Úprava adhezních smluv v novém občanském zákoníku
Při studiu úpravy adhezních smluv v našem novém občanském zákoníku se nelze ubránit pocitu jisté neujasněnosti pravého významu tohoto pojmu ze strany zákonodárce. (To ostatně není příliš překvapivé. Přes více než stoletou doktrinální historii jde o relativně nový fenomén, který si vzhledem ke svému zdánlivému rozporu s principem smluvní svobody jen obtížně hledá cestu do právní praxe[1].) Výsledkem je úprava vycházející ze dvou různých inspiračních zdrojů již bez zřejmé provazby nalezneme na dvou místech, jednak v rámci úpravy obchodních podmínek v § 1753, jednak pod zvláštní marginální rubrikou v §§ 1798 – 1801. Stranou přitom nelze zcela nechat ani třetí úpravu pro spotřebitelské vztahy v podobě zákazu zneužívajících klauzulí v §§ 1813-1814; ta sice svůj dopad explicitně neomezuje na adhezní smlouvy, transponuje ale směrnici, která sama takto omezená je, a fakticky omezuje dopad obou zmíněných obecnějších úprav na vztahy nespotřebitelské, neboť pro spotřebitelské vztahy je dostačující.
Většina autorů[2] shledává rozdíl obou zmíněných úprav v tom, že úprava v § 1753 se použije jen na pravidla obsažená v obchodních podmínkách ve smyslu § 1751, tedy ve smyslu formálním (separovaném normativním souboru včleněném do smluvního vztahu pomocí odkazu), zatímco úprava §§ 1798 – 1801 na pravidla jakkoliv obsažená v adhezní smlouvě. Pohlédneme-li ovšem na celou věc podrobněji, zdá se zřejmé, že takový minimálně nebyl záměr zákonodárce a možná takový není ani dosažený výsledek.
Začněme nejprve inspiračními zdroji obou míst. Ustanovení §§ 1798 – 1801 jsou poměrně věrným převzetím pravidel čl. 1379 a čl. 1435 – 1437 quebeckého občanského zákoníku, který již žádnou separátní kontrolu obsahu obchodních podmínek ve formálním smyslu slova neobsahuje. Oproti tomu zdrojem § 1753 se zdá být § 305c BGB. Ten ovšem navazuje na vymezení pojmu obchodních podmínek (Allgemeine Geschäftsbedingungen) v § 305 odst. 1, který obchodní podmínky vymezuje jako „všechna smluvní ujednání předpřipravená pro větší počet smluv, která jedna ze smluvních stran předkládá druhé straně.“ A k vyloučení všech pochybností dodává: „Není rozhodné, zda ustanovení vytvářejí vnějškově zvláštní část smlouvy nebo jsou převzata přímo do těla smlouvy […]“. Inspirační zdroj pravidla tedy používá pojmu obchodních podmínek v materiálním smyslu slova a jedná se tedy o ekvivalent pojmu adhezní smlouvy.
Jaký účel by mohl zákonodárce sledovat tím, že by vedle kompletní úpravy adhezních smluv převzaté z quebeckého práva přijal ještě část úpravy adhezních smluv z německého práva, tu ale v rozporu s tímto inspiračním zdrojem omezil na obchodní podmínky ve formálním smyslu, není jasné a bohužel žádný z autorů, kteří tento názor zastávají, s žádným takovým hypotetickým účelem nepřichází. Ba co víc, samo omezení úpravy na obchodní podmínky ve formálním smyslu se jeví jako přímo nevhodné hned ve dvou ohledech.
Jednak umožňuje této úpravě velmi snadno unikat pouhým technickým opatřením, tj. zahrnutím totožného textu přímo do těla smlouvy. Přitom není zřejmé, jak by tato technická změna mohla jakkoliv modifikovat pravděpodobnost, že bude adherent překvapen některou zde obsaženou doložkou, uvědomíme-li si navíc, že na rozdíl od většiny zahraničních úprav náš zákoník stále poměrně přísně vyžaduje, aby obchodní podmínky ve formálním smyslu toho slova byly připojeny k nabídce (nebo stranám známy). V obou případech tedy adherent obdrží stejné množství listin, lišit se bude pravděpodobně jen místo, kam bude (při písemné akceptaci) připojovat svůj podpis. Proč by měl být jednou chráněn a podruhé ne?
Zároveň ovšem může při formálním pojetí obchodních podmínek nastat i situace opačná. Formální obchodní podmínky se totiž používají nejen v adhezních situacích, ale i v situacích běžného vyjednávání, kdy si strany v těle samotné smlouvy odchylně upraví vše, co uznají za vhodné. Jestliže v předchozím případě byl rozsah pravidla nedostatečný, zde je zase naopak přesahující, neboť v takovýchto situacích není k jeho ochraně podle § 1753 vůbec žádný důvod.
Mnohem pravděpodobnější tak je, že si vzhledem ke komplikovanosti vzniku občanského zákoníku autoři předlohy jednoduše neuvědomili, že obsahově stejné otázky již řeší na jiném místě. Pro tento závěr ostatně svědčí ještě dvě místa z úpravy uvedené pod marginální rubrikou „smlouvy uzavírané adhezním způsobem“. Tak v prvé řadě v § 1799 se zvláštním požadavkům podrobuje doložka, která v adhezní smlouvě „odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy“. Proč by zde zákonodárce najednou opisně hovořil o „podmínkách uvedených mimo vlastní text smlouvy“, pokud by věděl, že pro ně ustáleně používá název „obchodní podmínky“? A zejména proč by vlastně tuto včleňovací doložku v adhezní smlouvě podroboval zvláštním, ochranným požadavkům, byl-li by si vědom, že jakákoliv překvapivá ustanovení, která by se v oněch podmínkách uvedených mimo vlastní text smlouvy objevila, budou neúčinná? Tuto druhou otázku si pak lze ještě naléhavěji položit v případě § 1801, který „doložky uvedené mimo vlastní text smlouvy“ v mezipodnikatelských vztazích podrobuje zvláštnímu testu podstatně mírnějšímu, než je test § 1753. Lepší důkaz toho, že obě části úpravy vznikaly nekoordinovaně, snad ani nelze předložit.
Setrvávám proto na již dříve vyjádřeném přesvědčení, že úmyslem zákonodárce v obou případech bylo postihnout úpravou adhezní situaci, tedy – v kontextu § 1753 – obchodní podmínky v materiálním smyslu slova, jak je vymezuje výše citovaný § 305 odst. 1 BGB. Paralelní aplikace těchto pravidel zároveň nevyvolává žádné obtíže, když se sice oba testy překrývají, nikoliv ale docela, a oba jsou odůvodněny právě výše traktovanými specifiky adhezních smluv. Ve smyslu § 2 občanského zákoníku se proto domnívám, že není důvodu zřejmému úmyslu zákonodárce výkladem nevyhovět.
Aplikační obtíže naší nové úpravy tím ovšem nekončí. Další problém před nás staví hned samotné vymezení adhezních smluv v § 1798[3], a to hned ve třech směrech. Tím prvním je otázka, jak rozumět požadavku, aby byly jednou ze smluvních stran nebo podle jejich pokynů určeny „základní podmínky“ smlouvy. Má se jednat o podstatné náležitosti takové smlouvy? Pokud by tomu tak bylo, značně by to omezovalo aplikovatelnost úpravy. Jak plyne z výše uvedeného, podstatné náležitosti (tedy v podstatě cena a hlavní předmět plnění) bývají tím jediným, co je v adhezní smlouvě kryto pravým konsensem smluvních stran, a v praxi to také často jsou jediné otázky, jež jsou předmětem vyjednávání.
Pohlédneme-li do quebeckého zákoníku, zjistíme, že v tomto případě se náš zákonodárce držel svého zdroje věrně. I čl. 1379 hovoří o tom, že byly jednou ze stran připraveny „les stipulations essentitelles“, tedy doslova podstatná ujednání. Ani v zemi původu ovšem tato formulace není bezproblémová. Tak E. Charpentier k tomu uvádí: „Termín podstatná ujednání v kontextu čl. 1379 neodpovídá jeho klasickému pojetí, ale nové koncepci. Tradičně slouží pojem „podstatných ujednání“ kvalifikaci smluv […] podstatné jsou tak ujednání, která smlouvu charakterizují, bez kterých nemůže existovat. Například u koupě jsou podstatnými ujednáními převod vlastnictví a cena a jako koupě tak nemůže být kvalifikován bezúplatný převod vlastnictví. Toto pojetí podstatných ujednání, příliš restriktivní v kontextu aplikace čl. 1379, nebylo použito. Pokud by tomu bylo jinak, většina smluv, které přitom odpovídají tomu, co se obecně pod pojmem adhezních smluv chápe, by této kvalifikaci unikla. Tak u koupě, pokud strany smlouvaly o ceně – jednom z podstatných ujednání, by smlouva musela být kvalifikována jako individuálně sjednaná, ačkoliv by všechna ostatní ustanovení byla vnucena jednou ze stran té druhé.“[4] Příliš konkrétní pozitivní vymezení oné „nové koncepce“ pojmu ale autorka nedává, když hovoří o tom, že jde o „ujednání, která hrají ‚důležitou‘ roli ve smlouvě“ a doplňuje ještě citaci D. Lluella a B. Moora, kteří říkají, že „skutečným kritériem tak je vnucení ‚podstatné části důležitých ujednání‘ spíše než ‚podstatných ujednání‘."[5]
Dodejme, že totožné pochybnosti vedly francouzského zákonodárce k tomu, aby původně plánované převzetí definice z quebeckého zákoníku nahradil přípravou definice vlastní, ve které se namísto toho hovoří o „souboru nenegociovatelných klauzulí předpřipravených jednou ze stran“ namísto podstatných ujednání (poté, co se ještě v mezidobí v jiné verzi definice hovořilo o „předpřipravených všeobecných podmínkách“, což nám zajisté připomene naše vlastní pojmové zmatení výše traktované)[6].
Pro naši aplikační praxi tak lze uzavřít, že ony „základní podmínky“ bude nejlépe chápat jako „podstatnou část smlouvy“ nebo „výraznou většinu podmínek“. Na tom se v zásadě shoduje i dosavadní naše komentářová literatura.
Závažnější problém přináší požadavek, aby „slabší strana“ neměla skutečnou příležitost obsah podmínek ovlivnit. Tento termín (který v quebeckém originále nenajdeme) je některými autory[7] chápán jako skutečné omezení dopadu úpravy pouze na případy, kdy adherent je skutečně „slabší stranou“. Takové chápání ovšem podle mého názoru odporuje výše traktovaným principům, na kterých je úprava adhezních smluv vystavěna a jež jejich kontrolu odůvodňuje. Důvodem, proč připouštíme obsahovou kontrolu tohoto produktu individuální normotvorby, je samotná adhezní situace, fakt, že adherující strana neprojevuje svobodný souhlas s obsahem podmínek, ale stojí toliko před variantami přijmout či nepřijmout. Tato adhezní situace se ovšem nerozvíjí proto, že je adherující strana obecně slabší, byť tomu tak často bude, ale proto, že náklady na individuální sjednání smlouvy by neodpovídaly zisku, který smlouva může přinést. Tak objedná-li sekretářka generálního ředitele veliké společnosti automobil, který má pana ředitele odvézt po práci domů, bude nucena akceptovat obchodní podmínky drobné taxislužby úplně stejně, jako kdyby si automobil objednávala sama pro sebe: pan ředitel totiž za jízdu zaplatí stejně bagatelní částku, kvůli které se investice do smluvního vyjednávání nevyplatí. Stejně tak budou vystaveny adhezní situaci i například silné stavební společnosti, které se budou ucházet o veřejnou zakázku vypsanou malou obcí, ačkoliv obecně je jejich ekonomická síla i profesionální zázemí nepochybně mnohem silnější[8]. Jsem proto přesvědčen, že termínu „slabší strana“ nemůže být v tomto kontextu přikládán zvláštní význam, ale jde jednoduše o označení té strany, která smluvní podmínky nemůže ovlivnit a je tím – pro tento konkrétní případ – z definice slabší.
Tím se dostávám ke třetí otázce, a totiž zda je pro to, aby se jednalo o adhezní smlouvu, třeba, aby byly předkládané podmínky předpřipraveny pro větší množství případů, nebo zda stačí, je-li takto diktována smlouva v jediném, individuálním případě. Quebecký zákoník na rozdíl od řady jiných úprav takové výslovné omezení neobsahuje a stejně je tomu i v našem § 1798. Srovnání s quebeckým vzorem je zde ovšem problematizováno faktem, že quebecký zákoník neobsahuje obecný zákaz lichevních smluv a tamní úprava adhezních smluv tak musí hrát i tuto roli. U nás je tomu ovšem jinak. Samotná úprava lichevních smluv a neúměrného zkrácení se sice nevztahuje na podnikatele, ti jsou ale obdobně chráněni ustanovením § 433. Použití úpravy adhezních smluv na jednorázově, individuálně vnucený smluvní obsah by tak jen zbytečně dublovalo tuto ochranu a tím zároveň rozostřovalo pravidla, jež se na adhezní smlouvy mají použít. I jednorázově vnucená (a tedy nutně předpřipravená, diktovaná) smlouva je totiž pořád smlouvou, postrádá onen výše traktovaný prvek všeobecnosti, a měla by proto být posuzována podle pravidel pro lichvu a obdobná zneužití rozdílu v postavení stran, nikoliv podle pravidel pro adhezní smlouvy.
Mám-li shrnout právě uvedené, jsem přesvědčen, že úprava adhezních smluv, stejně jako úprava překvapivosti obchodních podmínek, se má použít ve všech případech, kdy se setkáváme s adhezní situací, tedy kdy je podstatná část obsahu budoucího vztahu určována podmínkami připravenými jednostranně pro neurčitý okruh budoucích situací a kdy druhá strana nemá možnost na těchto podmínkách ničeho nebo téměř ničeho změnit. V této a právě jen této situaci lze totiž hovořit o tom, že mají takové podmínky jen zdánlivě smluvní povahu a že je tedy na místě připustit jejich přísnou obsahovou kontrolu.
Dalším výkladovým problémem, na který narážíme, je potom již zmíněné ustanovení § 1799, které pod sankcí neplatnosti požaduje, aby byla adherující strana „seznámena s doložkou,“ která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, „a jejím významem“. Matoucí je tu zejména požadavek, aby došlo k seznámení i s „významem“ takové doložky. Jaký jiný význam má totiž doložka, která na něco odkazuje, než to, na co je odkazováno? Znamená to tedy, že je třeba adherující stranu prokazatelně seznamovat s obsahem obchodních podmínek, na které se v adhezní smlouvě odkazuje? Takový výklad se zdá být prakticky obtížně aplikovatelný a zřejmě ani nebyl úmyslem autorů. Poněkud jasněji do této otázky může vnést fakt, že se zřejmě jedná o převzetí druhého odstavce čl. 1435 quebeckého občanského zákoníku, podle kterého je odkazovací doložka platná jen, „byla-li na ni adherující strana výslovně upozorněna nebo jí byla známa“. V jeho originálním kontextu je přitom zřejmý i význam takového pravidla, neboť hned předcházející odstavec stanoví, že jinak (tedy v individuálně sjednávaných smlouvách) je odkazovací doložka platná bez dalšího. To je ovšem rozdíl od české úpravy, která v § 1751 odst. 1 obecně požaduje, aby byly obchodní podmínky připojeny k nabídce nebo stranám známy. V našem kontextu se tak zdá, že je požadavek § 1799 nadbytečný, neboť přístupnost obchodních podmínek (ve formálním smyslu slova) je již zajišťována jinak a přísněji.
Na samotný závěr jsem si konečně nechal asi nejproblematičtější pravidlo naší úpravy adhezních smluv, kterým je ustanovení § 1801. To stanovuje, že úprava adhezních smluv je v mezipodnikatelských vztazích dispozitivní. Uvědomíme-li si, že ve spotřebitelských vztazích nebude vzhledem k existenci zvláštní úpravy § 1813 pro aplikaci těchto pravidel místa a že v čistě „občanských“ vztazích je zase málo pravděpodobné, že by jedna ze stran předpřipravovala smlouvy pro větší počet svých smluvních partnerů, hrozí toto pravidlo téměř naprostou anihilací významu úpravy. S výjimkou nepříliš pravděpodobného opomenutí si totiž lze sotva představit, že by autor adhezních podmínek možnosti vyloučit jejich obsahovou kontrolu nevyužil, což také potvrzují mé dosavadní poznatky z praxe.
Jakými úvahami zde byli autoři osnovy vedeni, mi zůstává záhadou. Je sice pravdou, že náš občanský zákoník obecně vykazuje vůči podnikatelům neobvyklou přísnost a předpokládá jejich schopnost odolat jinak neodolatelnému nátlaku (srov. jejich v evropském kontextu ojedinělé vyloučení z ochrany před lichvou a neúměrným zkrácením), v adhezní situaci je ale na tom podnikatel ze všech úhlů pohledu zcela stejně jako kdokoliv jiný. A nejen to: lze skutečně předpokládat, že zákonodárce zamýšlel věnovat několik paragrafů a vytvářet poměrně komplexní systém kontroly pro nepočetné adhezní vztahy, které nejsou ani mezipodnikatelské, ani spotřebitelské (v podstatě tedy jen vztahy vůči nepodnikatelským právnickým osobám)? Nemáme-li připustit představu zákonodárce jako rozmarného boha, který něco vystaví jen proto, aby to hned zase zbořil, nezbývá, než prohlásit toto pravidlo za zřejmý omyl a neaplikovat je.
Závěr
Adhezní smlouvy, či spíše adhezní podmínky, se nezadržitelně stávají novým hegemonem moderních zdrojů závazkových vztahů. Nemá-li tento posun vést k masivnímu rozvoji nespravedlivosti, je třeba si uvědomit, že jejich podobnost se smlouvami je jen zdánlivá a že jejich obsah není kryt smluvním konsensem, a tedy ani autoritou, jež by jej měla chránit před přísnou obsahovou kontrolou. Je potěšitelné, že si tohoto fenoménu povšimlo i naše pozitivní právo, byť lze zalitovat, že jsme nedokázali bez zbytečných odchylek a omylů uceleně převzít některou zahraniční úpravu, například úpravu německou. Nezbývá než doufat, že aplikační praxe překoná určité nedostatky, jež naše úprava dostala do vínku. Pokusil jsem se k tomu tímto příspěvkem alespoň trochu pomoci.
Článek je přepisem příspěvku předneseného na konferenci Karlovarské právnické dny 2019.
[1] A tak se například francouzská úprava v nedávném procesu přijímání reformy závazkové části Code civil opakovaně zcela zásadně měnila. Srov. k tomu Chantepie. G. – Latina, M.: La définition du contrat d’adhésion en droit francais: une valse a quatre temps? In Le contrat d’adhésion, perspectives Franco-Québecoises, Dalloz 2018
[2] Srov. např. Šilhán, J. in Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V.: Občanský zákoník – komentář, C.H. Beck 2017, str. 1702; Hulmák, M. – Bezouška, P.: Obchodní podmínky, smluvní pokuty a jiná ujednání, Právní rozhledy 1/2018, str. 8; opatrněji Bejček, J.: Některá úskalí racionality obchodních podmínek, Právní rozhledy 18/2015, str. 611 a násl.
[3] „Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.“
[4] Charpentier, E.: La notion de contrat d’adhésion et l’article 1379 du Code civil du Québec in Le contrat d’adhésion, perspectives Franco-Québecoises, Dalloz 2018, str. 83
[5] Lluelles D. – Moore, B.: Droit des obligations, č. 198 a 199, cit. podle Charpentier, E., op. et loc. cit.
[6] Pellet, S.: Contrat d’adhésion et négociation in Le contrat d’adhésion, perspectives Franco-Québecoises, Dalloz 2018, str. 68
[7] Srov. např. Janoušek, M. in Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V.: Občanský zákoník – komentář, C.H. Beck 2017, str.1763
[8] V Quebecku nepanuje o aplikaci úpravy adhezních smluv na veřejné zakázky žádná pochybnost. V naší literatuře (Janoušek, M., op. et loc. cit.) se zmiňují opačná soudní rozhodnutí, ta ovšem pocházejí z doby před účinností dnešního quebeckého občanského zákoníku a jsou považována za překonaná. Srov. Charpentier, E., op. cit., str. 85
Diskuze k článku ()