Ochrana osobnosti po smrti pacienta Zdroj: Fotolia

Ochrana osobnosti po smrti pacienta

Osobnost člověka je chráněna i po jeho smrti, jedná se o tzv. postmortální ochranu. Kromě občanského zákoníku, který jasně deklaruje, že lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka, a který přiznává právo domáhat se ochrany osobnosti zemřelého kterékoliv osobě jemu blízké, nacházíme úpravu této problematiky také v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, zákoně o zdravotních službách a v transplantačním zákoně.

Eliška Toužimská

Eliška Toužimská

Právnická fakulta UK v Praze

Eliška Toužimská

Právnická fakulta UK v Praze

Ochranu osobnosti člověka – pacienta po jeho smrti můžeme systematicky rozdělit na dvě části. První kategorií je ochrana jeho tělesné integrity, tedy lidského těla, ostatků a pozůstatků. Tou druhou ochrana duševní, tedy v kontextu poskytování zdravotních služeb se jedná zejména o data, informace a údaje, které byly v souvislosti s poskytovanými službami shromažďovány. Otázku dalších osobnostních práv, jako je čest, dobré jméno apod., která jsou rovněž chráněna i po smrti člověka, však pro účely kontextu tohoto článku ponecháme stranou.

1. Ochrana lidského těla po smrti

Základním východiskem ochrany těla zemřelého je premisa, že lidské tělo, ani jeho části, a to ani tehdy, jsou-li odděleny, nejsou věcí, jak stanovuje občanský zákoník v § 493. Skrze optiku tohoto ustanovení je pak potřeba na celou problematiku nazírat. Přestože tyto statky nejsou věcmi v právním slova smyslu, řadí je teorie vzhledem k jejich neobchodovatelnosti mezi res extra commercium[1]. Úmluva o lidských právech a biomedicíně ve svém čl. 21 a stejně tak transplantační zákon v § 28 výslovně stanovují, že lidské tělo a jeho části nesmí být zdrojem finančního prospěchu.

„V mezinárodních dokumentech o lidských právech se velmi často operuje s výrazem nedotknutelnost (inviolability), a to ve spojení se statky majícími nejvyšší důležitost, jako je život, lidská osobnost, lidská důstojnost a lidská svoboda, jejichž ochrana je primárním úkolem práva.“[2] Je proto výsostným právem každého člověka za svého života rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem. Na tomto místě je třeba akcentovat rozdíl mezi odběrem tkání a orgánů na straně jedné a použitím těla pro účely vědecké, výzkumné nebo výukové, neboť každá z těchto množin podléhá jinému režimu udílení souhlasu a nesouhlasu.

1.1  Odběr tkání a orgánů po smrti člověka

K odběru tkání a orgánů po smrti člověka existují dva přístupy. První presumuje nesouhlas a k tomu, aby orgány a tkáně zemřelého byly dále použity, vyžaduje výslovný souhlas člověka za jeho života. Tento systém bývá označován také jako tzv. opt-in. V rámci Evropy se tato presumpce uplatňuje např. v sousedním Německu, ve Velké Británii, v Dánsku, v Irsku a v Nizozemí, na ostatních kontinentech pak např. v Japonsku, v Austrálii, v USA nebo v Kanadě[3]. Druhá koncepce, která se uplatňuje např. v Belgii, ve Francii, ve Finsku v Itálii, Rakousku[4] a zakotvuje ho i český transplantační zákon, naopak presumuje souhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů, pokud člověk za svého života neprojeví opak, tedy opt-out.

V České republice je vyžadováno, aby byl zemřelý registrován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů (dále jen „NROD“), případně aby za svého života přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásil, že nesouhlasí s odběrem v případě smrti. Registrační formulář je třeba opatřit ověřeným podpisem. Pokud ho ale pacient vyplní přímo ve zdravotnickém zařízení, nejsou požadavky tak striktní. „Pokud pacient přímo v rámci hospitalizace nebo ošetření formulář vyplní, nevyžaduje se ověřený podpis.“[5] Přístup k datům evidovaným v NROD mají pouze vybraní pracovníci těch poskytovatelů zdravotních služeb, kteří provádějí odběry tkání a orgánů za účelem transplantací. V tomto registru bylo k datu 19. 2. 2015 evidováno celkem 1507 osob, z toho 50,1 % mužů a 49,9 % žen[6].

1.2  Použití lidského těla pro vědecké, výzkumné nebo výukové účely

Zcela opačný systém funguje v případě použití lidského těla pro vědecké, výzkumné nebo výukové účely. K takovému použití je potřeba výslovného souhlasu projeveného za života pacienta, jak vyplývá z ustanovení § 113 občanského zákoníku. „Jestliže ale člověk za svého života dal souhlas (s účinky po své smrti) s pitvou nebo použitím svého těla pro vědecké, výzkumné nebo výukové účely, je oprávněn tento souhlas kdykoli, a to i bez udání důvodu, odvolat“,[7] a to bez jakýchkoliv sankcí.

Záměr zákonodárce v aplikaci odlišných přístupů lze sledovat v převládajícím zájmu na tom, aby tkáně a orgány, které lze použít pro léčbu jiného člověka, mohly být použity bez zbytečných administrativních překážek. S ohledem na to, že se jedná o statky z různých, zejména etických, důvodů vyloučené z občanskoprávního styku, které mají nevyčíslitelnou hodnotu, si nelze dost dobře představit, že by lékař měl svým pacientům nabízet možnost vyslovit souhlas s dalším použitím jejich tkání a orgánů po smrti. Lze předpokládat, že pacient v této pozici odmítne souhlas udělit z prosté obavy, že se mu nedostane dostatečně kvalitní zdravotnické péče. Naproti tomu u použití těla pro vědecké, výzkumné nebo výukové účely převažuje zájem na svobodné volbě člověka, která může být podmíněna etickými názory, náboženským přesvědčením nebo jiným světonázorem, proto zde zákonodárce presumuje nesouhlas, dokud ho člověk svým výslovným souhlasem neprolomí.

Zmiňované koncepce posmrtného odběru tkání a orgánů však vzbuzují kontroverze. Výše představená argumentace obhajující systém opt-out je jen jedním pohledem na celou problematiku. Druhý se staví k tomuto systému kriticky a považuje za nemyslitelné, aby v případě pacientova mlčení byl presumován jeho souhlas. Vzhledem k rozdílným pohledům na obě koncepce se věda snaží určit, který systém je efektivnější.

„Výzkumníci z University of Nottingham, University of Stirling a Northumbria University ve Velké Británii analyzovali systémy dárcovství orgánů ve 48 zemích po dobu 13 let – 23 používajících opt-in systém a 25 používajících opt-out systém.“[8] Došli k zajímavým výsledkům – zatímco země, které presumují souhlas osob s posmrtným odběrem tkání a orgánů, zaznamenaly vyšší čísla provedených transplantací, v zemích, kde je naopak předpokládán nesouhlas, neprojeví-li člověk za svého života opak, vědci pozorovali vyšší počet žijících dárců ledvin.

Lékařská věda klade na nejvyšší příčky zachování a zkvalitnění života, k čemuž transplantace tkání a orgánů přispívají zvýšenou měrou. Vzhledem k tomu, že je vždy zachována autonomie vůle člověka, tedy v obou systémech je to on, kdo rozhoduje, zda jeho tkáně a orgány mohou být po jeho smrti dále použity, nelze tvrdit, že některý systém představoval zásah do osobnostních práv.

2. Ochrana informací o pacientovi po jeho smrti

Ochrana osobnosti zemřelého přetrvává i v souvislosti s ochranou informací o jeho zdravotním stavu, a to v zásadě ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako za jeho života. „Pacient má dále právo rozhodnout o tom, komu budou poskytnuty informace o jeho zdravotním stavu po jeho smrti.“[9] Pokud tedy za svého života pacient vysloví zákaz sdělovat informace o jeho zdravotním stavu osobám blízkým, pak těmto osobám náležejí jen informace, které jsou v zájmu ochrany jejich zdraví nebo zdraví třetích osob, a to v nezbytném rozsahu. V případě, kdy se pacient nijak za svého života k této problematice nevyjádří, náleží podle zákona o zdravotních službách po jeho smrti právo na informace o jeho zdravotním stavu, informace o výsledcích pitvy, byla-li provedena, a právo nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace osobám blízkým. Pacient samozřejmě může svým rozhodnutím okruh osob, které budou mít po jeho smrti přístup k informacím o jeho zdravotním stavu také libovolně rozšířit.

Právo nahlížet do zdravotnické dokumentace zemřelého však není v české legislativě dlouho etablováno. V českém právním řádu se objevuje až zákonem č. 111/2007 Sb., který novelizoval zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tato novela znamenala změnu pohledu na nahlížení do zdravotnické dokumentace zemřelých pacientů, protože vycházela ze zcela opačné koncepce – pacient již nemusel výslovně určit okruh osob, kterým mělo být po jeho smrti umožněno nahlížet do jeho dokumentace, ale naopak mohl osoby, kterým by jinak toto právo přiznával přímo zákon, z nahlížení vyloučit. Do této novely přetrvával problém, na který upozorňoval i tehdejší veřejný ochránce práv Otakar Motejl, a sice absence zákonné úpravy práva pozůstalých nahlížet do zdravotnické dokumentace zemřelých, což v praxi znamenalo, že neurčil-li pacient za svého života osoby, které měly mít právo do jeho zdravotnické dokumentace nahlížet, poskytovatelé zdravotnických služeb nezpřístupnili zdravotnickou dokumentaci nikomu. Experti Rady Evropy už v roce 2002 varování veřejného ochránce práv potvrdili, a dokonce upozornili, že v případě soudního sporu u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku by utrpěla Česká republika porážku.[10]

Rekodifikace zdravotnického práva i nadále zakotvuje úpravu práva pozůstalých nahlížet do zdravotnické dokumentace zemřelého a zůstává u konceptu, který toto právo přiznává osobám zemřelému blízkým, pokud pacient za svého života výslovně neurčí jinak.


[1] DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 255

[2] MELZER, Filip, TÉGL, P. a kolektiv. Občanský zákoník: velký komentář. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, lxvi, s. 568.

[3] Koordinační středisko pro resortní zdravotnické systémy. Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným oděrem tkání a orgánů. Dostupné na: http://www.ksrzis.cz/dokumenty/narodni-registr-osob-nesouhlasicich-s-posmrtnym-odberem-tkani-a-organu_20_126_1.html [cit. dne 3. 6. 2015].

[4]  Tamtéž.

[5] SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo: praktická příručka. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 21. /Pozn. Tyto požadavky vyplývají z transplantačního zákona a nebyly dotčeny rekodifikací./

[6] Koordinační středisko pro resortní zdravotnické systémy. Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným oděrem tkání a orgánů. Dostupné na: http://www.ksrzis.cz/dokumenty/narodni-registr-osob-nesouhlasicich-s-posmrtnym-odberem-tkani-a-organu_20_126_1.html [cit. dne 3. 6. 2015].

[7] DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 256.

[8] MCINTOSH, James. Organ donation: is an opt-in or opt-out system better?  Dostupné na: http://www.medicalnewstoday.com/articles/282905.php [cit. dne 12. 6. 2015].

[9] MATES, Pavel, JANEČKOVÁ, Eva a BARTÍK, Václav. Ochrana osobních údajů. Praha: Leges, 2012, s. 166. Praktik (Leges).

[10] Spor ombudsmana s MZ skončí zakotvením práva pozůstalých na nahlížení do dokumentace Dostupné na: http://zdravi.e15.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/spor-ombudsmana-s-mz-skonci-zakotvenim-prava-pozustalych-na-nahl-147316 [cit. dne 9. 6. 2015].

ochrana osobnosti tělesná a duševní integrita

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články