Informovaný souhlas pacienta jako podmínka poskytnutí lékařské péče

Vztah mezi pacientem a lékařem můžeme vnímat jako specifický vztah, který se vyznačuje informačním deficitem na obou stranách, v důsledku čehož můžeme daný vztah vnímat jako nerovný. Každá ze stran má totiž znalosti o podstatných skutečnostech, o nichž druhá strana neví.

doktorandka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity
Foto: Shutterstock

Lékař tak nebude mít všechny dostatečné informace o pacientovi jako je např. vědomost o tom, jaká onemocnění pacient již prodělal, jaké jsou dědičné nemoci v jeho rodině atd. Uvedený informační deficit je ovšem lékař schopen na základě svých znalostí a zkušeností odstranit vhodnými dotazy na pacienta. V případě pacienta se pak bude jednat o informační deficit v oblasti medicínských znalostí. Vzhledem k tomu, že informační deficit na straně pacienta již není snadné samotnou aktivitou pacienta lehce odstranit, jelikož mu k tomu chybí odborné znalosti, na základě kterých by byl schopen vůči lékaři činit všechny podstatné dotazy ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu, je ve slabším postavení a můžeme o něm hovořit jako o slabší smluvní straně. Jelikož bývá při lékařském zákroku zasahováno do osobnostních práv a integrity člověka, reflektuje informačně nevýhodné postavení pacienta i právní úprava, která zavádí nástroje, jejichž pomocí má být vyrovnáváno nerovné postavení mezi pacientem a lékařem. Mezi tyto nástroje patří mj. informovaný souhlas pacienta, o kterém bude dále pojednáno.

Informovaný souhlas pacienta

Úpravu informovaného souhlasu pacienta nalezneme již na mezinárodní úrovni v Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“), která v čl. 5 stanoví, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví lze provést za podmínky, že k němu dotčená osoba (pacient) poskytla svobodný a informovaný souhlas, přičemž tato osoba musí být řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Takto dotčená osoba (pacient) pak může takový souhlas kdykoli svobodně odvolat.

Na národní úrovni se ochraně osobnostních práv a lidské integritě v obecné rovině věnuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Občanský zákoník v ustanoveních § 93 a § 94 uvádí, že nikdo nesmí mimo případ stanovený zákonem zasáhnout do integrity jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze a zásahu a o jeho možných následcích, a dále doplňuje, že kdo chce provést na jiném zákrok, je povinen mu srozumitelně vysvětlit povahu tohoto zákroku. Ve zvláštní části občanského zákoníku v rámci úpravy smlouvy o péči o zdraví je pak upravena také poučovací povinnost poskytovatele péče, který je povinen srozumitelně vysvětlit ošetřovanému zamýšlené vyšetření i navrhovanou péči o zdraví; ke každému úkonu při péči o zdraví je pak nutný souhlas ošetřovaného (ledaže zákon stanoví jinak).

Úprava obsažená v občanském zákoníku je dále konkretizována v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), který již nabízí podrobnější úpravu podmínek poskytování zdravotních služeb. Zákon o zdravotních službách je zákonem speciálním k občanskému zákoníku, a proto je při poskytování zdravotních služeb nutné vycházet nejprve z tohoto zákona a až v situaci, kdy v něm danou otázku týkající se poskytování zdravotních služeb nenalezneme, vracíme se zpět do textu občanského zákoníku.

Zákon o zdravotních službách v § 28 uvádí, že zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li zákon jinak. Pro takový souhlas je vyžadována písemná forma, pokud tak stanoví právní předpis nebo si to určí poskytovatel zdravotních služeb. A contario lze dovodit, že souhlas lze udělit pouze ústně nebo konkludentně, jestliže pro něj není výslovně vyžadována písemná forma. Pro zjednodušení udělování informovaných souhlasů, u nichž není vyžadována písemná forma, platí dle občanského zákoníku vyvratitelná domněnka, že byl souhlas udělen.[1]

Podle § 34 odst. 1 zákona o zdravotních službách je souhlas považován za informovaný, jestliže byla pacientovi před vyslovením souhlasu podána informace podle § 31; souhlas se pokládá za informovaný také v případě, že se pacient podle § 32 odst. 1 podání informace vzdal.

Abychom mohli souhlas hodnotit jako informovaný ve smyslu zákona o zdravotních sužbách, je nutné, aby pacient získal informace o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stádiu a předpokládanému vývoji; účelu, povaze, předpokládanému přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů; jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta; další potřebné léčbě a omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav pacienta.[2] K tomu Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že „souhlas lze pokládat za informovaný pouze tehdy, je-li dán na základě objektivních a pravdivých informací, které poskytl pacientovi odpovědný profesionální zdravotnický pracovník, v případě lékařských výkonů zásadně lékař. Informovaný souhlas předpokládá, že pacientovi se dostalo informací o povaze onemocnění nebo jiných důvodech, pro které je třeba provést léčbu či léčebný nebo diagnostický výkon, tedy informací o účelu zákroku o způsobu, jakým bude zákrok proveden a jeho předpokládaném průběhu. Chybět nemůže ani informace o důsledcích výkonu pro pacientovo zdraví, a to jak pozitivních, tak případně i negativních, informace o rizicích spojených s výkonem či léčbou, informace o reálných alternativách lékařem doporučeného výkonu, pokud takové alternativy existují, informace o léčebném režimu spojeném s výkonem i s obdobím po výkonu, včetně případných omezení pacienta v obvyklém způsobu života.“[3]

Zmiňované zákony pamatují také na situace, kdy je nutné poskytnout osobě neodkladně zdravotní péči a tato osoba je ve stavu, v němž informovaný souhlas nemůže udělit. Zákon o zdravotních službách v § 38 odst. 3 uvádí, že pacientovi lze bez jeho souhlasu poskytnout jen neodkladnou péči, pokud jeho zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit. Obecnou úpravu nalezneme rovněž v občanském zákoníku, který v ustanovení § 99 stanoví, že pokud je život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a není možné souhlas ve stavu nouze získat (ani v jiné formě než požadované), lze okamžitě zakročit, pokud to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.[4] Občanský zákoník takovou situaci označuje za stav nouze. Tento stav je předvídán rovněž na mezinárodní úrovni. Podle čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně platí, že v situaci, kdy nelze získat příslušný souhlas, lze provést jakýkoli nutný lékařský zákrok, pokud je nezbytný ve prospěch zdraví dotyčné osoby.

Tuto otázku nenechal bez povšimnutí ani Ústavní soud, který se vztahu k poskytování zdravotní péče vyjadřuje tak, že postup lékaře by měl být maximálně zdrženlivý, má respektovat zásadu svobodného rozhodování a je nutné upřednostnit vůli pacienta i v případě, kdy jeho rozhodnutím má být ohrožen jeho vlastní život a zdraví.[5] Z uvedeného přístupu je zřejmé, že je v největší možné míře chráněna autonomie vůle pacienta, neboť pouze on je schopen nejlépe rozhodnout o tom, jakým způsobem je možné zasáhnout do jeho tělesné integrity.

Následky poskytnutí zdravotní péče bez informovaného souhlasu pacienta

Institut informovaného souhlasu pacienta při poskytování lékařské péče je vyjádřením autonomie vůle pacienta, do jehož osobnosti je zasahováno, neboť jen on sám si může rozhodnout, co se stane s jeho tělem.[6] Informovaný souhlas je tedy podmínkou legality lékařského zákroku.[7] V případě, že je poskytnuta lékařská péče bez tohoto souhlasu, chybí právní důvod, na základě kterého mohla být tato lékařská péče poskytnuta, a proto je toto jednání vnímáno jako jednání protiprávní[8], pokud se nejedná o některý z nouzových případů popsaných výše.

Jestliže by lékař poskytl lékařskou péči bez informovaného souhlasu, porušil by zákonem stanovenou povinnost. V tomto ohledu si lze představit situace, kdy by pacient nebyl poučen vůbec, poučení by bylo nedostatečné, lékařská péče by byla poskytnuta přes výslovný nesouhlas pacienta či situaci, kdy by lékař překročil meze uděleného informovaného souhlasu. V takové situaci by lékař nesl odpovědnost za porušení své povinnosti a musel by navrátit vše do původního stavu, případně by byl povinen pacientovi uhradit náhradu vzniklou újmu.

K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud, který zjemňuje následky porušení povinnosti lékaře při poskytnutí lékařské péče bez informovaného souhlasu pacienta, neboť konstatoval, že za takové jednání je lékař odpovědný pouze za podmínky, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo vysoce pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí.[9] Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu chrání lékaře. Z hlediska dokazování má potom pacient, kterému byla poskytnuta zdravotní péče, aniž by poskytl informovaný souhlas, ztíženou pozici. Tomuhle přístupu není možné ničeho vytknout, neboť předchází případům, kdy by pacienti danou situaci zneužívali pouze z důvodu toho, že lékař formálně porušil svou povinnost, ale pokud by postupoval dle zákona a poskytl dostatečné poučení, pacient by mu informovaný souhlas udělil.


[1] § 97 odst. 2 občanského zákoníku.

[2] ŠUSTEK, Petr; HOLČAPEK, Tomáš. Informovaný souhlas. 1. vydání, Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2007, s. 71, § 31 a odst. 1 a 2 a § 34 odst. 1 zákona o zdravotních službách a § 94 odst. 1 občanského zákoníku.

[3] Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Co 285/2006.

[4] § 99 občanského zákoníku.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000.

[6] Srov. DOLEŽAL, Adam. Informovaný souhlas jako vyjádření autonomie vůle nebo reflexe paternalistického vztahu? Časopis zdravotnického práva a bioetiky.

[7] VALUŠ, Antonín. Civilní spory mezi lékařem a pacientem při poskytování zdravotní péče. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 53.

[8] Srov. HOLČAPEK, Tomáš. Dokazování v medicínskoprávních sporech. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 109.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013.

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články