Komunikační revoluce
Běžně komunikujeme nejen telefonem a mobilním telefonem, ale i elektronickou formou prostřednictvím emailu, facebooku, twitteru, skypu, icq, SMS, whatsappu atd. Moderní technologie dozajista ovlivnily i mezilidské vztahy a vzájemné interakce. Zajímavou otázkou ovšem zůstává, zda v souladu s tímto trendem kráčí i změna důkazních prostředků v občanskoprávním řízení a právo ICT samotné (ICT: informační a komunikační technologie). Snadno si dnes představíme, že podnikatelé uzavřou smlouvu přes email nebo, že si na dálku prostřednictvím internetového formuláře objednáme nový kuchyňský mixer. Žijeme ovšem už v době, kdy lze uznat dluh i facebookovou zprávou nebo narušit cizí osobnostní práva na twitteru? Na tyto otázky se pokusím stručně odpovědět v následujícím článku.
Soukromá elektronická a telefonická komunikace jako důkaz u soudu
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „osř“) ve svém ust. § 120 říká, že soud rozhoduje o tom, jaké důkazní prostředky během řízení provede. Ust. § 125 osř účastníkům řízení dává možnost jako důkazní prostředek použít cokoliv, co pomůže zjistit skutečný stav věci. Ve spojení s ust. § 132 osř, které provádí zásadu volného hodnocení důkazů, můžeme alespoň z hlediska procesní taktiky dovodit, že se spíše vyplatí i sporné důkazní prostředky v žalobě (replice…) navrhnout a označit, než je vynechat. Pokud by nakonec nebyly připuštěny soudem prvního stupně, částečně si připravujeme půdu pro případné odvolání.
Naopak jako důkazní prostředek nesmíme použít nic, co odporuje zákonu, tj. například záznam telefonního hovoru pořízený bez souhlasu druhé strany (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05), kdy se dostáváme do rozporu s čl. 10 odst. 2 a článkem 13 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina základních práv a svobod“). Shoda tedy panuje v oblasti telefonních hovorů a jiných skrytých nahrávek. Judikatura ve vymezení přípustnosti a nepřípustnosti důkazních prostředků, ale dále pokračovala:
„Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne… … Z uvedeného vyplývá, že judikatura připouští i provedení důkazu zvukovým záznamem a přípustnost takto navrženého důkazu je nutno posuzovat vždy s ohledem na individuální okolnosti daného případu… Hranice nepřípustností důkazu začínají v civilním procesu většinou tam, kdy by mělo v souvislosti s provedením důkazu dojít k porušení ústavního práva fyzické osoby na její soukromí…“ (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008)
V kontextu s výše uvedeným rozsudkem je tedy možné nejen konstatovat, že jako důkazní prostředek nejsou zapovězeny veškeré audio a audiovizuální nahrávky. Zejména pak ale, že nedojde-li k narušení osobnostního práva z elektronické korespondence, jako důkazní prostředek může být použita jakákoliv elektronická nebo mobilní písemná komunikace.
Jakoukoliv zprávu nebo jiné sdělení (ať už písemné nebo elektronické) ovšem musíme předně podrobit zkoumání ze strany občanského práva hmotného. Právní jednání musíme nejprve hodnotit podle toho, zda má dostatek vůle, je projeveno vážně, náležitou osobou a ve srozumitelné formě. To, že projev vůle v ne zcela obvyklé formě (písemně po skypu) je spíše platný než neplatný podle mého názoru potvrzuje ust. § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Tato domněnka je rovněž podpořena ust. § 562 občanského zákoníku, který s elektronickou formou právního jednání přímo počítá. Občanský zákoník dokonce přisuzuje elektronickým úkonům vyšší formu právního jednání, tj. písemnou. Z elektronické zprávy snadno vyčteme vůli a obsah právního jednání (nejedná-li se o nonsens). Sporným bodem tedy může zůstat jen určení osoby. Nepovedeme debatu o pravosti osoby a její vůle, pokud je elektronický dokument opatřen zaručeným elektronickým podpisem. Diskuze se ovšem už může objevit u prosté emailové nebo jiné zprávy. Jsem toho názoru, že v souladu se zásadou legitimního očekávání lze částečně vyjít z obecných zvyklostí. Pokud například podnikatelé v minulosti mezi sebou uzavřeli smlouvu po skypu prostou výměnou zpráv, mohou od sebe navzájem očekávat, že i nové uzavření smlouvy bude závazné a případně vymahatelné. Zajímavé určitě bude, pokud nám náš obchodní partner pošle emailem návrh smlouvy, který bude přílohou dané zprávy, a v těle emailu najdeme tzv. disclaimer. Zjednodušeně řečeno situace, kdy v jedné zprávě máme náznak vůle smlouvu uzavřít i ji neuzavřít. V souladu s ust. § 555 občanského zákoníku si myslím, že v takové situaci je nutné brát návrh smlouvy za závazný a počítat s možností jejího uzavření via email. Tzv. disclaimer sice říká opak, ovšem skutečná vůle je pravděpodobně odlišná. Navíc disclaimer je často vkládán automaticky, odlišným fontem nebo kurzívou, a sám svou povahou naznačuje, že pravá vůle odesílatele je v jiné části zprávy.
Myslím si, že emailová, ale i facebooková, skypová ba dokonce SMS komunikace je jako důkazní prostředek použitelná. Důležité je však zamyslet se nad tím, jak postupovat, aby protistrana navržené důkazy nemohla negovat. Nejsnazší možností, jak takový důkaz předložit, je prostý výpis elektronické komunikace. Pokud chceme důkazu přidat na důvěryhodnosti, není podle mého názoru od věci jeho zajištění notářským zápisem podle ust. § 78a osř. Notářským zápisem lze jistě stvrdit i přijetí SMS, kdy notář ověří čas a číslo z kterého byla SMS odeslána. Takto předložený důkazní prostředek je čitelnější, než pokud bychom si zprávu uložili a u soudu předkládali telefon k nahlédnutí. Notář rovněž může notářským zápisem osvědčit stav webové stránky v daném čase (například při žalobách na ochranu osobnosti) pro případ, že by autor později obsah smazal. I zde si myslím, že notářský zápis bude mít větší váhu než pouhý print screen obrazovky.
Sociální sítě jako prostor k diskuzi, nikoliv urážkám
Téměř každý člověk dnes používá facebook, twitter nebo instagram ke sdílení svých zážitků, názorů, fotografií atd. Sociální sítě se na počátku 21. století staly fenoménem komunikace mezi lidmi a fórem pro diskuzi. Je ovšem nutné uvědomit si, že internetová diskuze a vtipy na naše přátele, kolegy nebo i diskuzní soky mají své zákonné hranice.
Pokud bychom někoho hanlivě nazvali na letáku, který bychom roznesli po městě, nebo vytvořili a upravili fotografii, kterou bychom rovněž sdíleli se svým okolím, jednalo by se o zásah do osobnostních práv. Na sociálních sítích nepotřebujeme pomoc tiskárny ani vlastních nohou putujících od schránky ke schránce. Škodu ovšem snadno spácháme stejnou, ne-li větší. Občanský zákoník v ust. § 81 a násl. zaručuje všem právo žít podle svého a mimo života a zdraví chrání dále i důstojnost, čest a dobré jméno každého člověka. Občanský zákoník rovněž limituje ostatní, aby rozšiřovali a zachycovali naši podobu bez našeho svolení. Pro případ, že by bylo do našich osobnostních práv zasaženo, dává nám právo širokou škálu možností jak se bránit. Můžeme požadovat, aby od zásahu bylo upuštěno, byl odstraněn jeho následek, taktéž můžeme po škůdci požadovat omluvu a přiměřené zadostiučinění v penězích.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 ochranu osobnosti klasifikuje tak, že k zásahu do osobnostních práv ve skutečnosti ani dojít nemusí. Je dostatečným proviněním, když se dopustíme jednání, které je způsobilé takové poškození přivodit. Vznik škod však není rozhodujícím faktorem:
„Ochranu poskytuje o. z. výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není přitom rozhodující, zda k újmě skutečně došlo, ale stačí již objektivní způsobilost jednání takovou újmu způsobit.“
Ústavní soud v minulosti ve svém Nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09 zmínil, že osobnost člověka a jeho důstojnost představuje nejvyšší hodnotu stojící v základu celého českého právního řádu. To je velmi důležité zmínit právě na adresu některých vtipálků. Skutečnost, že se poškozený nebrání soudní cestou, totiž neznamená, že bodrý vtip nebo urážlivá diskuze vedená veřejně v rámci sociálních sítí není porušením osobnostního práva. Zlí jazykové by mne nyní mohli chytit za slovo a říci, že v internetových diskuzích jde o svobodné vyjádření názoru, které chrání článek 17 Listiny základních práv a svobod. Ovšem i v tomto směru má česká judikatura jasno. Svoboda projevu, stejně jako každé jiné právo, má svá pravidla a hranice. Ústavní soud k tomuto uvádí:
„Svoboda projevu není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle čl. 17 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami. Ke konfliktu může docházet mezi svobodou projevu a právem na ochranu cti a dobré pověsti. Při střetu základních práv na stejné úrovni bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda "projev" dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 154/97).“ (Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp.zn. II. ÚS 468/03)
Tento článek svým rozsahem neumožňuje zcela komplexní zamyšlení se nad důsledky narušení osobnostních práv na sociálních sítí. Ještě před jeho závěrem je ovšem dobré zmínit, že osobnost člověka je chráněna i zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Pokud by totiž škůdce naplnil skutkovou podstatu pomluvy podle ust. § 184 trestního zákoníku pomocí sociálních sítí, automaticky naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v odst. 2 tohoto paragrafu (…veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem).
Závěr
Text výše si kladl za úkol stručně popsat korelaci mezi technologickým vývojem v ICT a vývojem legislativním. Lze zaznamenat alespoň částečný progres v občanském zákoníku, například v obsahu ust. § 562. Vývoj obou odvětví by měl postupovat co nejvíce pospolu. V opačném případě se dostáváme do právem neupravených vod. Ty pak i tomu, kdo jedná v dobré víře, mohou způsobit velké škody. Samozřejmě je rovněž důležité uvědomit si, že se nás právní řád České republiky týká, i když sedíme v županu u počítače ve svém obývacím pokoji. V obou dvou tématech tohoto článku je jistě přenechána velká role na soustavě soudů. Věřím v to, že soudy se budou teleologicky řídit tím, jaký charakter měl daný projev nebo elektronická zpráva. Na soudech leží tíha toho posoudit, zda strana skutečně měla vůli uzavřít smlouvu, uznat dluh, urazit jiného nebo zda došlo k nedorozumění, kterého druhá strana zneužila. Pouze pokud se toto podaří, budou jednotlivá rozhodnutí spravedlivější. Nakonec sám Ústavní soud judikoval, že:
„Soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou.“ (Nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II.ÚS 2221/07)
Diskuze k článku ()