Občanské právo

V návaznosti na zveřejnění vládního návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů [1] (dále jen „Návrh zákona“ nebo „Návrh“), který předložilo Ministerstvo spravedlnosti a který se v souvislosti s přijetím novelizující Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 (dále jen „V. AML Směrnice“ nebo „Směrnice“) očekával, přinášíme přehledné shrnutí vývoje v této věci.

Za necelých šest let od nabytí účinnosti občanského zákoníku, který do našeho právního systému svěřenské fondy nově přinesl, vzniklo v České republice téměř 2000 svěřenských fondů. Přitom počet nově vzniklých svěřenských fondů v posledních měsících a letech roste v řádu desítek až stovek procent.

Režim odpovědnosti právnických osob vykonávajících činnost školy za majetkovou a nemajetkovou újmu (dále společně jen „újma“) způsobenou žákům a studentům, jakož i odpovědnost žáků a studentů za újmu způsobenou těmto osobám, na zákonné úrovni vychází z ustanovení § 391 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), a pro posouzení těchto odpovědnostních vztahů se použijí ustanovení zákoníku práce.

Vztah mezi pacientem a lékařem můžeme vnímat jako specifický vztah, který se vyznačuje informačním deficitem na obou stranách, v důsledku čehož můžeme daný vztah vnímat jako nerovný. Každá ze stran má totiž znalosti o podstatných skutečnostech, o nichž druhá strana neví.

Po rozvodu či rozchodu se rodiče nezletilých dětí až příliš často pouští do zuřivé bitvy o děti. Je to však boj, který nelze vyhrát – a naopak vás na jeho konci může čekat jedna z největších proher vašeho života. Pojďme se detailněji podívat, co snaha „vyhrát“ obnáší v praxi.

Smlouva o přepravě věci je spolu se smlouvou o přepravě osoby jedním ze dvou podtypů smlouvy o přepravě. Její právní úprava je obsažena v § 2555 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o.z.“), proto se řadí mezi tzv. smlouvy pojmenované, tedy takové jejichž obsah je vymezen zákonem.

Právní úprava výživného mezi předky a potomky je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), a to konkrétně v jeho ustanoveních §§ 910 a násl. Problematice určování výše výživného věnovala odborná literatura i soudní judikatura již značnou pozornost.

Je zajisté potěšující, že se i naše právo s přijetím nového občanského zákoníku po dlouhém váhání konečně zařadilo mezi právní řády, které na fenomén adhezních smluv reagují. Podívejme se nyní, jak se tato reakce povedla.

Jaký soud by rozhodoval o rozvodu manželství mezi Češkou, jejímž manželem je Němec a jejich společné bydliště se nachází na Slovensku? Co patří k nejčastějším komplikacím rozvodového řízení? Jaké nástrahy, a zároveň lákadla v sobě mezinárodní rodinné právo skrývá? Či s jakými kuriózními způsoby zániku manželství se lze v zahraničí setkat? Nejen to se dočtete níže, jakož i na novém webu mezinarodnirozvod.cz.

Smluvní volnost je spolu s ochranou vlastnictví považována za jeden ze dvou základních pilířů nejen soukromého práva, ale vůbec tržně-ekonomických společností. Jestliže vlastnictví je základem ochrany statické, je smluvní volnost nutnou podmínkou dynamiky společnosti projevující se svobodnou směnou zboží a služeb.

Možnými způsoby řešení situace, kdy pečující rodič nepředává druhému rodiči dítě ke styku, jsem se zabývala ve svém článku Výkon rozhodnutí soudu o úpravě styku s nezletilými dětmi [1], kde jsem popsala právní úpravu, včetně možnosti ukládání pokut. V tomto článku si spíše kladu otázku, zda je vůbec možno provést výkon rozhodnutí o styku s dítětem v případě, kdy dítě styk odmítá, a zda je na místě použít i donucovací podoby, ke kterým patří především ukládání pokut.

V tomto článku popíšeme možnosti pronajímatele vypovědět nájem na dobu neurčitou, které poskytuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „OZ“), a to zejména s ohledem na důvody výpovědi a možnost jejich úpravy v nájemní smlouvě. Budeme se zabývat obecnou úpravou nájmu dle ustanovení § 2201 až 2234 OZ, vynecháme specifika nájmu bytu a prostoru sloužícího k podnikání.

Česká republika zažila v roce 1989 převrat, při němž za sebou zanechala svou totalitní minulost a přešla k novému systému uspořádání státu, a to demokratickému. Tento přechod je mimo jiné charakterizován snahou o zakotvení a garantování lidských práv, což je typickým znakem demokratické společnosti.

Tento článek zodpovídá otázku, je-li možné pronajímat prostor sloužící k podnikání za tímto účelem, ačkoliv tento prostor v době započetí nájmu není způsobilý ke smluvenému účelu. Jinými slovy se bude jednat o ty případy, kdy vlastník nemovitosti či prostor bude mít v úmyslu dané prostory pronajímat za podnikatelským účelem, avšak tyto nebudou k tomuto účelu způsobilé.

Není pochyb o tom, že zákon poskytuje jasně vymezená práva pro vlastníka ochranné známky, účelem jejíhož pořízení je zajistit ochranu nehmotných statků patřících do skupiny práv na ochranu duševního vlastnictví. Takto zapsané označení slouží nejen k identifikaci podnikatelů mezi sebou, ale také k rozlišování jejich výrobků a služeb mezi samotnými zákazníky. Oproti tomuto vyvstává otázka, jaká práva a povinnosti vyplývají uživatelům, kteří své označení používají v obchodním styku bez jejich evidence. Následující text pojednává také o tom, zda je možné nezapsané označení kategorizovat jako věc v právním smyslu a jaké jsou možnosti jeho převodu.

České soudy se pravidelně potýkají s otázkou, kdy, v jaké výši a na základě jakých faktorů je třeba poškozenému přiznat tzv. přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění coby forma náhrady škody má primárně roli kompenzační.

Ve své advokátní praxi jsem se nejednou setkal s dotazem klienta v postavení pronajímatele, zda lze v současné době jednostranně zvýšit nájemné nájemci, když uzavřeli nájemní smlouvu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 31. 12. 2013 (dále jako „SOZ“), přičemž nyní je účinný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jako „NOZ“) a konečně, že zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Zákon č. 107/2006 Sb.“) byl zrušen.

Nejvyšší soud ČR rozhodl, že kdo bez dohody s vlastníkem obsadí nepronajatelnou nemovitost, nemá povinnost hradit vlastníkovi nemovitosti bezdůvodné obohacení.

Na začátku svého příspěvku bych rád zdůraznil, že naše právo občanské a dědické je typické svou kontinuitou v historickém vývoji. Žijeme v době stálého hledání a uvažování o možných řešeních, nikoli v době zjevených pravd, a tak i mnohé judikáty a doktrinální závěry mohou přežít a věřme, že některé doktrinální závěry i prominentní judikáty se přežijí.

Tento článek navazuje na předchozí díl, který dokumentoval některé problémy, s nimiž jsme se setkali při implementaci Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 2016/679, známého jako Obecné nařízení o ochraně osobních údajů neboli „GDPR“ (dále jako „Nařízení“). V tomto díle se podíváme na postavení poskytovatelů služeb uživatelské podpory software jakožto zpracovatelů osobních údajů.

Od nabytí účinnosti Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (tedy Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 2016/679, známého jako Obecné nařízení o ochraně osobních údajů neboli „GDPR“, dále jako „Nařízení“) uplynulo už několik měsíců.

Premiér Andrej Babiš vložil Agrofert do dvou svěřenských fondů AB Private Trust I a II. Ponechal si však rozhodovací pravomoci nad správci a nad vloženým majetkem. Stal se také jedinou osobou, která z něj může mít prospěch. Jedná se tedy vůbec o svěřenství? Medializace Babišova konfliktu zájmů zdůraznila, že český právní systém se teprve učí primární zásady svěřenských fondů.

Po pěti letech účinnosti zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále „o.z.“), začíná Nejvyšší soud pravidelně zaujímat své výkladové postoje k nové civilní legislativě. Předmětem tohoto zamyšlení je kritická analýza dvou zdánlivě nesouvisejících rozhodnutí tuzemské nejvyšší soudní instance. Zároveň se jedná o dva právně relevantní příběhy, které snad mohou někomu zpříjemnit prosluněné letní dny.

Mezi střídavou péčí a výlučnou péčí jednoho z rodičů se často rozhoduje ve složitých a dlouhých sporech mezi rodiči, kteří bojují dle svého tvrzení za své právo. V tomto článku jsem se zamyslela nad některými důvody, které k tomu rodiče mohou vést, a zda není na místě se podívat na tuto problematiku i z jiného úhlu pohledu.

Respekt k autonomii pacienta je klíčovým požadavkem plynoucím ze současných etických i právních kodexů. Není však zcela jisté, jaký koncept autonomie má být zvolen. Z toho plyne řada nejasností i pro teorii informovaného souhlasu.