II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky Karlovarské minerální vody, a.s. proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Časopis d´Test otiskl v čísle 10/2009 článek s názvem „Opravdu víte, co pijete?“, který srovnával 18 značek balených neperlivých vod, a to vod kojeneckých, přírodních a minerálních, vhodných pro přípravu kojenecké stravy, a také vody pitné. Testován byl obsah mikroorganismů, prvků žádoucích i nežádoucích a látek zdravotně závadných. U článku byla i tabulka srovnávající hodnoty, naměřené Státním zdravotním ústavem. U balené pitné vody vyráběné stěžovatelkou byl uveden podle výsledků měření obsah sodíku, přičemž tato hodnota byla označena symbolem plného černého trojúhelníku (představujícího vzhůru směřující šipku), jenž podle legendy znamenal „zvýšený, resp. vysoký obsah“ daného prvku. Dále byl uveden obsah dvou nedovolených cizorodých organických látek, přičemž tyto hodnoty byly vytištěny červeně. Na následující dvojstraně byl ke každé hodnocené vodě podán, vedle fotografie jejího obalu, souhrnný komentář, v případě předmětného testovaného vzorku mj. kritizující nález nedovolených cizorodých organických látek a úvahy o tom, jak se látky do vody mohly dostat.
Stěžovatelka v souvislosti s výše zmíněným článkem podala proti vydavateli časopisu, Občanskému sdružení spotřebitelů d´Test (nyní d´Test o. p. s.), žalobu z titulu ochrany dobré pověsti právnické osoby podle ustanovení § 19b odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., tedy občanského zákoníku účinného v době, kdy k zásahu do dobré pověsti mělo dojít. Městský soud v Praze žalobě vyhověl a uložil žalovanému sdružení povinnost uveřejnit omluvu za to, že v článku označil údaj o obsahu sodíku symbolem plného černého trojúhelníku, i když naměřená hodnota těsně nepřekročila právními předpisy stanovenou maximální povolenou hodnotu sodíku. Ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací Vrchní soud v Praze prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu i v původně vyhovující části zamítl. V rámci právního posouzení věci zdůraznil, že proti tvrzenému zásahu do dobré pověsti stěžovatelky stálo právo žalovaného na svobodu projevu a šíření informací. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pak dovodil, že ani (případné) zveřejnění nepravdivého údaje nemusí znamenat porušení dobré pověsti právnické osoby. Zásah musí přesáhnout určitou míru intenzity, kterou již nelze tolerovat. Naměřené hodnoty látek a ukazatelé kvality testovaných vod měly povahu skutkových tvrzení vesměs pravdivých, v ostatním pak šlo o hodnotící soudy založené na vlastním úsudku žalovaného a na reálném základu. Takový text neměl za primární cíl očernit výrobky stěžovatelky a nevybočil z přípustných mezí přiměřené kritiky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.
Ústavní soud k tomu uvádí následující. Kritický projev sdružení založeného k ochraně spotřebitelů nelze zásadně v řadě aspektů klást naroveň jiným projevům veřejné kritiky, jež mají difamační potenciál. Tento projev sice vykazuje znaky komerčního projevu (commercial speech), ale jeho působení je nasměrováno nikoli soutěžně či reklamně s cílem zainteresovat spotřebitele ke koupi výrobku (sortimentu), ale v „obráceném gardu“. Účelem projevu je tu ochrana spotřebitele, spočívající ve varování před nežádoucími vlastnostmi, resp. parametry výrobků.
Ochrana spotřebitele jako slabší strany vůči prodávajícímu, resp. výrobci, kterou sleduje publikovaný test výrobků, vyžaduje v tomto konkrétním případě jinak zacílená kritéria, než je tomu u ochrany spotřebitele před reklamním projevem. Jedním z měřítek tu musí zůstat prvek přípustně laděné diskuse determinované vztahem kvality výrobku a ochrany veřejného zdraví jako veřejného statku. Druhým z kritérií musí být náležitá odbornost hodnocení testovaného produktu; místo tu má volba přiměřených prostředků hodnocení (nastavení stupnice kvalitativních parametrů testem porovnávaných výrobků), nikoli však evidentní nadsázka, přemíra exprese, sugestivnosti nebo dokonce zjevná manipulace s hodnocením v neprospěch prodejce či výrobce.
Kritický projev požíval ústavní ochranu v intencích čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Byl přiměřeným prostředkem k dosažení sledovaného účelu, jímž byla ochrana spotřebitele; ta je též společensky aprobovaným legitimním cílem, vykonává-li ji zákonem předvídaný subjekt práva. Nelze dost dobře předpokládat nahrazení použité formy kritiky (uveřejnění testu více produktů s jejich komentářem) jiným informačním nástrojem mířícím na veřejnost. Při poměřování kritického projevu (a jeho hranic) ústavní garancí dobré pověsti právnické osoby se uplatní, a to ve prospěch závěru o přiměřenosti, všechny výše formulované požadavky na použitý druh projevu a konkrétní zjištění k němu se vážící, zejména dostatečně odborná úroveň textu. Ústavní soud sdílí názor odvolací instance, že k nežádoucímu excesu na straně žalovaného hodnotitele nedošlo. Zároveň je nutné vzít v potaz možnosti spotřebitele pochopit dané informace jasným a transparentním způsobem, což je jeden ze základních principů práva na ochranu spotřebitele a jednou ze základních povinností podnikatele vůči spotřebiteli.
Použitá škála hodnocení výrobků a grafické symboly plnící výstražnou funkci (černý trojúhelník, červené zvýraznění textu) náleží při korektním použití, tj. jako vyjádření kvalitativních poměrů výrobků, mezi hodnotící soudy spolu s komentářem k ní.
Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že v žádném případě nijak nehodnotil kvalitu konkrétního testovaného produktu. Ve svém nálezu se věnoval toliko problematice hodnocení spotřebitelského testu (resp. jeho hodnocení ze strany obecných soudů). Dospěl přitom k závěru, že tento test sice vykazoval určité nedostatky, nicméně tyto nedostatky nedosáhly ústavněprávní roviny a proto ústavní stížnost zamítl.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3819/14 je dostupný zde.
Diskuze k článku ()