Žijeme v době, kdy jsou nám dostupná všemožná digitální zařízení a pořizování fotografií či videí je již běžnou záležitostí téměř pro každého. Velká část společnosti vlastní mobilní zařízení, které dokáže fotografovat, a k tomuto účelu svůj telefon lidé také používají. Již tomu není jako dříve, kdy od samotného vyfotografování objektu bylo třeba počkat, než samotná fotografie byla vyvolána. V současnosti je již běžné, že po pár kliknutích na našich smartphonech můžeme vidět výsledek a během krátkého časového úseku může být fotografie prostřednictvím internetu zpřístupněna velkému počtu osob, a to i na druhém konci světa.
Ústavní východiska
Z hlediska pořizování a rozšiřování fotografií, resp. zachycení podoby člověka a jejího následného šíření, je v ústavní rovině stěžejní čl. 10 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), dle kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno (odst. 1), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (odst. 2) a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (odst. 3).
Jako příklad zásahu do těchto práv si můžeme představit situaci, kdy je osoba vyfotografována a je zachycena její podoba, aniž by s tím souhlasila, čímž může být přivedena do nekomfortní situace a případně může utrpět značná příkoří, a to např. v rodině či v pracovním prostředí. Listina tomuto počínání dává obecný rámec, elementární východiska, která jsou dále v zákonech konkretizována a podrobněji upravena. Tuto úpravu nalezneme v § 81 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“ či „o. z.“).
Úprava v občanském zákoníku je vedena myšlenkou vyplývající z principů obsažených v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., dále jen „Ústava“) a v čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V soukromoprávní terminologii se jedná o to, že každý člověk má právo žít podle svého, což zakládá i povinnost ostatních respektovat takové právo jednotlivce.[1] V uvedené zásadě můžeme shledat i základní pravidlo pro pořizování a rozšiřování fotografií druhých osob, neboť právě ty mají právo rozhodnout o tom, zda chtějí, aby byla pořízena jejich fotografie či aby byla tato fotografie dále distribuována. Vždy a za všech okolností však nelze získat souhlas druhých osob s pořizováním a rozšiřováním fotografií, a přitom zde může být zájem na takovém jednání, který převáží nad právem osoby rozhodovat o zachycení a rozšiřování své podoby. I na takové situace zákonná úprava pamatuje a dává ústavním východiskům jisté hranice (v souladu s čl. 4 Listiny), neboť ne vždy je možné bezvýhradně dodržovat zásadu, že má každý právo žít podle svého, jak bude rozvedeno dále.
Zákonná úprava
Bylo by mylné se domnívat, že v občanském zákoníku nalezneme přímou úpravu pořizování a rozšiřování fotografií, na kterých je zachycena podoba člověka. Regulace této činnosti je ukryta v obecných pojmech a obecné právní úpravě, především v ustanoveních týkajících se ochrany osobnosti.
Osobnost člověka je v občanském zákoníku chráněna v první řadě prostřednictvím generální klauzule. Podle § 81 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv, přičemž každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. V rámci generální klauzule je dále uveden demonstrativní výčet toho, co požívá ochrany, do něhož je zařazen zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.[2] Jako jeden z projevů osobní povahy lze chápat také podobu člověka. Mezi další projevy osobní povahy pak mohou patřit např. písemné či zvukové záznamy. Osobnostní práva, a tím pádem i právo na podobu, jsou absolutní práva, která působí vůči všem, tedy erga omnes, což plyne z toho, že porušením těchto práv může být zasaženo do významných hodnot chráněných na ústavní úrovni.
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku výslovně uvedla, že dílčí oprávnění, zejména pak právo na tělesnou integritu a právo na soukromí a na ochranu projevů osobní povahy se navrhuje upravit podrobněji. U jiných pak a contrario postačí pouze ochrana prostřednictvím generální klauzule, případně ve spojení s dalšími ustanoveními kodexu. Uvedený přístup pravděpodobně vychází z toho, že projevy osobní povahy jsou sice součástí osobnosti člověka, avšak mohou na rozdíl od vlastních složek osobnosti (tělesná integrita, čest, soukromí, důstojnost…) existovat ve vnějším světě již nezávisle na existenci osobnosti jako takové, a to zpravidla v hmotné podobě.[3]
V občanském zákoníku je jako jeden z druhů projevů osobní povahy podrobně upravena podoba člověka, a to v § 84 a násl. Proč se zákonodárce rozhodl podrobně upravit právě tento druh projevu osobní povahy, není zřejmé. Lze se domnívat, že mu přikládá zvláštní význam, nadřazuje ho jiným projevům osobní povahy, případně se rozhodl podrobně upravit ochranu podoby člověka s tím, že tuto úpravu bude možné analogicky použít také na ostatní projevy osobní povahy.
Občanský zákoník oproti dřívější právní úpravě nepřináší žádnou zásadní (koncepční) změnu v úpravě a vnímání osobnostních práv. Současný občanský zákoník pouze, jak je výše uvedeno, přináší podrobnější úpravu některých složek osobnosti člověka (např. právě jeho podoby). To však neznamená, že by projevy osobní povahy, resp. podoba člověka, nebyly chráněny také v dřívějším občanském zákoníku. Ochrana jim byla poskytována přímo skrze generální klauzuli, která stanovila, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.[4]
Podoba člověka
Podoba člověka je významným projevem osobní povahy představovaným především souhrnem opticky vnímatelných charakteristik člověka, které umožňují jeho individualizaci, resp. identifikaci, představují tedy to, jak se člověk vzhledově jeví navenek. Nejedná se ovšem nutně pouze o vizuální podobu, není tedy důležité, jakými smysly můžeme podobu člověka vnímat. V úvahu proto přichází také např. vjem hmatový u nevidomých osob. V užším smyslu zahrnuje podoba člověka ztvárnění obličeje, v širším smyslu celkový vzhled člověka. Tvoří ji proto jakákoli složka vzhledu tělesné schránky člověka. Podoba člověka ovšem nezahrnuje pouze to, co je možné vnímat prvotně lidskými smysly, ale řadíme sem i jakékoli zobrazení těla člověka. Na tomto místě lze jmenovat např. zobrazení těla za pomoci dostupných technických prostředků, jako je např. rentgenový či ultrazvukový prostředek. Mezi významné markanty, na základě kterých je možné seznat podobu člověka, pak zejména patří tvarová specifika, zvláštnosti pigmentace, geneticky podmíněné zvláštnosti, následky úrazů či chorob, tetování, piercing, účes, znaky stařeckých změn apod.[5]
Od podoby člověka je nutné odlišovat jeho podobiznu. V případě podobizny se jedná o jeden ze způsobů zobrazení člověka, a není proto předmětem absolutního osobnostního práva podle občanského zákoníku.[6] K takovému zobrazení může dojít také prostřednictvím fotografie. Proto vždy, pokud má být na fotografii zachycena podoba osoby, je nutné mít na zřeteli úpravu v občanském zákoníku, která reguluje práva k podobě člověka. Samotná fotografie pak může být předmětem některého z práv duševního vlastnictví, což ovšem není předmětem tohoto článku. Je však nutné si uvědomit rozdíl mezi podobou člověka a zachycením jeho podoby prostřednictvím fotografie. Pořízení takové fotografie či její šíření je ovlivněno právě tím, že zasahuje do práv k podobě člověka. Fotografie zde vystupuje pouze jako hmotný nosič, na němž je zachycena podoba člověka.
Právo na podobu člověka
Právo na podobu člověka vzniká narozením každé fyzické osoby. V pozitivním smyslu se jedná o oprávnění subjektu zachytit svou podobu, jakož i udělovat jiným svolení k jejímu zachycení. V negativním smyslu se pak bude jednat o právo bránit se proti neoprávněnému zachycení podoby a jejímu neoprávněnému rozšiřování ze strany jiného subjektu.[7] Stručně řečeno, obsahem práva na podobu člověka je zejména užívací a dispoziční oprávnění ve vztahu k zachycení podoby člověka.[8] Předmětem práva na podobu je potom individualizovaná podoba člověka jako jedna z významných hodnot osobnosti jednotlivce.[9] Pokud je obsahem práva na podobu užívací a dispoziční oprávnění ve vztahu k zachycení podoby fyzické osoby, pak obsahem práva k podobizně je užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k ní.[10] Podmínkou uplatnění práva na podobu je, že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná.[11]
Na tomto místě je vhodné rovněž podotknout, že úprava práva na podobu obsažená v § 84 a násl. o. z. nezahrnuje práva spojená s podobou člověka. Mezi tato práva můžeme řadit např. právo na to mít svou fyzickou podobu a vystupovat pod ní ve vztazích vnějšího světa, stejně jako právo na ochranu proti různorodému spektru možných neoprávněných zásahů proti ní. Sem lze řadit např. zohyzdění či následek nezdařeného lékařského zákroku nebo kosmetického zákroku (např. plastické operace obličeje, tetování apod.).[12] Ačkoli není zakotvena výslovná úprava ochrany proti takovým zásahům, bylo by možné domoci se ochrany prostřednictvím generální klauzule, která se bezpochyby vztahuje i na takové zásahy do osobnostních práv.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován na stránkách Advokátního deníku.
[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[3] P. Tůma in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1–654), Komentář, 1. vydání, Beck – online [právní informační systém], C. H. Beck [vid. 5. 8. 2019].
[4] § 11 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
[5] Op. cit. sub 3, a dále P. Pavlík in J. Švestka a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I., 1. vydání, ASPI [právní informační systém], Wolters Kluwer ČR [vid. 5. 8. 2019].
[6] Op. cit. sub 3.
[7] P. Pavlík, op. cit. sub 5.
[8] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1873/2006.
[9] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 936/2005.
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1873/2006.
[11] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2232/2006.
[12] P. Pavlík, op. cit. sub 5.
Diskuze k článku ()