kontumačním rozsudkem pro uznání.

Nálezová judikatura ústavního soudu na téma fikce uznání nároku žalovaným

Prvním z nich je nález ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/2016.

V tomto případě byla žalovanému doručena kvalifikovaná výzva k vyjádření k žalobě, na což žalovaný zareagoval tak, že se obrátil na advokátku, aby jej zastupovala. Jenže ta zaslala deset dnů před koncem lhůty k vyjádření soudu podání, které sice na titulní straně označila jako „vyjádření k žalobě a námitka započtení“, připojila i plnou moc, jenže zjevným omylem doručila soudu pouze titulní list vyjádření (a nikoliv jeho samotný text).

V projednávaném případě bylo nepochybné, že stěžovatelka nesouhlas se žalobou neprezentovala v rozsahu požadovaném ustanovením § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. Nalézací soud však obdržel vyjádření k žalobě sestávající zjevně jen z titulní strany, která byla v zápatí očíslována, což naznačovalo, že jde o fragment podání obsáhlejšího. Navíc i z obsahu samotné titulní strany vyjádření bylo patrné, že stěžovatelka se žalobou nesouhlasí. Zjevně nekompletní podání přijal soud téměř celý pracovní týden před uplynutím stanovené lhůty k vyjádření a z referátu vyřizující soudkyně je patrné, že se s ním neprodleně seznámila; přesto se soud nijak (ani neformálně) nepokusil zástupce stěžovatelky kontaktovat a přímo vydal rozsudek pro uznání, tedy nejtvrdší možné řešení nastalé procesní situace. Pokud by býval soud zástupkyni stěžovatelky kontaktoval a na nedostatečnost podání ji upozornil (např. jednoduše telefonicky – prostřednictvím zapisovatelky), ačkoliv mu to zákon výslovně neukládá, s největší pravděpodobností by obratem obdržel kompletní podání.

Pakliže tak soud neučinil, ač k tomu měl dostatek prostoru, nepostupoval přiměřeně situaci, neposkytl procesním právům žalovaného adekvátní ochranu – jak velí § 1 o. s. ř. – a nebylo za těchto okolností spravedlivé dovodit bez dalšího uznání nároku fikcí, jak to v dané věci učinily obecné soudy. S ohledem na požadavek citlivého zacházení s fikcí uznání nároku znamená tento postup neodpovídající „trest“ za administrativní pochybení a nepřípustné porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, řešil Ústavní soud pro změnu kauzu, v níž žalovaný zřetelně vyjádřil neuznání nároku, ovšem značně „kostrbatě“ a právně nekvalifikovaně. V rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastat a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu.

Situaci nedostatečně kvalifikovaného vyjádření žalovaného na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (je-li zároveň zřejmá snaha žalovaného aktivně se účastnit řízení a včasného projednání věci) je třeba řešit poučením žalovaného o tom, že jeho dosavadní skutková tvrzení jsou neúplná a je nutné je doplnit, či o tom, co je pro posouzení dané věci relevantní a podobně. Vyplývá-li z okolností věci, že žalovaný je nemajetný, měl by být rovněž poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení.

nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, Ústavní soud vyslovil, že v případě, kdy reakcí na kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je vyjádření žalovaného, které jasně směřuje proti nároku, jenž je vůči němu uplatňován, avšak obsahuje procesní nedostatky, nesmí soud rozhodnout na základě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydat rozsudek pro uznání, aniž by nejprve žalovaného vhodným způsobem vyzval k doplnění podání, popřípadě odstranění chyb, je-li to s ohledem na běh lhůty a dostupné informace v jeho možnostech. Opačný procesní postup obecného soudu by byl v rozporu se zásadami civilního řízení a rovněž kautelami spravedlivého procesu vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Konečně v nálezu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13-1, dospěl Ústavní soud k závěru, že zdravotní indispozice žalovaného je nepochybně omluvitelným důvodem pro zmeškání soudcovské lhůty stanovené v kvalifikované výzvě k vyjádření k žalobě.

Dikce ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny však musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu. Soud by měl proto při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek.

Závěr

S přehlasovanou menšinou pléna Ústavního soudu lze souhlasit v tom, že obecné soudy vydávají často kvalifikované výzvy k vyjádření k žalobě „jako Baťa cvičky“ – bez přihlédnutí k individualitě každé konkrétní souzené věci.

Nutno ovšem zdůraznit, že tak činí pod tlakem značného množství projednávaných kauz – a ve snaze opatřit žalobci (který žádné právo neporušil) co nejdříve exekuční titul. Neboť, jak také rád říká Ústavní soud, pozdě nalezená spravedlnost, jako by nalezena nebyla.

Nutno zdůraznit i to, že žalovaný má bezesporu snadnou cestu, jak odvrátit fikci uznání nároku, a pokud dojde ke zjevným nespravedlnostem či excesům, může zasáhnout, jak plyne z citované judikatury, Ústavní soud.

Od toho jej ostatně máme.

judikatura fikce uznání nároku kvalifikovaná výzva

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články