Úvaha o hranici mezi střídavou a výlučnou péčí o nezletilé dítě Zdroj: FOTOLIA

Úvaha o hranici mezi střídavou a výlučnou péčí o nezletilé dítě

Mezi střídavou péčí a výlučnou péčí jednoho z rodičů se často rozhoduje ve složitých a dlouhých sporech mezi rodiči, kteří bojují dle svého tvrzení za své právo. V tomto článku jsem se zamyslela nad některými důvody, které k tomu rodiče mohou vést, a zda není na místě se podívat na tuto problematiku i z jiného úhlu pohledu.

JUDr. Jana Tomešová

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

Občanský zákoník stanoví, že soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče obou rodičů, případně do péče jiné osoby než rodiče. Pokud ponecháme stranou možnost svěření dítěte třetí osobě, jsou tedy rozlišovány tři základní typy péče: výlučná, střídavá a společná. 

Za nejlepší řešení považuji, i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, péči společnou. Jedná se o režim podrobněji neupravený, založený na tom, že rodiče jsou schopni se na záležitostech nezletilého dítěte dohodnout. Touto formou péče jsem se zabývala ve svém článku Společná péče o nezletilé dítě. Rodiče se tedy mohou ohledně dítěte volně domlouvat dle aktuální potřeby, případně mohou sjednané nastavení upravit i formou mimosoudní dohody. Tato může být oproti dohodě schvalované soudem velmi podrobná a zahrnovat i ujednání, která by soud neschválil z důvodu jejich nevykonatelnosti. Rovněž je mnohem snazší ji při změně okolností změnit, neboť není třeba schválení soudu.

Tato forma péče je poměrně rozšířená ve své faktické podobě u nesezdaných párů, které se rozejdou a zvládnou nastavit poměry svého dítěte mezi sebou bez zásahu soudu. Jako způsob řešení porozvodového uspořádání je však společná péče méně obvyklá, a to z různých důvodů. Řada párů není schopna dohody ohledně dítěte vůbec dosáhnout a potřebují autoritativní rozhodnutí soudu. Jiné páry sice jsou schopny dohody dosáhnout a poměry dítěte nastavit jasnými pravidly, avšak nedůvěřují mimosoudní dohodě. V některých případech je pak potřebná vykonatelnost konkrétního ujednání (obvykle ujednání o výši výživného). Přestože se tedy dle mých zkušeností počet soudem schválených dohod o společné péči stále zvyšuje, jedná se o ideál, který nelze vždy použít, a je tedy nutno se zabývat i modely, které zahrnují autoritativní zásah soudu.

Pokud tedy vyloučíme společnou péči, zbývá rodičům a případně soudu výběr mezi výlučnou péčí jednoho z rodičů a střídavou péčí obou rodičů. V této souvislosti jsem si již mnohokrát kladla otázku, kde leží hranice mezi střídavou a výlučnou péčí. Zejména pak za situace, kdy je již nyní obvyklé stanovení širokého styku pro rodiče, který dítě nemá v péči, a dítě tak tráví např. 60% času s pečujícím rodičem a s druhým 40% času. Pro úplnost bych chtěla říci, že následující úvaha se týká případů, kdy připadá v úvahu střídavá péče. Tedy pokud oba rodiče mají zájem o dítě pečovat, nežijí daleko od sebe, dítě by mělo pouze jednu školu a neexistuje jiná zásadní překážka střídavé péče.

Mezi odborníky není jednotný názor na otázku, zda střídavá péče musí vždy znamenat, že dítě tráví 50% času s každým z rodičů. Část odborníků se přiklání k závěru, že právě rovnoměrnost času je pojmovým znakem střídavé péče a v případě rozdílného času se nejedná o střídavou péči, ale výlučnou se širokým stykem.

Přikláním se k závěru opačnému, tedy že střídavá péče může být i nerovnoměrná. Předně mám za to, že zákon definici střídavé péče neobsahuje a podmínka rovnoměrnosti v něm není obsažena. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu toto omezení stanovit, mohl ho do znění zákona zahrnout. Rovněž se přitom opírám i o rozhodnutí Ústavního soudu. Tento se v minulosti se zabýval případem, kdy došlo k rozhodnutí o tzv. nerovnoměrné střídavé péči a kdy odvolací soud svým výrokem rozhodl o střídavé výchově obou rodičů v poměru dva týdny u matky a týden u otce[1]. Ústavní soud k tomu uvedl: „Skutečnost, že soudy nenařídily střídavou výchovu rovnoměrně mezi oba rodiče a nevyhověly přání stěžovatele mít pro výchovu nezletilého stejný prostor jako matka, nepředstavuje v projednávané věci porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 této Úmluvy.“ Nepřímo tak Ústavní soud vyjádřil názor, že tento model je možný. 

Za klíčové však považuji také praktické dopady, kdy dle mého názoru je vhodné ponechat více možností řešení. Pokud se bude držet ostrá linie mezi zcela rovnoměrnou střídavou péčí a výlučnou péčí se širokým stykem, setkávám se v praxi s dvěma zásadními problémy.

První si rozeberu na typickém příkladu otce, který by souhlasil s rozdělením času tak, že bude dítě více v péči matky. Má však pocit, že svěřením dítěte do výlučné péče matky se dítěte vzdává. Pojem výlučná péče matky je pro něj neakceptovatelná věc, neboť to vnímá jako snížení významu své role rodiče. Z tohoto důvodu pak často rodiče (obvykle tedy otcové) trvají na střídavé péči, což naopak představuje nepřekonatelnou překážku pro matku, která naopak trvá na větším podílu péče. 

Právně je totiž zřejmé, že rodič, který dítě v péči nemá, není vyloučen z výchovy a péče o dítě, byť za použití jiných forem. Zejména mu samozřejmě zůstává zachováno právo na styk s dítětem, během kterého může realizovat své právo na výchovu a péči. Judikatura opakovaně zdůrazňuje význam zachování péče obou rodičů, případně i formou širokého styku. Rovněž nepečujícímu rodiči zůstává v plné míře zachována rodičovská odpovědnost, která zahrnuje kromě jiného i takové klíčové kompetence, jakým je rozhodování o místě bydliště a o vzdělání dítěte, správa jeho jmění apod. 

Bohužel však stále ve společnosti přetrvává mýtus, že pečující rodič získává absolutní moc a druhý rodič je prakticky vyloučen ze života dítěte (s výjimkou styku a výživného), a tento mýtus často zásadně ovlivňuje rozhodování rodičů. Rodiče se pak nechtějí pojmově vzdát svého podílu na péči. Za takové situace pak nerovnoměrná střídavá péče může být řešením, které bude přístupné pro oba rodiče. 

Pokud se zaměříme na faktický stav a nikoli právní pojem, je ve své podstatě střídavou péčí každý model, kde je stanoven styk dítěte s druhým rodičem, neboť se rodiče v péči o dítě střídají. Viděno tímto úhlem pohledu pak není zcela rozhodující, zda je poměr času dítěte u obou rodičů stejný nebo stanoven větším podílem u jednoho z rodičů.

Druhým problémem při jednáních o formě péče je pak samozřejmě výživné. Zatímco při výlučné péči je povinnost hradit výživné stanovena pouze jednomu rodiči, při střídavé péči je stanovena oběma (byť při rozdílných příjmech bude rovněž výživné stanoveno v rozdílné výši). Zároveň výlučně pečující rodič má tu výhodu, že může rozhodovat o nákladech na dítě dle svého uvážení a bez souhlasu druhého rodiče, zatímco u střídavé péče by se měli rodiče dohodnout. Tohoto rozhodování se rovněž rodiče nechtějí vzdávat a nemám pocit, že by v tom byla vždy pouze snaha ušetřit na výživném. Mám za to, že řada rodičů prostě jen chce mít podíl na rozhodování o správě prostředků dítěte, což považuji za legitimní.

Faktickou hranici mezi střídavou péčí a výlučnou péčí jednoho z rodičů tak často představuje skutečnost, který z rodičů hradí výlučně výživné a který je naopak oprávněn rozhodovat o úhradách potřeb dítěte. Ve výsledku je tak rozhodování o „péči“ ve svém výsledku převážně rozhodnutím nikoli o péči, ale o průběžné správě jmění dítěte spočívajícího v běžném výživném. 

Samozřejmě je stále mnoho případů, kdy rodiče jsou zcela srozuměni se standardním a klasickým rozdělením rolí na pečujícího rodiče a nepečujícího rodiče hradícího výživné, který má stanoven styk. V řadě případů však pro rodiče toto řešení může být neakceptovatelné. Z tohoto důvodu pak může nastat mnohaletý spor o svěření do výlučné péče nebo střídavé péče, jehož podstatou je však ve skutečnosti boj o pojem (jak je nastíněno výše), boj o výživné nebo boj o pár dnů v měsíci navíc. Rýsování ostré hranice mezi výlučnou péčí a střídavou péčí tak může vést rodiče ke zbytečnému sporu. 

Navíc je nutno vzít v potaz obsáhlou a podrobnou judikaturu, která se zabývá vymezením, kdy střídavá péče přichází v úvahu, kdy nikoli. Judikatura jasně vymezila kritéria pro volbu typu péče a osobu pečujícího rodiče, tato kritéria postupně dále specifikuje a rozvádí, avšak obvykle otázku např. výživného a správy majetku ponechává stranou, byť může být nezřídka důvodem pro usilování o střídavou péči. 

Z tohoto důvodu mám za to, že standardní rozhodování soudů o úpravě poměrů dítěte – výlučná/střídavá péče, výživné a případně styk – se drží v úzkých kolejích, což může být někdy na závadu věci. V zásadě se všichni odborníci shodují, že by se do projednání měly co nejvíce promítnout individuální okolnosti každého případu, čemuž standardní rozhodování dle mého názoru příliš neprospívá. Je tedy otázkou, zda se nezamyslet nad jiným přístupem k rozhodování o péči a o úhradě výživného tak, aby se otevřely i jiné cesty nastavení poměrů dítěte. Obecně si tedy kladu otázku, zda nepřistoupit na možnost nerovnoměrné střídavé péče a zamyslet se nad nastavením výživného tak, aby tomuto modelu odpovídalo. 

Tento model by se řadě rodičů zcela jistě nelíbil. Nicméně pokud v některých případech představuje hranici mezi střídavou péčí a výlučnou péčí pouze výživné, je nutno se zabývat při rozhodování také jinými kritérii, než jsou nastaveny v judikatuře Ústavního soudu. Pokud se jedná pouze o pojem, jak na místě zvážit možnost nerovnoměrné střídavé péče. V principu tedy přemýšlet nad co nejširším spektrem možností tak, aby řešení bylo přístupné pro oba rodiče a předešlo se dlouhým sporům, které děti zbytečně zatěžují.


[1] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2248/10.

péče o dítě péče o nezletilé

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotilo 7 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články