Znepokojivějším pro mě ovšem je, že v situaci, kdy do obchodu vbíhám narychlo s batohem, abych si koupil sušenky a minerálku a chytl vlak na víkendový výlet, vzbuzuji zvýšený zájem u bezpečnostních pracovníků nákupního střediska. Vcelku rozumně se domnívám, že každý podnikatel má zájem na minimalizaci krádeží svého zboží a nelze mu tudíž zazlívat jeho kontrolu, ovšem ta musí mít svoje limity. Tato ochrana majetku (majetkových práv) podnikatele bývá často poskytována ze strany soukromých bezpečnostních agentur a z vlastní zkušenosti mohu říci, že ty tato pravidla občasně porušují. V článku níže se tedy snažím poskytnout krátký souhrn práv osob při otravných a často nezákonných osobních prohlídkách a při situacích s tímto tématem souvisejících.
Kontrola tašek a zavazadel
„Pane, mohl byste mi prosím Vás ukázat, co máte v batohu?“ To je věta, kterou jsem za svůj život při nákupu už několikrát slyšel. Pokud se Vám rovněž něco podobného stalo, vězte, že povinnost ukázat obsah tašky, batohu, kabelky anebo třebas ledvinky žádné pokladní ani zástupci bezpečnostní agentury neexistuje. Soukromí každého člověka je chráněno mimo jiné článkem 7 Listiny základních práv a svobod a nesmí být narušováno bezdůvodně a mimo rámec zákona. Osobní prohlídka, jakkoliv se zdá být banální záležitostí, je ovšem procesním prostředkem trestního práva, o kterém musí být řádně rozhodnuto. Jedná se o rozhodnutí sui generis (svého druhu) a takovéto rozhodnutí může vydat soudce, státní zástupce, anebo policejní orgán se souhlasem státního zástupce. V souladu s ustanovením § 82 odst. 3 trestního řádu platí, že osobní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení. V souladu s § 82 odst. 4 trestního řádu taktéž platí, že „u osoby zadržené a u osoby, která byla zatčena nebo která se bere do vazby, lze vykonat osobní prohlídku též tehdy, je-li tu podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jíž by mohla ohrozit život nebo zdraví vlastní nebo cizí.“
V souladu s ustanovením § 83b trestního řádu dále platí, že bez předchozího rozhodnutí smí provést osobní prohlídku rovněž policejní orgán, a to i bez nařízení soudce nebo státního zástupce, pokud věc nesnese odkladu, jde o osobu přistiženou při činu, anebo o osobu, na kterou byl vydán příkaz k zatčení a dosažení souhlasu k osobní prohlídce nelze dosáhnout předem. Takovouto prohlídku je ovšem oprávněn provést policejní orgán, nikoliv zástupce soukromé bezpečností agentury.[1]
Moje závěry výše potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, ten se tímto tématem zabýval v usnesení ze dne 17. května 2006, sp. zn. 8 Tdo 572/2006. V tomto případě sice zástupci bezpečností agentury zákon neporušili, jelikož se prokázání totožnosti ani osobní prohlídky nijak nedomáhali, avšak soud prohlídku i legitimaci provedenou donucením ze strany soukromého subjektu, byť ze strany bezpečnostní agentury, jednoznačně odmítá.
Odmítl jsem ukázat, co mám v batohu, co bude dál?
Výše jsem popsal skutečnost, že jen za jistých okolností a především jen zákonem určené orgány mohou provést osobní prohlídku. Co se ovšem stane, pokud kdokoliv odmítne obsah batohu nebo kabelky ukázat? Co když zástupce bezpečnostní služby zareaguje a zamezí mi v odchodu s tím, že musím vyčkat příjezdu policie?
Takovéto jednání je v mezích zákona možné, ovšem jen za jistých okolností, které by měly být striktně dodrženy. Ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu říká, že „osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.“ Je ovšem důležité zdůraznit podmínku přistižení při trestném činu, anebo bezprostředně poté. Pouhé bezdůvodné podezření na to, že kdokoliv pašuje v batohu minerálku nebo parfém, který nezaplatil, nelze vnímat jako důvod pro omezení osobní svobody. Shodně s tímto názorem se vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém usnesení:
„Zaměstnanec bezpečnostní služby může omezit osobní svobodu jiného při splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř., tj. jde-li o osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté.
Zákrok zaměstnance bezpečnostní služby vůči osobě, která není podezřelá ze spáchání trestného činu, spočívající v omezení její osobní svobody, nelze pokládat za oprávněný, ani když jej provede na žádost orgánů Policie České republiky o zadržení této osoby pro účely plnění jejich jiných úkolů. Okolnost, že zaměstnanec bezpečnostní služby takto jednal na žádost Policie České republiky, nemá význam pro posouzení oprávněnosti jeho zákroku, a proto mohou být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., pokud osoba, jíž tento zaměstnanec neoprávněně brání v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání odporu toho, kdo omezuje její osobní svobodu. Oprávněnost nutné obrany je v takovém případě založena na tom, že uvedená osoba odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně osobní svobody.“[2]
Naopak domnívám se, že pokud by si kdokoliv, a to nejen pracovník bezpečnostní agentury, takto počínal, dopustí se trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 trestního zákoníku. V takovém případě pak lze uvažovat o zahájení trestního stíhání proti zaměstnanci bezpečnostní agentury, který komukoliv osobní svobodu omezil, ale rovněž by se poškozený mohl domáhat náhrady škody, pokud by v souvislosti s neoprávněným a neodůvodněným zadržením přišel např. o významnou obchodní schůzku, pak i o úhradu ušlého zisku. Škody se poškozený může domáhat nejen na tom, kdo jeho osobní svobodu omezil, ale v souladu s ustanovením § 2914 občanského zákoníku i na samotné bezpečnostní agentuře, jakožto zaměstnavateli samozvaného ochránce práva ze supermarketu.
Výjimka potvrzující pravidlo
Ačkoliv se tento článek zabývá problematikou kontrol zákazníků v supermarketech, rád bych pro vyloučení pochybností uvedl jednu výjimku, kdy jsou kontroly ze strany zaměstnanců bezpečnostních agentur legální. Zákoník práce v § 248 odst. 2 říká, že „zaměstnavatel je z důvodu ochrany majetku oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce podle věty první musí být dodržena ochrana osobnosti. Osobní prohlídku může provádět pouze fyzická osoba stejného pohlaví.“[3] V takovém případě výklad zákona předpokládá, že tato kontrola může být prováděna nejen přímo zaměstnavatelem nebo pověřeným zaměstnancem, ale právě například i bezpečnostní agenturou, která je k tomuto jednání zmocněna. Vedení obchodních domů má tedy legální možnost kontrolovat své zaměstnance, zda nepoškozují oprávněna majetková práva společnosti. Samozřejmě stále ovšem platí, že musí být zachována důstojnost člověka v souladu s občanským zákoníkem.
Vigilantibus iura scripta sunt
Právo přeje bdělým neboli: „Vigilantibus iura scripta sunt“, což v tomto směru bezesporu platí, možná dvojnásob. Prodám-li podíl v obchodní společnosti nebo kupuji-li byt, mám většinou dostatek času na to, abych vyhledal právní pomoc u advokáta. Jednání popsané výše je většinou vyvolané okamžitě, a to bez možnosti domáhat se právní pomoci od odborníka. Každý by ovšem měl bděle střežit svá práva a je soukromou věcí každého, aby řekl důrazné „NE“ konanému bezpráví, aneb užijme Radbruchovu formuli každý den. Možná si to v tu chvíli neuvědomí, ale pomůže tím nejen sobě, ale i všem dalším, které podobná zkušenost může potkat příště. V tomto ohledu lze tedy jen zmínit, že je potřeba vychovávat ty, kterým se slušné výchovy nedostalo (nejen zástupcům bezpečnostních agentur), kdy zákon vnímejme jako morální minimum a vymáhání práva jako pomyslnou rákosku učitele Igora Hnízda pro dospělé, kterým už ta pravá rákoska nepomůže (nebo se nám alespoň nedostává legální možnosti takového postihu). K právníkům a práva znalým lze jen poznamenat, že je jejich morální povinností pomoci tam, kde pomoci mohou. Tím není myšleno, že advokáti by měli fúze a akvizice provádět zdarma, avšak všichni jistě cítíme, že zastání se stařenky v obchodě, které se dotýká výše popsaný případ, je na místě.
[1] ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. 7., dopl. a přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-465-0. str. 1136 – 1138.
[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 838/2006. Právní věta převzata z beckonline. [online]. [20. 4. 2016]. dostupné na: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqg5pxexzsgvpxi4q&groupIndex=1&rowIndex=0
[3] BĚLINA, Miroslav. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře. ISBN 978-80-7179-251-2. Str. 917 – 918.
Diskuze k článku ()