Sankční náhrada škody Zdroj: Fotolia

Sankční náhrada škody

České soudy se pravidelně potýkají s otázkou, kdy, v jaké výši a na základě jakých faktorů je třeba poškozenému přiznat tzv. přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění coby forma náhrady škody má primárně roli kompenzační.

JUDr. Václav Janeček PhD.

JUDr. Václav Janeček, PhD.

http://www.vaclav-janecek.cz

JUDr. Václav Janeček, PhD.

http://www.vaclav-janecek.cz

Přesto se u nás objevují určité indicie, podle kterých může náhrada škody naplňovat i jiné legitimní cíle, a to kupříkladu preventivní či sankční. Tento názor byl ostatně v nedávné době výslovně potvrzen i Ústavním soudem či Nejvyšším soudem ČR. Preventivní a sankční princip náhrady škody je doktrinálně spojován především se specifickým institutem angloamerického práva, tzv. sankční náhradou škody. České soudy ale prozatím přípustnost sankční náhrady škody bez jakéhokoliv hlubšího odůvodnění odmítají. Podle autora pramení tento dogmatický přístup patrně z nesprávného a pouze parciálního chápání tohoto institutu. Autor se ve svém článku snaží čtenáři představit sankční náhradu škody v její skutečné podobě, a to zejména v kontextu současného anglického a českého práva, aby tak ukázal, že odmítavý přístup našich domácích soudů není vždy zcela na místě. Samotný článek nejprve ve světle relevantní judikatury shrnuje platné anglické právo v této oblasti a zároveň jej kriticky srovnává s českou úpravou. Zde se ukazují některé zásadní podobnosti českého i anglického pojetí náhrady škody. Další část zasazuje sankční náhradu škody do širších souvislostí, které jsou nezbytné k jejímu adekvátnímu uchopení, a poukazuje na její obecné aspekty a systematické zakotvení. V neposlední řadě se autor ve svém textu částečně věnuje též příslušné evropské úpravě tohoto soukromoprávního instrumentu.

Úvod 

Anglický institut sankční náhrady škody naprosto popírá zavedené chápání náhrady škody nejen v českém, nýbrž i v kontinentálním právním systému.[1] S jistou nadsázkou lze tvrdit, že poškozený zde „vydělává“ na deliktním jednání škůdce, jelikož ten je poškozenému povinen uhradit více, než je jeho skutečná ztráta. Jakkoliv se proto může zdát, že v českém právu, které je založeno na kompenzačním principu, nemá sankční náhrada škody žádné místo, není tomu tak doopravdy. Nejvyšší domácí soudní instituce v uplynulém roce opakovaně potvrdily, že přiměřené zadostiučinění má vedle kompenzační rovněž preventivní a sankční funkci. Tyto funkce jsou ovšem tradičně spojovány právě s institutem sankční náhrady škody, jenž naše soudy výslovně odmítají. Doktrinální základ pro tento negativní postoj je však často nepřesvědčivý a zcela vágní, což může souviset s obecně nízkým povědomím o tomto institutu u nás. Z tohoto důvodu je třeba se zaměřit na otázku, co sankční náhrada škody vlastně znamená, za druhé jak se vyvíjela, dále kdy je a kdy není přípustná a za čtvrté jaká je její pozice v rámci obecného systému náhrady škody. Všechny tyto otázky se pokusím ve svém článku zodpovědět a zároveň poukázat na obdobné instituty a případy v českém právu. Na závěr se pak krátce zaměřím i na úpravu evropskou.

Základní vymezení

Pojem sankční náhrady škody (punitive damages), někdy též zvané exemplární náhrada škody (exemplary damages), má své kořeny v anglickém common law[2] již více než 200 let. Patrně nejstarší výraznou zmínku můžeme nalézt v rozhodnutí z 18. století ve sporu Wilkes v. Wood (1763).[3] Výslovně byl však tento pojem poprvé zakotven až v roce 1964 v rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Rookes v. Barnard,[4] které je dodnes považováno za stěžejní pramen práva v oblasti sankční náhrady škody.

Sněmovna lordů v tomto sporu (šlo tu o náhradu škody způsobenou zastrašováním zaměstnavatele pana Rookese, které vyústilo až v odvolání pana Rookese a jeho následné propuštění) paradoxně sankční náhradu škody nepřiznala. Po důkladné analýze totiž Sněmovna lordů dospěla k závěru, že tento případ nesplňuje test přípustnosti, který byl v tomto rozhodnutí prvně formulován. Význam kauzy Rookes v. Barnard tak spočívá v originálním a komplexním přístupu k otázce, zda deliktní jednání škůdce naplňuje podmínky k jeho potrestání formou sankční náhrady škody. Jinými slovy, zda je natolik závažné a nepřijatelné, že samotná kompenzace nepostačuje k efektivní nápravě.

Předsedající soudce Lord Devlin tu ve svém rozsáhlém odůvodnění pečlivě rozlišil tři kategorie deliktního jednání, které lze jako jediné postihnout sankční náhradou škody. Tyto kategorie jsou:

  1. vypočítavé jednání za účelem zisku, který dostatečně přesáhne výši případné kompenzace za vzniklou škodu;
  2. represivní, svévolné či protiústavní jednání úřední osoby;
  3. sankční náhrada škody je výslovně připuštěna v zákonné úpravě.[5]

Na základě takto vymezených kategorií Sněmovna lordů v kauze Rookes v. Barnard doporučila přiznat žalobci pouze kompenzační náhradu škody, neboť jednání žalovaných nespadalo ani pod jednu z nich.[6]

Přestože tedy Sněmovna lordů ve věci Rookes v. Barnard sankční náhradu škody odmítla, bylo velice důležité, jak ke svému závěru dospěla. Vyslovením tří uvedených kategorií zcela jasně vymezila hranice tohoto institutu a dala tím vzniknout jeho moderní podobě. Toto rozhodnutí se brzy nato stalo nejvyšší právní autoritou v otázce přípustnosti a úlohy sankční náhrady škody. Poprvé zde totiž byly vymezeny teoretické základy sankční náhrady škody, a to na základě analýzy pojmu sankční náhrady škody a zobecněním předchozí judikatury. Všechny tři kategorie jsou dodnes v anglickém common law výlučným titulem k přiznání sankční náhrady škody. V další části se tak blíže zaměřím na jednotlivé kategorie, a to i ve srovnání s českým právem.

Vypočítavé jednání škůdce za účelem zisku, který dostatečně přesáhne výši případné kompenzace za vzniklou škodu

První kategorie sankční náhrady škody, která je svým rozsahem patrně nejširší a z hlediska soukromého práva také nejzajímavější, postihuje „vypočítavé jednání za účelem zisku, který dostatečně přesáhne výši případné kompenzace za vzniklou škodu“. Zcela jednoduše řečeno zde právo škůdci ukazuje, že jej nelze beztrestně porušovat. Sankční náhrada škody je namístě tam, kde je nezbytné poučit škůdce, že deliktní jednání se nevyplácí.[7] Opačný přístup by zcela popíral základní zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest). Lord Devlin se tu výslovně odvolává na trefná slova z rozhodnutí ve věci Crouch v. Great Northern Railway Co., podle nichž „by žádnému člověku nemělo být dovoleno prodávat čest jiného pro zisk“.[8] Tato slova pak nabývají na aktuálnosti v souvislosti s dnešními technologickými možnosti ukájení lidské senzacechtivosti.

V praxi pod tuto kategorii nejčastěji spadají spory o ochranu osobnosti (pomluva) či žaloby na náhradu škody z titulu nezákonného vystěhování (nájemní vztah). Zatímco první typ případů je v českém prostředí snadno představitelný, nemusí totéž platit o tom druhém. Jako klasický příklad lze uvést spor Drane v. Evangelou.[9] Pan Drane (nájemce) bydlel na základě nájemní smlouvy v domě žalovaného, pana Evangelou (pronajímatel). Pan Drane požádal o úřední úpravu nájemného v souladu s tehdejší legislativou, čemuž bylo vyhověno. Nájem byl následně snížen o více než třetinu, na což pan Evangelou reagoval tak, že v době nepřítomnosti nájemce vnikl do pronajatých prostor a vyklidil je. Vzápětí pak do těchto prostor nastěhoval své rodiče. Pan Drane se pomocí předběžného opatření domohl zpětného nastěhování do pronajatých prostor až po zhruba deseti týdnech. Toto jednání bylo s ohledem na další dokazování shledáno protiprávním ve smyslu uvedené první kategorie a nájemce obdržel Ł 1 000 jako sankční náhradu škody (pro srovnání – snížené nájemné tehdy činilo Ł 16 týdně).

Aby pan Evangelou musel uhradit sankční náhradu škody podle této kategorie, musely být, stejně jako i v jiných případech spadajících do téže skupiny, splněny nejméně tyto tři podmínky: (i) žalovaný musel vědět, že jeho jednání je protiprávní, (ii) dále jeho jednání muselo být zcela bezohledné ve vztahu k právem chráněnému zájmu poškozeného a (iii) motivem jeho jednání musela být vidina materiální výhody, která převáží možnou materiální ztrátu.[10] Materiální výhoda se zde přitom neomezuje čistě na peněžní prospěch, ale na jakoukoliv výhodu ocenitelnou v penězích, tj. například i na užívání předmětu nájmu osobou blízkou apod.

Jak tedy vidíme, zahrnuje prvá kategorie poměrně široké pole jednání, které lze na jednu stranu považovat za trestuhodné, avšak které není postižitelné v rámci veřejného práva. V tomto směru se anglická úprava nepochybně jeví jako příhodná, neboť se snaží zjednat efektivní nápravu i tam, kde toho řada kontinentálních právních řádů není schopna. Stále je však třeba mít na paměti, že sankční náhrada škody bude přiznána pouze tehdy, kdy kompenzační princip nebude v očích soudu schopen učinit zadost spravedlnosti.

Rovněž ne všichni soudci souhlasí s tím, že by tato kategorie představovala „sankční“ náhradu škody. Lord Diplock v rozhodnutí ve věci McCarey v. Associated Newspapers Ltd No 2 [11] vyjádřil svou pochybnost nad pravou podstatou této výjimky z kompenzačního principu. Uvedená kategorie totiž vychází výlučně z předpokladu, že by právo bylo pro smích, kdyby umožňovalo mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. To podle něj ale není ani trestání, ani kompenzace, nýbrž prevence.[12] Tuto námitku lze ovšem překlenout poukazem na dvojí funkci sankční náhrady škody. Hlavním cílem sankční náhrady škody totiž není pouze potrestání delikventa, ale i jeho zastrašení, tj. de facto prevence. Je samozřejmé, že najdeme případy, kdy jedna nebo druhá funkce převáží, avšak to samo o sobě není důvodem k pochybnostem o legitimitě vlastního institutu sankční náhrady škody.

Nyní obraťme svou pozornost k českému prostředí, a to do první poloviny roku 2012, kdy Ústavní soud vydal nález, v němž naše domácí právo přinejmenším výrazně přiblížil právě ke zmíněné prvé kategorii Lorda Devlina. Konkrétně jde o nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. března 2012. Skutkově tu šlo o spor mezi Michalem Vieweghem a vydavatelem bulvárního deníku Aha!, tedy společností RINGIER ČR, a. s. Deník Aha! totiž v roce 2004 uveřejnil zcela lživý článek, v němž zazněla slova jako: „Má tajnou milenku!“, „Viewegh má rád mladé autorky.“, „[…] jeho manželka čeká druhé dítě!“ či „Ukázal mi své velké ořezávátko!“, a to ve spojení s jeho fotografií a fotografiemi jeho manželky s dítětem jakož i údajné milenky. Ze všech skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný deník zveřejnil zcela záměrně nepodložené informace, a to za účelem zvýšení svého zisku větším prodejem inkriminovaného periodika. Není proto pochyb, že by daný případ obsahově spadal do první kategorie sankční náhrady škody dle anglického common law.

Sám Ústavní soud zde zdůraznil, že hodnotu lidské důstojnosti nelze nikdy vyjádřit v penězích, a proto s ní nemůže být zacházeno jako s objektem ekonomického prospěchu. Lidská důstojnost podle Ústavního soudu „představuje nejvyšší hodnotu stojící v základu celého českého právního řádu, jakož i ústavního pořádku a lze ji tak nahlížet jako finální účel obou zmíněných, jimž dodává legitimitu“.[13] To ostatně zcela odpovídá již zmíněné anglické zásadě, že nikdo nesmí prodat čest jiného pro zisk.[14]

Vyvstává tu však otázka, nakolik je u nás možné v případě takovéhoto porušení osobnostních práv sankcionovat škůdce v závislosti na způsobu jeho jednání a objemu jeho majetku tak, jak to činí anglické soudy. Ústavní soud se přiklonil k názoru, že ačkoliv je primární funkcí odškodnění při ochraně osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) funkce satisfakční (kompenzační), není tato funkce jediná a výlučná. Výslovně zde byla potvrzena přítomnost preventivně-sankční funkce náhrady škody v českém právu, která ovšem v drtivé většině případů ustupuje vedle funkce kompenzační do pozadí.[15] Ústavní soud se navíc ztotožnil s názorem, že při výměře výše odškodnění je nezbytné přihlédnout k formě a intenzitě zavinění škůdce a v neposlední řadě i k jeho majetkovým poměrům.

Podle Ústavního soudu je v určitých hraničních případech potřeba, aby právo tam, kde toho není schopno dosáhnout jinými prostředky (správním právem či z důvodu subsidiarity trestní represe ani právem trestním) regulovalo jednání občanů rovněž prostředky práva soukromého. „[E]xistenci pouhé hrozby či přímo uložení značné a citelné sankce lze v uvedených případech do jisté míry vnímat (prizmatem […] preventivně-sankční funkce takových nástrojů) za žádoucí.“[16] Ústavní soud se však vyhnul explicitnímu užití termínu sankční náhrady škody, a to s odkazem na enormní částky, které jsou s tímto institutem spojeny v jurisdikci Spojených států amerických. Podle něj by u nás taková astronomická náhrada nikdy nemohla být přiznána. Z toho důvodu Ústavní soud zvolil, po mém soudu nesprávně, termín zvýšené náhrady škody. Anglické pojetí sankční náhrady škody totiž obsahově zcela odpovídá tomu, co Ústavní soud v kauze Viewegh nazval zvýšenou náhradou škody. Ústavní soud jasně potvrdil, že ve výjimečných případech, je-li toho třeba k dosažení dalších z cílů přiměřeného zadostiučinění, tj. prevence či sankce, může přiznaná částka přesáhnout újmu žalobce. Zvýšená náhrada škody je ovšem v anglickém právu vnímána jako institut přísně kompenzační, tzn., že z definice nemůže být větší než újma poškozeného.[17]

Terminologický posun v nálezu Ústavního soudu patrně pramení z nedostatečného rozlišování anglického a amerického common law. U nás si nejspíše většina členů právnické obce sankční náhradu škody spojuje s populárními americkými kauzami jako je BMW of North America, Inc v. Gore,[18] tj. s případy, kde byla v prvé fázi skutečně přiznána excesivní výše sankční náhrady škody. Takovéto asociaci se chtěl Ústavní soud nepochybně vyhnout. Často už se ale zapomíná na to, že tuto částku přiznal pouze soud prvého stupně a že byla následně podstatně snížena. Ze statistických zjištění navíc vyplývá, že představa o nepřiměřenosti sankční náhrady škody je zcela lichá.[19] Americké právo obsahuje celou řadu mechanismů, které limitují výši konečné částky.[20] Další výrazný rozdíl spočívá například v tom, že zatímco v USA si každá strana nese své náklady, pak v Anglii má strana vítězná nárok na úhradu těchto nákladů, což bývá často samo o sobě považováno za formu trestu vzhledem k enormním hodinovým sazbám anglických advokátů.[21] I z tohoto důvodu je přiznávání sankční náhrady škody v Anglii o to výjimečnější a celkově více regulované. Americké a anglické pojetí tudíž nelze libovolně zaměňovat.

Vraťme se ale zpátky k české úpravě prvé kategorie. Zůstává zde důležitá otázka, proč bychom nemohli zmíněné deliktní jednání potrestat v rámci trestního či správního práva. Civilní soudy by totiž neměly suplovat veřejnoprávní postih. V opačném případě by tím byl porušen zákaz dvojího trestání. Na Vieweghově příkladu se proto pokusím vysvětlit, v čem můžeme spatřovat rozdíl mezi těmito dvěma způsoby ochrany poškozeného.

Z pohledu veřejného práva by zde mohl přicházet v úvahu trestný čin pomluvy.[22] Domnívám se však, že v případech, jako je kauza Viewegh, trestní právo neposkytuje poškozenému náležitou ochranu. V prvé řadě je tu pachatelem zpravidla vydavatel – právnická osoba, což je problém. Ani nově účinný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nepočítá s jejich postihem pro případ trestného činu pomluvy. Prokazovat individuální odpovědnost jednotlivých reportérů bude v praxi vždy takřka nemožné. Nadto vyžaduje trestní odpovědnost úmysl, tzn., že zavinění delikventa „musí zahrnovat i okolnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů“.[23] I toto bude zpravidla složitým předmětem dokazování. Ve spojení se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou oportunity se domnívám, že delikvent nebude v praxi zpravidla nijak trestněprávně postižen.

Rozdílnost můžeme najít i v povaze samotného jednání škůdce. Zatímco v případě pomluvy bude jednání zpravidla namířeno proti cti poškozeného, sankční náhrada škody toto jednání kvalifikuje i znakem ziskovosti. Úmyslem vydavatele tu vůbec nemusí být porušení něčí důstojnosti, ale právě majetkový prospěch. Povaha takového jednání je proto svou povahou bližší civilnímu než trestnímu právu. Tomu by měl odpovídat i charakter právní ochrany. Soukromoprávní povahu deliktů proti lidské důstojnosti naznačuje i ustanovení zákona o přestupcích, které v případě přestupku ublížení na cti[24] umožňuje jeho projednání pouze na návrh poškozeného. S ohledem na výši hrozící pokuty lze ale stěží tuto úpravu považovat za dostatečnou.

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2013. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Autor děkuje doc. Karlu Beranovi za jeho cenné náměty a připomínky k tomuto článku.

[2] Vzhledem k rozšířenosti a rozmanitosti dnešního common law (precedentní systém), k němuž se v té či oné podobě hlásí zhruba tři desítky států světa, se chci v tomto článku věnovat především anglické úpravě, kterou z hlediska českého práva považuji za nejvíce relevantní. V tomto smyslu je pak třeba nesměšovat americkou a anglickou úpravu, které se od sebe dnes již poměrně výrazně odlišují.

[3] Wilkes v. Wood (1763) 98 ER 489. V tomto případě šlo o hrubé překročení úřední pravomoci, když žalovaný šikanujícím způsobem prováděl v domě žalobce prohlídku, a to, aniž by k tomu měl řádný soudní příkaz.

[4] [1964] AC 1129 (HL).

[5] Rookes v. Barnard [1964] AC 1129 (HL), s. 1226–1227.

[6] Dříve než ale soud prvého stupně stačil znovu o náhradě škody rozhodnout, uzavřely spolu strany sporu smír, kdy žalobce od žalovaných obdržel vedle nákladů řízení částku ve výši Ł 4 000. Původně mu bylo soudem prvého stupně přisouzeno Ł 7 500, a to včetně sankční náhrady škody.

[7] Rookes v. Barnard [1964] AC 1129 (HL), s. 1227.

[8] Crouch v. Great Northern Railway Co. (1856) 11 Ex. 742, s. 759.

[9] [1978] 2 All ER 437.

[10] Broome v. Cassell & Co [1972] AC 1027 (HL), s. 1089.

[11] [1965] 2 QB 86, s. 107.

[12] Zde se ukazuje první spojitost s přiměřeným zadostiučiněním dle českého práva (více viz dále).

[13] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012, odst. 33.

[14] Crouch v. Great Northern Railway Co. (1856) 11 Ex. 742, s. 759.

[15] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012, odst. 35–37.

[16] Ibid., odst. 45.

[17] Blíže k rozboru tohoto nálezu viz JANEČEK, V. K přípustnosti sankční náhrady škody. Právní rozhledy. 2013, č. 5, s. 153–159.

[18] 517 U. S. 559 (1996).

[19] SEBOK, A. Punitive Damages: From Myth to Theory. Iowa Law Review. 2007, Vol. 92, no. 3, s. 969–73.

[20] MALLOR, J. – ROBERTS, B. Punitive Damages: On the Path to a Principled Approach? Hastings Law Journal. 1999, Vol. 50, no. 4, s. 1005–10. U nás podobně též KÜHN, Z. Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci? In: B. Havel – V. Pihera (eds.). Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Praha/Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 205–6.

[21] Přibližně Ł 500/hod (převzato z URL: (http://www.takelegaladvice.com/news-and-information/legal-guidance/-/What-does-it-cost/) [přístup dne 1. 6. 2013]).

[22] § 184 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[23] Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 873/2002 ze dne 7. 11. 2002.

[24] § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

náhrada škody ochrana osobnosti náhrada nemajetkové újmy sankční náhrada škody common law

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články