Ochrana osobnosti a soukromí u politiků a jiných veřejně činných osob

To platí dvojnásob v případě mediálních výstupů bulvárních médií, jejichž časté projevy prostřednictvím kritických, zesměšňujících nebo urážlivých článků mohou neoprávněně zasahovat do práv jednotlivců a narušovat jejich soukromí, důstojnost nebo dobrou pověst. Zejména u tzv. veřejně činných osob.

Ochrana osobnosti u veřejně činných osob

Za veřejně činné osoby jsou považováni nejen politici, ale i jiné veřejně známé osobnosti, jako třeba zpěváci, herci nebo sportovci, kteří se těší popularitě a všeobecné známosti ve společnosti. U veřejně činných osob jsou limity přípustné kritiky podstatně širší než u osob, které veřejně známé nejsou, k čemuž dospěla především soudní praxe, která tyto závěry vyjádřila v mnoha svých rozhodnutích. Jako příklad jednoho z nich můžeme uvést nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, podle něhož: „Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuze o veřejných věcech a svobodné utváření názorů.“

Pokud jde o vymezení přesného rozsahu shora uvedených „mantinelů“ s ohledem na případný neoprávněný zásah do osobnostních práv veřejně činných osob, bude posouzení vždy záviset na individuálním vyhodnocení dané situace soudem. Soudy však při svém hodnocení budou mj. přihlížet k tomu, zda ke kritice došlo v souvislosti s veřejnou činností dané veřejně činné osoby či nikoliv. Vcelku trefně se k dané problematice vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, ze dne 27. února 2013, ve kterém uvedl, že: „práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno tím, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí (…). Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává.“

Rozlišování mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy

Při posuzování neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti u veřejně činných osob bývá mnohdy nutné rozlišovat mezi tzv. skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy. Skutková tvrzení představují fakta, která objektivně popisují realitu a jejich pravdivost lze podložit důkazy. Jde tak o jistý vztah mezi samotným projevem a objektivní realitou, který je prokazatelný. U skutkových tvrzení je tak důležitá jejich ucelenost a pravdivost. Skutková tvrzení, která jsou nepravdivá nebo pravdu svým způsobem zkreslují, tak zpravidla bývají kvalifikována jako neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti. Hodnotící soudy naopak ztělesňují subjektivní názory, jenž realitu objektivně nepopisují, nýbrž ji určitým způsobem posuzují a hodnotí a z toho důvodu je nelze považovat za prostá fakta. Jelikož je v hodnotících soudech obsažen subjektivní prvek (subjektivní názor), není ani možné jejich pravdivost patřičně prokazovat – ve srovnání se skutkovými tvrzeními.

Zjevné rozlišení mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy provedl například Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ve věci Lingens v. Rakousko ze dne 8. července 1986, ve kterém uvedl, že: „v případě veřejné osoby jsou z důvodu jejího postavení dány širší limity přípustné kritiky než v případě soukromé osoby, přičemž je třeba velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek dokázat jejich pravdivost naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje.“ Velice podobně se k problematice vyjádřil také Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 996/2007 ze dne 30. dubna 2007, ve kterém uvedl, že: „v zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.“

Projevy skutkových tvrzení a hodnotících soudů mají rovněž své meze a přesto, že ke každému z nich soudy přistupují zcela odlišně, oba dva tyto instituty musí být založeny na pravdivých skutečnostech tak, aby nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv na ochranu osobnosti. Nelze jimi neoprávněně zasahovat do soukromí, a to ani u veřejně činných osob, zejména pak v případech přímo nesouvisejících s veřejnou činností dané osoby. Jako příklad můžeme uvést mediální informování o záležitostech týkajících se partnerských vztahů známých politiků, herců či sportovců bez jakékoliv souvislosti s jejich veřejnou činností. K zásahu do osobnostních práv veřejně činných osob pak dojde i v případě, kdy bude do lidské důstojnosti nebo soukromí zasaženo nepřiměřeně urážlivou nebo dokonce vulgární kritikou dané osoby, překračující společenská pravidla slušnosti.

Závěrem

Informace o veřejně známých osobnostech tak bude třeba šířit výhradně za předpokladu, že budou založeny na pravdivém základě a jejich obsah nebude nepřiměřeně ostrý, hanobící a urážlivý. Posouzení této přiměřenosti nicméně bude vždy předmětem soudního rozhodování. Při informování o veřejně činných osobách bude proto nezbytné uvedené meze respektovat a vyhnout se přehnaným urážkám či zesměšňování – to samozřejmě platí i v případě, že se bude jednat o informace, které jsou založeny na pravdě.