Ústavní soud zmiňovaným rozhodnutím zpochybnil více či méně ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která v zásadě nepřipouštěla souběh funkcí, ledaže by se jednalo o výkon jiné činnosti než „obchodní vedení“. Ústavní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že zákaz souběhu funkcí nestanoví žádný právní předpis, ale byl dotvořen judikaturou, soudy měly předložit pádné argumenty pro to, aby konstatovaly nepřípustnost souběhu funkcí, což se v rozhodované věci nestalo. Ústavní soud se v daném nálezu dále vyjádřil, že je možné, aby zákoníku práce byly podřízeny i jiné vztahy než je výkon závislé práce.
Ústavní soud se však již nevyjádřil k tomu, za jakých podmínek je případný souběh možný, jaký by měl být vzájemný vztah zákona o obchodních korporacích a zákoníku práce v případě přípustnosti souběhu (např. v otázce ukončení výkonu funkce), zda uzavřením pracovní smlouvy může dojít k porušení péče řádného hospodáře apod. Pro statutární orgány a jejich členy bude tak i nadále „nejjistější“, aby měli uzavřenu pouze smlouvu o výkonu funkce předvídanou a upravenou zákonem o obchodních korporacích a aby si instituty známé z pracovního práva (benefity, odstupné, nároky v případě pracovního úrazu apod.) sjednali ve smlouvě o výkonu funkce, která bude schválena postupem stanoveným zákonem o obchodních korporacích, a to minimálně do té doby, než se Nejvyšší soud ČR vypořádá s „hozenou rukavicí“ ze strany Ústavního soudu.
Zdroj: BNT journal
Kontakt na autora: marketa.pravdova@bnt.eu
Diskuze k článku ()