S ohledem na to, že toto téma je poměrně široké a především interdisciplinární, si tento článek neklade za cíl ho plně vyčerpat, ale zaměřit se na jeho občanskoprávní aspekty.
Zachování mlčenlivosti
Poskytovatel zdravotních služeb je povinen zajistit pacientovi podání komplexních informací o zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu. Obsahové náležitosti podávaných informací specifikuje zákon o zdravotních službách, který v § 31 odst. 2 zakotvuje povinnost poskytovatele informovat pacienta o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji, další potřebné léčbě, omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav. Tyto informace jsou však důvěrné. „Institut povinné mlčenlivosti je ve zdravotnictví pojednáván především jako právo pacienta na zachování důvěrnosti o jeho zdravotním stavu, což je jeho soukromou oblastí.“[1] Právě mlčenlivost zdravotnických pracovníků pomáhá vytvářet atmosféru důvěry mezi poskytovatelem a příjemcem zdravotních služeb, která je vzhledem k charakteru a povaze vztahu zcela nezbytná.
Právním základem povinnosti mlčenlivosti je čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Ten jasně stanoví, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví. Naše vnitrostátní úprava jde však ještě dále a v zákoně o zdravotních službách v § 51 rozšiřuje povinnost mlčenlivosti na všechny skutečnosti, o kterých se poskytovatel dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. „Povinnost mlčenlivosti se tak nevztahuje jen na informace o zdravotním stavu (diagnóza, prognóza, provedené a plánované výkony, způsob léčby atd.), ale i na další skutečnosti, které se zdravotničtí pracovníci dozvěděli při poskytování zdravotních služeb. Půjde tak nejčastěji o informace o rodinných a sociálních poměrech pacienta.“[2] Na tomto místě je tedy třeba významně akcentovat, že mlčenlivost se týká všech skutečností. Toto vyjádření postihuje jak kvantitu chráněných informací, tedy celou množinu skutečností, o kterých se poskytovatel dozví při poskytování zdravotních služeb, ať už se týkají zdravotního stavu pacienta či nikoliv, tak jejich kvalitu, protože „neomezuje povinnou mlčenlivost pouze na důvěrné otázky zdravotního stavu, ale v podstatě na jakékoliv údaje o zdravotním stavu člověka,“[3] tedy i informace a diagnózy z pohledu zdravotnického pracovníka zcela banální.
Povinnost mlčenlivosti je definována svým věcným a osobním rozsahem, tedy jak množstvím informací, které pokrývá, tak množstvím osob, kterým je ukládána. Postihuje zdravotnické a odborné pracovníky, a to nejen ty, kteří své povolání vykonávají, ale i ty, kteří ho již nevykonávají. „Ukončení výkonu zdravotnického povolání tak v žádném případě neznamená, že by povinnost mlčenlivosti ve vztahu k dříve získaným informacím zanikla, naopak trvá dále v nezměněném rozsahu.“[4] Další skupinou osob, kterým je uložena povinnost mlčenlivosti jsou osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka, dále osoby nahlížející bez souhlasu pacienta (ze zákonem stanovených důvodů) do jeho zdravotnické dokumentace, členové odborných komisí a další osoby, které v souvislosti se svou činností zjistí informace o zdravotním stavu pacienta nebo informace s tím související.
Následkem porušení povinné mlčenlivosti je deliktní odpovědnost, a to veřejnoprávní i soukromoprávní. Je naprosto nezbytné zdůraznit, že „zneužití nebo neoprávněné poskytnutí informací získaných v souvislosti s poskytováním zdravotní péče je vážným zásahem do soukromí nejen pacienta, ale často i jeho rodiny, a může znamenat skutečně nevratnou újmu zejména v případě, kdy se neoprávněná osoba seznámí s informací o zdravotním stavu, a toto může mít dopad do pracovní a rodinné sféry pacienta“[5].
Z povinné mlčenlivosti však existují výjimky.
Poskytování informací třetím osobám
Přesto, že poskytovatel zdravotních služeb má ve vztahu k informacím týkajících se pacienta povinnost zachovávat mlčenlivost, existují z této povinnosti výjimky. Vedle případů trestního, správního a občanského řízení, řízení před Českou lékařskou komorou a dalšími orgány, je to především předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb nebo sdělování údajů, ohledně kterých je poskytovatel zproštěn mlčenlivosti samotným pacientem osobám, ve vztahu k nimž je této povinnosti zproštěn. Poslední zmiňovaný případ bude základem této části.
Rozhodnutí, komu budou nebo naopak nebudou sdělovány informace o zdravotním stavu pacienta, náleží vždy samotnému příjemci zdravotních služeb. „Pacient má pochopitelně právo zakázat podávání jakýchkoli informací o svém zdravotním stavu kterýmkoli osobám,“[6] stejně jako může naopak určit, komu a v jakém rozsahu tyto informace mohou nebo mají být podány. O souhlasu s poskytováním informací se pořídí záznam, jehož náležitosti upravuje příloha k vyhlášce č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Tento záznam vždy obsahuje určení osob, kterým lze nebo naopak nelze informace sdělit, rozsah informace, kterou mohou obdržet, určení, zda se oprávnění týká i nahlížení do zdravotnické dokumentace a způsob, jakým mohou být informace této osobě nebo osobám poskytovány. Není zcela bez zajímavosti, že je v demonstrativním výčtu uvedeno i sdělování informací SMS zprávami. Záznam také obsahuje sdělení, zda určená osoba nebo osoby mají právo vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb pacientovi, pokud tak nemůže učinit sám pacient. Záznam ještě musí splňovat formální náležitosti, tedy místo, datum, podpis pacienta a podpis zdravotnického pracovníka.
I zde však existuje průlom do výslovného zákazu pacienta podávat informace osobám blízkým, a sice v případě, kdy je podání určité informace v zájmu ochrany jejich zdraví nebo zdraví další osoby, a to v nezbytném rozsahu.
Nejběžnější situací však je, kdy pacient neurčí žádné osoby, které mají právo obdržet informace o jeho zdravotním stavu, ale zároveň ani nezakáže informace poskytovat. V takovém případě mohou informace o aktuálním zdravotním stavu obdržet osoby blízké. Jak ovšem upozorňují někteří autoři, použití dikce osoby blízké může – s ohledem na širokou definici osob blízkých v § 22 občanského zákoníku – způsobit zdravotnickým pracovníkům mnohé komplikace. „Jak však má lékař, ke kterému se dostaví cizí osoba a požaduje o pacientovi, který je v bezvědomí, citlivé osobní informace, vědět, zda tento člověk je osobou pacientovi blízkou či nikoliv. Těžko spolehnout na tvrzení, že je to jeho nejlepší kamarád nebo družka, která s ním léta bydlí ve společné domácnosti, pokud o této skutečnosti neexistuje žádný doklad.“[7] Česká lékařská komora proto doporučuje[8], aby informace o zdravotním stavu pacienta nebyly poskytovány osobám blízkým, které nejsou manželem, registrovaným partnerem, sourozencem ani příbuzným v pokolení přímém, pokud nepředloží vykonatelné rozhodnutí soudu o tom, že je osobou blízkou, která je oprávněna seznamovat se i bez souhlasu s informacemi o zdravotním stavu pacienta. Toto doporučení se může jevit jako příliš striktní, nicméně při poskytování informací o zdravotním stavu pacienta je třeba postupovat velmi obezřetně.
Terapeutické privilegium
Terapeutické privilegium bývá v literatuře také označováno jako právo zadržet informaci. Oba termíny označují „možnost lékaře informaci přizpůsobit aktuálnímu zdravotnímu stavu, její část zamlčet, nebo dokonce vůbec nesdělit.“[9]
Právním základem terapeutického privilegia je čl. 10 odst. 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, který stanoví, že pokud je to v zájmu pacienta, může zákon ve výjimečných případech omezit uplatnění práva znát veškeré informace o svém zdravotním stavu. Žádný český zákon až do účinnosti zákona o zdravotních službách však terapeutické privilegium neupravoval. Jedná se tedy o institut, který je v českém prostředí stále relativně nový. Odborná literatura se tímto tématem zabývá jen okrajově, zdůrazňuje však, že by tento institut měl být využíván jen ve zcela výjimečných případech. „Právo na zadržení informace o zdravotním stavu by mělo být využíváno jako pověstný šafrán v kuchyni. Tedy raději méně než více.“[10] Je třeba zdůraznit, že motivem k využití tohoto práva má být vždy zájem pacienta, nikoliv zdravotnického pracovníka. Nelze ho tedy využívat v obavě před nepříjemným rozhovorem, ale skutečně jen tehdy, je-li důvodné se domnívat, že pozdržení dané informace bude pacientovi ku prospěchu.
Odborníci také upozorňují, že „v žádném případě nelze právo na zadržení informace chápat tak, že jde o právo informaci vůbec nesdělit.“[11] Podstatou terapeutického privilegia je zadržení konkrétní informace na nezbytnou dobu, která slouží k tomu, aby byla učiněna taková opatření, která odvrátí nebo minimalizují riziko, kvůli kterému nemohla být pacientovi informace poskytnuta neprodleně. Vzhledem k tomu, že tento institut bude často využíván v obavě ze zkratkovité reakce pacienta, a tedy o ochranu před pacientem samotným, mohou tato opatření představovat např. přítomnost osob blízkých (pokud pacient výslovně nezakázal, aby jim byly sdělovány informace o jeho zdravotním stavu), psychologická podpora apod.
Závěrem
S ohledem na to, že nakládání s informacemi o zdravotním stavu pacienta - ať už se jedná o povinnou mlčenlivost, nebo naopak poskytování informací pacientovi či v souladu s jeho vůlí (příp. v zákonem stanovených případech) třetím osobám - je jedním z institutů zajišťujících ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, je třeba při manipulaci s nimi postupovat maximálně obezřetně, aby byla šetřena podstata osobnostních práv.
[1] SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo: praktická příručka. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 61. Praktik.
[2] PRUDIL, Lukáš. Právo pro zdravotnické pracovníky. 1. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2014, s. 23.
[3] MACH, Jan. Lékař a právo: praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. 1. vyd. s. 156.
[4] PRUDIL, Lukáš. Právo pro zdravotnické pracovníky. 1. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2014, s. 23
[5] SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo: praktická příručka. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 71 Praktik.
[6] MACH, Jan. Lékař a právo: praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. 1. vyd. s. 160.
[7] MACH, Jan. Lékař a právo: praktická příručka pro lékařské a zdravotníky. 1. vyd. s. 161.
[8] MACH, Jan. Lékař a právo: praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. 1. vyd. s. 162.
[9] SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo: praktická příručka. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 55.
[10] PRUDIL, Lukáš. Právo pro zdravotnické pracovníky. 1. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2014, s. 51
[11] Ibid. s. 51.
Diskuze k článku ()