Bez ohledu na to, zda sportovec provozuje vrcholovou malou kopanou, třeba i na mezinárodní úrovni, nebo s přáteli válí jen tak na žízeň osmou Hanspaulskou ligu (zvanou mezi znalci „pralesní liga“), vždy hrozí, že při souboji o míč může dojít k vážnému zranění.
Jako třeba tady: „...při fotbalovém utkání 6. kola 8. ligy skupiny "I" Hanspaulské ligy mezi týmy Z a S, za který nastoupil, zakázaným herním zákrokem – tzv. skluzem směřovaným zezadu či z boku vůči poškozenému, který měl v danou chvíli v držení míč, nepřiměřeně a se značnou razancí tohoto nohou atakoval do spodní oblasti pravé dolní končetiny, čímž poškozenému způsobil poruchu zdraví v podobě zlomeniny zevního a vnitřního kotníku pravé dolní končetiny a zlomeninu trojhranné kosti pravého zápěstí způsobenou v důsledku pádu na zem, toto si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci, operaci a sádrovou fixaci dolní i horní končetiny, znesnadnilo poškozenému obvyklý způsob života po dobu zhruba 12 týdnů, tedy poškozenému způsobil poruchu zdraví mající ze soudně lékařského hlediska charakter vážné poruchy zdraví, a to jak pro poškození důležitého orgánu (hlezenního kloubu), tak i pro déletrvající poruchu zdraví s citelným omezením v obvyklém způsobu života, přičemž tohoto se obviněný dopustil bez zjevného úmyslu avšak s vědomím – zejména jakožto ligový hráč malého fotbalu, který je srozuměn s herními pravidly, s rizikovostí a následky zákroků směřujících vůči tělu jiného – že svým jednáním může způsobit poruchu zdraví protihráče, avšak při uvedeném zákroku bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí…"
To cituji z odsuzujícího rozsudku, jímž byl hráč uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Soud upustil od potrestání, rozhodl však zároveň v adhezním řízení o povinnosti uhradit škodu poškozenému a jeho zdravotní pojišťovně ve výši cca 200 000 Kč.
Obžalovaný podal odvolání, v němž se domáhal zproštění obžaloby. A uspěl!
Odvolací soud neshledal žádné procesní vady, rovněž provedené důkazy měl za vyčerpávající, nespornou shledal i příčinnou souvislost mezi jednáním obžalovaného a následkem na zdraví poškozeného.
V čem se ovšem od soudu nalézacího lišil, to bylo hodnocení subjektivní stránky, tedy formy zavinění. Přiznal totiž oprávněnost zásadní námitce odvolatele, že se soud prvního stupně nedostatečným způsobem vypořádal s jeho obhajobou spočívající v tvrzení, že jednal výlučně s úmyslem odebrat útočícímu protihráči míč, tedy reagoval spontánně a neměl potřebný časový prostor přemýšlet o možných následcích pro případ, že standardní zákrok, jenž z jeho strany primárně směroval na balon, se mu nepodaří provést dokonale.
V tom je právě zapeklitost sportovních zákroků před trestním soudem. Kdyby stejný skluz provedl obžalovaný ve foyer divadla, před poradou v zaměstnání nebo na ulici, asi by nikdo nad trestní sankcí neváhal. Ale k fotbalu skluz patří od nepaměti!
Rád bych zdůraznil, že text se váže k případům, kdy sportovec jedná v souladu s průběhem hry, vlastně správně, ale v důsledku jeho přehnané tvrdosti, nešikovnosti, pomalosti a podobně dojde k následku na zdraví protihráče, který přesahuje obvyklou mez rizika ve sportu. Nehodlám tedy řešit případy, které se staly při sportu, na sportovním hřišti, ale nemají s průběhem soutěže nic společného (úmyslný úder hokejkou jako sekyrou do hlavy, kopnutí rozhodčího mezi nohy…, vždyť znáte).
Především si musíme uvědomit, že soudní judikatura ani právní teorie se dosud příliš trestněprávní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy nijak systematicky nevěnuje. Podíváme-li se na postoje trestního práva k řešení této zvláštní problematiky jak u nás nyní, tak i v historii, ale kupříkladu i v cizích právních systémech, najdeme naprosto rozdílné koncepce. Podle jedné je „role práva ve sportu stejně pro civilizaci podstatná, neboť jinak vládne ve společnosti anarchie a bez role práva ve sportu panuje chaos“, opačný názor tuto myšlenku zase zcela odmítá s tím, že „vstoupí-li právo do bran stadiónů, přestane být sport sportem“.
Asi nikoho nepřekvapí, že optimální řešení a odpověď na otázku, zda je sportovec trestně odpovědný za zranění, jež v průběhu sportovního zápolení způsobí jinému sportovci, či nikoliv, případně za jakých podmínek, nalézají soudci mezi těmito mezními pozicemi. A tak je na judikatuře, aby při řešení konkrétních případů vymezila kritéria pro posuzování trestní odpovědnosti sportovců za zranění způsobená při provozování sportovní činnosti.
Profesionální sportovci v některých druzích sportu jsou globální celebrity, nejslavnější fotbalisty zná skutečně celá planeta. Významná většina obyvatel vyspělého světa sportuje pravidelně po většinu svého života. Pak ovšem nelze považovat sport za skutečnost existující mimo právo, tedy skutečnost právem neregulovatelnou. V konečném důsledku tedy i trestně nepostižitelnou.
Zásada subsidiarity trestní represe ovšem zároveň znamená, že zásah trestního soudce do sportovní činnosti by měl být omezen jen na případy, kdy lze pachateli prokázat porušení pravidel skutečně zvlášť závažným způsobem, který výrazně vybočuje z běžně provozované sportovní hry. Naopak zákroky, jež nelze kvalifikovat jako excesy, tj. jako fauly nepřiměřeně tvrdé s ohledem na zvláštní okolnosti, ve kterých se sportovci při utkání ocitají (zápal hry, stav napětí, únava, bolest, výraznější výkonnostní rozdíly či fyzické dispozice mezi jednotlivci), by však z aplikace trestního práva být vyloučeny měly. Z tohoto postulátu také vycházel odvolací soud při řešení otázky, zda jednání obžalovaného shora v rozsahu, o němž pochybnosti nejsou, lze již podřadit pod relevantní hmotněprávní normativní rámec, či nikoli.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, jehož se v rámci své argumentace dovolává nalézací soud, judikoval, že jednotlivá sportovní odvětví mají pro jejich provozování stanovena svá pravidla, která určují soupeřícím sportovcům jednak rovné podmínky a zároveň podle povahy sportovní hry, tj. zejména u kontaktních kolektivních sportů, je jejich záměrem i ochrana zdraví hráčů před unfair zákroky, které mohou přivodit jejich zranění, přičemž na dodržení herních pravidel je společenský zájem. Z tohoto pohledu je pak zapotřebí přísně individuálně posuzovat vzniklá zranění hráčů nejen v jednotlivých druzích sportu, ale i závažnost porušení daných pravidel upravujících to či ono sportovní odvětví. Teprve až na základě takového posouzení lze dospět k závěru, zda vzniklé zranění protihráče lze posuzovat ještě v rámci sportovních pravidel, či zda již připadá v úvahu aplikace trestního práva.
Odvolací soud s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozuje, že fotbal, ať již se hraje v tradičním počtu jedenácti hráčů, či v počtu nižším jako v uvedeném případě, stejně jako většina jiných kolektivních her je sportem kontaktním, při němž se nedá tělesnému dotyku vyhnout.
Z pravidel malého fotbalu mimo jiné vyplývá, že v utkání, ve kterém se hráč při skluzu dotkne soupeře dříve než míče nebo zasáhne-li soupeře, přestože se dotkl míče dříve, nařídí rozhodčí volný kop, neboť se jedná o zákrok v rozporu s normami nejen malého, ale i velkého fotbalu (pravidlo 10/1 písm. g). V případě závažnějších porušení pravidel pak má rozhodčí právo udělovat hráčům osobní tresty, jež se dělí na napomenutí žlutou kartou a vyloučení červenou kartou.
Pravidla malého fotbalu jsou přitom odvozena z pravidel fotbalu FAČR, dle nichž za nedovolené zastavení soupeře, a tedy zakázaný způsob hry se podle pravidla 12/16, považuje odebrání míče skluzem, jestliže hráč při tomto obranném zákroku zasáhne nejprve soupeře a teprve potom míč, nebo jestliže hráč zasáhne míč i soupeře současně a rovněž situace, kdy hráč sice jednou nohou soupeři míč odebere, ale soupeře přitom zasáhne druhou nohou.
Obecně lze konstatovat, že v ustanoveních věnovaných zakázané hře a nesportovnímu chování jsou obsaženy zásady boje o míč a zásady chování hráčů, přičemž je předpokládán sice houževnatý, ale v každém případě čistý boj o míč, bez zákeřností, s respektem k soupeři s tím, že hráči při úsilí o dosažení vítězství musí dodržovat zásady sportovní etiky a smyslu pro fair play, v jehož rámci jsou pak povinni dbát jak o bezpečnost vlastní, tak i o bezpečnost ostatních spoluhráčů.
Odvolací soud na základě shora řečeného zdůrazňuje, že trestní odpovědnost hráče při sportu nenastupuje automaticky, nýbrž bude tomu tak až po překročení hranice rizika vyplývajícího ze hry, které každý sportovec podstupuje, přičemž zásadní význam pro závěr o zavinění mají konkrétní okolnosti, za nichž ke skutku došlo. Poruší-li tedy v průběhu hry některý z hráčů zaviněně (§ 15, § 16 trestního zákoníku) stanovená pravidla sportovní hry a v důsledku toho způsobí jiné osobě (jinému hráči) újmu na zdraví, trestní odpovědnost takového hráče zpravidla pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku vyloučit sice nelze, záleží ale na povaze hry a zejména na závažnosti porušení daných pravidel, tj. jednalo-li se o faul v probíhající hře nebo naopak při jejím přerušení, jednalo-li se o nedovolený zákrok v souboji o míč nebo naopak zcela mimo hlavní dění hry, dále jaké bylo vzájemné postavení protihráčů v okamžiku střetu, zda šlo o vzájemný atak, při němž útočící hráč výrazně přehnal důraz v souboji ať fyzicky silou, či za pomoci sportovního náčiní nebo obutí, odhlédnout nelze ani od statutu sportovce, když jinak je třeba posuzovat zákroky profesionála a amatéra a stejně tak hráče v aktivním sportovním věku a veterána, u nichž je třeba, ať je v pozici útočníka nebo poškozeného, vzít v potaz i určitou neobratnost, menší rychlost, únavu apod. V neposlední řadě bude mít na vznik trestněprávní odpovědnosti vliv i skutečnost, zda v probíhajícím utkání se provinivší hráč prezentoval opakujícími tvrdými fauly anebo šlo-li u něj naopak jen o zcela výjimečný sporadický zákrok proti pravidlům sportovní hry.
Městský soud připomíná, že subjektivní stránka trestného činu představuje vnitřní či psychický vztah pachatele k jeho jednání a v intencích řešené trestněprávní odpovědnosti za sportovní úraz má velmi důležité postavení, přičemž dokazování jednotlivých forem zavinění je velmi problematické. Málokterý případ bývá transparentní do té míry, že by sportovec přiznal, že jeho přímým úmyslem bylo hrubým faulem svého soupeře zranit. V takovém případě by o kriminalizaci dotyčného jednání nebylo pochyb a dílčí specifika sportovní činnosti by se zde neprojevila. Posouzení úmyslu nepřímého a vědomé nedbalosti je ale již složitější, neboť způsobené zranění vyplývá ze samotného výkonu sportovní činnosti a není prvotním cílem zraňujícího hráče. Kardinální otázkou je v této souvislosti uvědomění si skutečnosti, že atakem může dojít ke zranění protihráče. Je jistě zcela důvodné předpokládat, že každý sportovec, který se při výkonu sportovní činnosti dostane do kontaktu se svým soupeřem, je obeznámen s tím, že na základě tohoto kontaktu může být způsobeno jeho protihráči zranění, neboť střety se často odehrávají ve značné rychlosti a sebemenší vliv na pohyb může zapříčinit pád, popř. jinou zdraví nebezpečnou skutečnost. Během kolektivní hry plné soubojů o míč s cílem zmocnit se ho a vstřelit branku však takových kontaktů, po nichž následuje pád na trávník či umělý podklad, vzniká velmi velké množství a jen málokterý z nich skončí zraněním, jež hráče vyřadí z dalšího průběhu hry či dokonce na delší dobu z obvyklého způsobu života, do něhož je třeba počítat i provozování sportovních aktivit.
Lze proto vyjít z premisy, že sportovec při kontaktu se soupeřem, přičemž střet nemusí být ani v souladu s pravidly daného sportu, sice ví, že může jinému přivodit újmu na zdraví, avšak vzhledem k malé pravděpodobnosti jejího vzniku přiměřeně spoléhá na to, že ke zranění nedojde, a tím spíše pak je možno vyloučit jeho srozumění s tím, že jakékoliv zranění způsobí. V případě běžného, nikoli zákeřného střetu, který by bylo možno označit za výrazně nesportovní chování diskvalifikující hráče z další účasti v utkání, odvolací soud uzavírá, že takové jednání sportovce není zaviněné ve smyslu trestněprávním. Nemůže se tudíž jednat o trestný čin. S narůstající mírou „neobvyklosti“ či hrubosti takového zákroku by bylo samozřejmě nutné takovýto závěr korigovat. Čím pro zdraví nebezpečnější, a tedy i neobvyklejší, povahu bude zákrok sportovce mít, tím více bude klesat míra přiměřenosti spoléhání na to, že ke způsobení zdravotní újmy nedojde. Jednotlivá rozhraní mezi výše zmíněnými stavy mysli (tedy mezi „přiměřeným spoléháním“, vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem) je třeba posuzovat individuálně a velmi citlivě s přihlédnutím ke specifickým rysům toho či onoho sportovního odvětví a řešeného případu.
S odkazem na veškerou shora uvedenou argumentaci odvolací soud sumarizuje, že s kontaktními sporty je vždy spojeno riziko vzniku zranění. S touto eventualitou se ostatně hráči sportovních aktivit zúčastňují, z preventivních důvodů pro případ vzniku škodlivých následků se většina z nich chrání zdravotními pojistkami, což, bohužel, však nebyl případ protagonistů nyní projednávaného případu, v němž právě absence pojistek vedla dle apelačního soudu k podání trestního oznámení s cílem snadněji v případě odsouzení dosáhnout odškodnění v rámci adhezního řízení.
Odvolací soud sám obžalovaného na základě shora popsaných úvah obžaloby zprostil.
Nemohu si však odpustit ze zprošťujícího rozsudku neuvést pasáž úvah apelačního soudu, která mě vlastně na začátku zaujala nejvíc. Pasáž, která dokládá, jakou výhodou je pro soud znalost prostředí souzeného skutku, alespoň u některých členů senátu:
„Ač týdně jsou sehrány v organizovaných soutěžích stovky fotbalových utkání, ve kterých v důsledku faulů, jež odporují pravidlům, dochází ke zraněním různého stupně závažnosti, přesto kvůli složitosti posuzování formy zavinění jen zcela výjimečně jsou následky nečistých zákroků řešeny trestními soudci. V povědomí odvolacího soudu ostatně žádný takový případ není. Příkladmo, trestním stíháním natož odsouzením neskončily ani taková těžká zranění ve své době mediálně známá, která způsobili hráč Petráš hráči Migasovi v utkání Sparta Praha – Inter Bratislava, hráč Gabriel spoluhráči Labantovi v pražském derby Slavia – Sparta a k trestní odpovědnosti nebyl volán ani teplický hráč Klein za těžkou zlomeninu nohy, kterou přivodil rovněž skluzem hráči pražské Slavie Naumovovi."
Povedené příklady z fotbalové historie – o jedné z uvedených příhod jsem slyšel od svého dědečka, jednu jsem na stadionu na vlastní oči viděl, kdo fotbal alespoň trochu sleduje, zná i případ třetí. Třeba zdůraznit, že bez ohledu na dobu, kdy k citovaným zraněním došlo, vždy šlo o významný zásah do kariery (a tedy i výdělků a slávy) postiženého sportovce. Jaký rozdíl proti „pralesní lize“, že?
Jen pro úplnost k dané problematice odvolací soud ve svém rozhodnutí dále poznamenává, že pod sp. zn. 25 Cdo 493/2015 Nejvyšší soud ČR v typově shodné civilní věci, kdy nepovedeným skluzem na stojnou nohu protihráče byla způsobena tříštivá dislokovaná zlomenina pravé holenní kosti a zlomenina pravé lýtkové kosti, nedovodil ani občanskoprávní odpovědnost „škůdce“ z důvodu porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., neboť každý je povinen zachovávat jen takový stupeň bedlivosti, jaký lze po něm vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. A na samý závěr apelační senát zdůrazňuje, že jeho právní argumentace odpovídá i judikatuře soudů Německa a Rakouska, jejichž právní řády jsou nejbližší našemu právnímu řádu, což lze dovodit mimo jiné i ze Soudních rozhledů č. 8/2006.
Tak co, vyrazíte o víkendu na fotbálek?
Diskuze k článku ()