Články s tagem: ochrana osobnosti

Použití podobizen politiků a jiných prominentů veřejného prostoru v reklamě představuje jednu z otevřených otázek (nejen) soutěžního a reklamního práva. S tím, jak do reklamy stále více a více prorůstají nekomerční sdělení (sociálně-kritická vyjádření, politická karikatura), přesouvá se diskuse na úroveň ochrany svobody (komerčního) projevu.

Praha 3. září (ČTK) - Středočeské krajské státní zastupitelství se nemusí omlouvat Davidu Rathovi za mediální výrok, že bývalý hejtman ve své korupční kauze lhal. Dnes o tom pravomocně rozhodl odvolací soud. Zároveň vrátil k novému projednání další část Rathovy žaloby na ochranu osobnosti. Někdejší politik měl totiž podle soudců správně zažalovat ministerstvo spravedlnosti, nikoliv státní zastupitelství.

Vzhledem k tomu, že při fotografování dochází k zachycování podoby člověka, s čímž souvisí ochrana osobnosti, je tato problematika upravena zákonem, přičemž tato úprava vychází z ústavních základů. Občanský zákoník stanovuje podmínky, za kterých je možné vůbec pořídit fotografii druhé osoby a zachytit tak její podobu, a také podmínky, za nichž je možné takovou fotografii dále šířit, resp. upravuje, jakým způsobem je chráněna podoba jako jeden z projevů osobní povahy spadajících do osobnostních práv. Předkládaný článek se proto zaměří na to, za jakých okolností lze zachytit podobu člověka ve formě fotografie a následně tuto fotografii, na které je zachycena podoba člověka, šířit.

Vzhledem k tomu, že při fotografování dochází k zachycování podoby člověka, s čímž souvisí ochrana osobnosti, je tato problematika upravena zákonem, přičemž tato úprava vychází z ústavních základů. Občanský zákoník stanovuje podmínky, za kterých je možné vůbec pořídit fotografii druhé osoby a zachytit tak její podobu, a také podmínky, za nichž je možné takovou fotografii dále šířit, resp. upravuje, jakým způsobem je chráněna podoba jako jeden z projevů osobní povahy spadajících do osobnostních práv. Předkládaný článek se proto zaměří na to, za jakých okolností lze zachytit podobu člověka ve formě fotografie a následně tuto fotografii, na které je zachycena podoba člověka, šířit.

Informace z přestupkového řízení, kdy se přestupku měl dopustit úředník na úřadě v úředních hodinách, nemusí být vždy informacemi "o veřejně činných osobách, které vypovídají o jejich úřední činnosti".

České soudy se pravidelně potýkají s otázkou, kdy, v jaké výši a na základě jakých faktorů je třeba poškozenému přiznat tzv. přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění coby forma náhrady škody má primárně roli kompenzační.

Ke střetu základních lidských práv a svobod dochází dnes a denně a mnozí z nás jej ani nestačí postřehnout, natož aby měli zájem, energii a čas na to hodnotit, proč a za jakých podmínek k podobnému zásahu došlo a zda byl takovýto zásah oprávněný či nikoliv.

Co si může a nemůže dovolit říct jeden veřejný funkcionář o jiném, tím se zabývá nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4022/17, ve věci Milana Knížáka, který o Jiřím Fajtovi prohlásil, že "ekonomicky zruinoval" Národní galerii v Praze a že byl ze všech jejích ředitelů ten nejhorší.

Svoboda projevu je v českém právním řádu zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a jako jedna ze základních svobod zaručuje každému právo na informace a svobodné vyjadřování svých názorů. Svoboda projevu ovšem není bezmezná a má své limity. To platí dvojnásob v případě mediálních výstupů bulvárních médií, jejichž časté projevy prostřednictvím kritických, zesměšňujících nebo urážlivých článků mohou neoprávněně zasahovat do práv jednotlivců a narušovat jejich soukromí, důstojnost nebo dobrou pověst. Zejména u tzv. veřejně činných osob.

15. května rozhodoval německý nejvyšší soud spor o přípustnosti důkazu - záběry kamer umístěných v automobilu. Stěžejní otázkou sporu bylo, zda je možné použít důkaz, který zasahuje do osobnostních práv jiných osob.

Kritický projev sdružení založeného k ochraně spotřebitelů nelze zásadně v řadě aspektů klást naroveň jiným projevům veřejné kritiky, jež mají difamační potenciál.

Ustanovení § 19 občanského zákoníku („OZ“) přebralo z § 16 rakouského obecného občanského zákoníku (ABGB) jednu ze základních zásad moderní demokratické společnosti spočívající v přiznání vrozených, samotným rozumem a citem poznatelných přirozených práv každému člověku. Úprava výkonu a ochrany nezadatelných přirozených práv se nachází především v § 81 a násl. OZ, které se věnují osobnostním právům člověka.

Problematikou ochrany osobnosti, jednoho z ústavně zaručených práv, se v souvislosti s rozdíly ochrany osobnosti v českém právním řádu a v rámci common law dlouhodobě zabývá advokátka JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D. V nedávné době vydala o tématu knihu, která vychází z její disertační práce. V rozhovoru nám mimo jiné přiblíží, v čem se pojetí ochrany osobnosti v obou právních řádech liší, co může nastat s neoprávněným zásahem do osobnostních práv a jaké náhrady škody z hlediska obou právních řádů existují.

Střet dvou (či více) základních lidských práv a svobod není ničím neobvyklým a dochází k němu dnes a denně. K soudním sporům se velmi často přistupuje u svobody projevu uplatňované médii a u práva na ochranu osobnosti u veřejně známých osob. Podle jakých kritérií soudy postupují při rozhodování o tom, které z těchto dvou základních práv má přednost a proč? Pojďme se na základní zásady pro řešení takovýchto střetů podívat zblízka.

K sepsání tohoto článku mě vede několik spojených aspektů. Začnu jej ovšem krátkým zamyšlením, které s tématem, a to byť nepřímo, souvisí. Osobně totiž vnímám jako tristní, že i v jednadvacátém století stále platí presumpce toho, že šaty dělají člověka. Někdy na tuto skutečnost pohlížím jako na humornou, současně ji však vnímám i velmi smutně. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se kruciálním způsobem liší pozdrav paní pokladní, jenž mě odbavuje u kasy v obchodě, pokud jdu nakoupit večeři rovnou po práci, anebo v sobotu dopoledne rychle vyběhnu v teplácích pro něco k obědu. Neveselou realitou pak zůstává, že determinantem, zda si zasloužím úsměv či pozdrav, je fakt, zda mám na sobě košili a kravatu. Samozřejmě nelze tento vzorec aplikovat absolutně a zcela určitě mne to nedonutí vzdát se víkendové pohody v teplákovce.

Nejvyšší soud řešil případ, kdy za informaci o jeho "obvinění" v souvislosti s mediálně známým případem, státní zástupce vysoudil 500 tisíc odškodného.

Nejvyšší soud se zabýval obsahem práva na podobu, když řešil případ užití obrazového záznamu pojišťovnou v soudním řízení.

Koho žalovat, pokud ten, kdo zasáhnul do vašich osobnostních práv, skončil v konkurzu? Lze právo uplatnit přímo, nebo lze tyto nároky uplatňovat pouze u konkursního správce?

Až k Nejvyššímu správnímu soudu se dostal případ fotografování úředních osob na magistrátu Hradce Králové. Účastník přestupkového řízení tam mobilním telefonem pořizoval fotografie úředníků s tím, že na to má právo.

Osobnost člověka je chráněna i po jeho smrti, jedná se o tzv. postmortální ochranu. Kromě občanského zákoníku, který jasně deklaruje, že lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka, a který přiznává právo domáhat se ochrany osobnosti zemřelého kterékoliv osobě jemu blízké, nacházíme úpravu této problematiky také v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, zákoně o zdravotních službách a v transplantačním zákoně.

Tak jako během 18. a 19. století došlo k průmyslové revoluci, od devatenáctého století můžeme sledovat revoluci komunikační. Od opatrných začátků s prvním telefonem Alexandera Grahama Bella jsme se posunuli až do 21. století.

S rozvojem moderních technologií je ochrana informací a zejména pak citlivých údajů, kterými informace o zdravotním stavu bezpochyby jsou, jednou z priorit ochrany osobnosti i soukromí jednotlivce. Právě informace jsou však zcela klíčové pro zajištění co nejkvalitnější lékařské péče. Nakládání s informacemi o zdravotním stavu pacienta tak vzbuzuje celou řadu otázek, a to zejména mezi zdravotnickým personálem.

Ústavní soud rozšířil judikaturu k odpovědnosti vydavatele za tzv. převzatá tvrzení, tedy citace názorů třetích osob v publikacích.

Takto se vyjádřil opoziční politik v lokálním tisku o projevu starosty a věc se dostala až před Ústavní soud, který tak dne 20. 5. 2014 nálezem, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, musel opět řešit hranici mezi právem na ochranu osobnosti a svobodou projevu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3981/2013 Funkcionáře KSČ je možno chápat jako osoby veřejně činné pro posuzování sporů na ochranu osobnosti.