Meze smluvní volnosti - 1. díl Zdroj: Fotolia

Meze smluvní volnosti - 1. díl

Smluvní volnost je spolu s ochranou vlastnictví považována za jeden ze dvou základních pilířů nejen soukromého práva, ale vůbec tržně-ekonomických společností. Jestliže vlastnictví je základem ochrany statické, je smluvní volnost nutnou podmínkou dynamiky společnosti projevující se svobodnou směnou zboží a služeb.

JUDr.  Robert  Pelikán Ph.D.

JUDr. Robert Pelikán, Ph.D.

JUDr. Robert Pelikán, Ph.D.

Po staletí se tu přitom vychází z teze, že svobodně sjednaná smlouva je a priori prospěšná jejím stranám a že rolí státu není takto přijaté rozhodnutí smluvních stran přezkoumávat, ale toliko sankcionovat, vynutit, pokud by některá ze stran dodatečně odmítala učiněnému slibu dostát. Hodnota jednotlivých statků (v nejširším smyslu toho slova) je pro každého jedince odlišná, v závislosti na jeho aktuální situaci, záměrech, zájmech i potřebách. Možnost závazně sjednat libovolnou směnu statků s jiným jedincem, jehož subjektivní hodnocení směňovaného je odlišné, tak umožňuje, aby se v konečném důsledku každému dostalo co největšího množství těch statků, kterých si subjektivně cení nejvíce, jinak řečeno, aby byly zdroje optimálně alokovány. Slovy § 3 našeho občanského zákoníku je tak svobodně sjednaná smlouva nástrojem, umožňujícím každému brát se co nejlépe o vlastní štěstí.

Tento teoretický model ovšem mlčky vychází z předpokladů, které zřejmě nebyly docela splněny nikdy a v současné společnosti jsou splněny stále méně. Nejde přitom jen o ekonomickou vyrovnanost postavení stran, jež se s postupující koncentrací kapitálu stává natolik iluzorní, že například R. Serozan přirovnává smluvní svobodu ke „svobodě svobodných lišek ve svobodném kurníku“[1]. Jde také o to, že lidská psychika vykazuje znepokojivé nedostatky, pokud jde o schopnost racionálně hodnotit některé elementy, ze kterých je závazkový vztah sestavován: zejména kvantifikovat aktuální hodnotu budoucího plnění a určovat pravděpodobnost budoucích nejistých událostí. Aktuální hodnota budoucího plnění se nám tak neodbytně jeví klesat spíše exponenciálně, ačkoliv ve skutečnosti klesá prakticky lineárně, a pravděpodobnost výskytu budoucích negativních událostí máme za určitých okolností tendenci výrazně podceňovat[2]. Je-li tedy předmětem smlouvy směna plnění různě vzdálených v čase, není nepravděpodobné, že poměr jejich hodnot bude posouzen nesprávně, stejně jako je pravděpodobné, že nebude doceněn význam ujednání, jež jsou podmíněné nějakou nejistou budoucí událostí, například neschopností plnit původně smluvené. Pravděpodobnost takového nesprávného úsudku se přitom bude prudce lišit v závislosti na míře dosavadní zkušenosti s takovými směnami, jakož i na existenci či neexistenci afektivního vztahu k předmětu směny. To může vytvářet a v praxi také vytváří prostor k výrazným zneužitím smluvní volnosti jednou ze stran.

Jestliže právě uvedené hovoří pro určitou (a v některých případech dokonce dosti přísnou) obsahovou kontrolu smluv, jež také v různých podobách nalezla cestu do našeho právního řádu (byť pohříchu dosud mnohem méně do naší soudní praxe), na základním principu smluvní volnosti by to nemělo nic změnit. Jakkoliv paradoxně to může znít, ani nepravdivost základních postulátů, na kterých je smluvní svoboda konstruována, není dostatečným důvodem pro její principiální opuštění, jednoduše proto, že výsledky, které z celospolečenského hlediska přináší, jsou chvalitebné a rozhodně podstatně lepší, než ty, které nabízejí jakékoliv myslitelné alternativy.

Existuje ovšem stále se rozšiřující oblast, ve které je myšlenka smluvní volnosti problematizována ještě mnohem zásadněji, takovým způsobem, že je na místě se ptát, zda ještě lze vůbec o smluvní volnosti hovořit. Touto oblastí jsou adhezní smlouvy. Ve svém příspěvku se pokusím nejprve obecně poukázat na zásadní odlišnosti mezi běžnou smlouvou a smlouvou adhezní a poté prozkoumat poněkud komplikované legislativní vyjádření, kterého se v našem novém občanském zákoníku tento fenomén dočkal.

Obecně k pojmu adhezní smlouvy

Zřejmě prvním, kdo si povšimnul specifik fenoménu adhezních smluv, byl jeden z největších francouzských civilistů přelomu 19. a 20. století, R. Saleilles. V hojně citované pasáží svého komentáře k části německého občanského zákoníku v souvislosti s výkladem právních jednání poznamenává: „Bezpochyby existují smlouvy a smlouvy; ve skutečnosti jsme vzdáleni oné jednoty pojmu smlouvy, kterou právo předpokládá. Dříve či později se bude muset právo sklonit před nuancemi a odlišnostmi, které společenské vztahy přinesly. Existují údajné smlouvy, které mají ze smlouvy jen jméno a jejichž právní konstrukce dosud chybí; pro které ovšem budou muset v každém případě právě popsaná pravidla individuální interpretace projít podstatnými změnami; i kdyby se mělo jednat jen o to, co můžeme z nedostatku lepšího pojmenování nazvat adhezními smlouvami, ve kterých výlučně převládá jediná vůle, působící jako vůle jednostranná, která diktuje svůj zákon už ne jednotlivci, ale neurčitému celku, a která se už dopředu jednostranně zavazuje za podmínky přistoupení těch, kdo budou chtít akceptovat tento zákon smlouvy a chopit se tohoto jednostranně utvořeného závazku. To je případ všech pracovních smluv ve velkém průmyslu, přepravních smluv s velkými železničními společnostmi a všech smluv, které se podobají kolektivnímu zákonu a které, jak říkali již Římané, se blíží mnohem spíše Lex, než shodě vůlí.“[3]

Přesnost tohoto přes sto let starého postřehu se zdá nevyžadovat příliš mnohá doplnění. Adhezní smlouva vskutku není jen jinak (adhezně) sjednaná smlouva, jak nesprávně tvrdí důvodová zpráva k našemu občanskému zákoníku, ale skutečně zcela odlišný fenomén, který má se smlouvou společné jen jméno. Nejde tu o to, že by šlo o smlouvu, jejíž obsah aktivnější strana připravila a druhá strana z lenosti či trestuhodné bezstarostnosti bez připomínek přijala. Jde o to, že celá činnost strany, která adhezní smlouvu předkládá, je organizována způsobem, který individuální sjednávání smlouvy vůbec nepřipouští: smlouva byla s největší pravděpodobností připravena interními či externími právními odborníky nikoliv pro daný konkrétní případ, ale obecně pro předem neurčený počet případů jako vymezení podmínek, za kterých je takový subjekt vůbec ochoten do určitého typu vztahů vstupovat. Druhé straně jsou pak takové podmínky předkládány k pouhé akceptaci, nikoliv k vyjednávání, a to často zaměstnanci či zmocněnci, již vůbec nemají kvalifikaci a mandát k jakékoliv jejich změně.

Adherující straně je pak tento fakt znám, buď již z obecné dřívější zkušenosti, nebo z reakce na jakýkoliv pokus o vyjednávání. Tím se ovšem prudce snižuje motivace adherující strany k tomu, aby se s předkládanými podmínkami byť jen seznámila, či je dokonce nějak podrobně analyzovala. Je si vědoma toho, že by s tím spojený (minimálně časový) náklad vynakládala marně: pokud by v textu objevila něco, co by si přála změnit, stejně k tomu nebude mít prostor a jedinou reálnou možností by tak bylo odmítnout smlouvu uzavřít a pokusit se opatřit si obdobné plnění u jiného poskytovatele; tam ovšem s největší pravděpodobností narazí na „smluvní“ podmínky velmi obdobné, neboť připravené osobou ve stejném postavení, možná dokonce týmiž externími odborníky. Jediná reálná volba, před kterou stojí, tak je buď akceptovat tyto či obdobné podmínky, nebo se vůbec zříci nabízeného typu statku.

Jak daleko tu ovšem jsme od shody vůlí, jež je nejen definičním znakem „klasické“ smlouvy, ale také výše zmíněným základním důvodem pro její principiální závaznost! Nemáme tu dvě rovnocenná individua, jež odvažují subjektivní hodnotu jednotlivých práv a povinností a smlouvají jejich vzájemnou směnu tak, aby každá po uskutečněné směně měla subjektivně více, než měla před ní. Máme tu jednu stranu, jež pečlivě zvážila (nebo alespoň měla příležitost pečlivě zvážit) všechny detaily a eventuality připravovaného typu vztahů, a druhou, která se s výsledkem tohoto procesu z racionálních důvodů ani neseznámila, natož aby zvažovala, zda je to pro ní výhodné. Poskytla sice svůj bianco souhlas, obsah chystaného vztahu ale vůbec není přítomen v jejím vědomí a sotva tak může být skutečným předmětem jejího souhlasu.

Způsob, kterým adherující strana postupovala, přitom není nejen něčím zavrženíhodným, ale není dokonce ani něčím, co by v poněkud odlišné souvislosti nebylo soukromému právu dobře známo. Její situace velmi připomíná způsob, kterým se ve smluvních vztazích uplatňují dispozitivní zákonná pravidla: ani v těchto případech zákonodárce nepředpokládá, že by se smluvní strany před uzavřením smlouvy seznámily se všemi zákonnými pravidly, jež se při absenci odlišného ujednání na jejich vztah uplatní, a zvažovaly, zda se pro ně hodí. Tato pravidla naopak formuluje proto, aby stranám umožnil právně jednat i v častých situacích, kdy by promýšlení všech možných eventualit vývoje zakládaného vztahu nebylo pro svou k předmětu vztahu nepoměrnou náročnost možné.

Toto poslední srovnání nám umožňuje postihnout ještě jeden aspekt celé věci. Rozvoj fenoménu adhezních smluv, který svými principy i významem není nepodobný rozvoji sériové výroby, umožnil zákonodárci zdržet se úpravy celé řady ekonomických vztahů, které se v mezidobí objevily. Celé oblasti práva jako jsou například distribuční nebo leasingové vztahy nebo vztahy týkající se digitálního obsahu tak dnes existují buď zcela mimo pozitivněprávní úpravu, nebo s úpravou jen velmi rudimentární, jsouce formovány postupně se rozvinuvšími zvyklostmi vtělovanými do smluvních podmínek poskytovatelů těchto statků. Síla těchto zvyklostí je pak taková, že s nimi dokonce právo v určitých oblastech svého partikulárního zájmu počítá (viz např. blokové výjimky pro distribuční smlouvy) nebo dokonce takto zvolená řešení v dalším vývoji přebírá (viz např. použití „licenčních“ smluv pro poskytnutí digitálního obsahu k užití koncovým zákazníkem).

Je tak na výsost zřejmé, že v případě adhezních „smluv“ stojíme skutečně před významný a samostatným fenoménem, který má, slovy Saleillovými, se smlouvami společné vskutku jen jméno (a bylo by tak zřejmě lépe hovořit např. o adhezních podmínkách). Jde o rozsáhlou oblast soukromé normotvorby, jež dnes právní postavení osob v závazkových vztazích určuje možná intenzivněji, než zákonná pravidla: ač zákonná úprava působí dojmem, že jde o jakousi marginální partikularitu, jakýsi zvláštní způsob uzavření smlouvy podobný dražbě nebo veřejné soutěži, ve skutečnosti se postupem času z výjimky stalo pravidlo a adhezní smlouvy jsou uzavírány zřejmě častěji, než ty „běžné“.

V této souvislosti je ovšem nutno se zabývat teoretickým odůvodněním závaznosti této individuální normotvorby. Z výše uvedeného je patrné, že s „běžným“ odůvodněním závaznosti smluv si tu nevystačíme: obsah norem obsažených v adhezních podmínkách pravděpodobně nebyl vůbec obsahem vůle jedné ze stran zakládaného závazkového vztahu, a i pokud byl, není to pro posouzení výsledné situace relevantní, neboť případný souhlas s takovými podmínkami byl určujícím způsobem ovlivněn vědomím adhezní situace a tedy nemožnosti podmínky změnit. Můžeme se namísto toho spokojit s tím, že adherující strana samotnou adhezí akceptovala, že druhá strana podmínky jejich vztahu (libovolně) určila? Jsem přesvědčen, že pro omezenost svobody takového souhlasu s tím nelze souhlasit stejně, jako neakceptujeme jiné případy jednostranného určení právního postavení jedince jinou osobou; je přitom pozoruhodné, že zatímco v ostatních případech (např. pokud se strany dohodnou, že jedna ze stran smlouvu libovolného obsahu sepíše dodatečně) o tom není sporu, v tomto případě o tom právnická veřejnost intenzivně pochybuje. Důvodem je právě ona zdánlivě smluvní povaha ujednání; při pravém pochopení adhezní situace pochybnosti mizí.

Při podrobnější analýze tak vidíme, že v případě uzavření adhezní smlouvy máme co do činění s dvojitým obsahem vůle. Jednak tu máme skutečnou srovnalou vůli stran vznikajícího závazkového vztahu, tedy to, co si obě strany uvědomovaly a na čem se skutečně shodly. Obsah tohoto koncensu se ovšem omezuje jen na malou, byť podstatnou část celého obsahu: půjde o hlavní předmět smlouvy, základní směnu, kterou obě strany zamýšlejí. Z podrobnějších vlastností pak o to, co poskytovatel adherující straně o budoucím vztahu aktivně sdělil, typicky ve formě reklamy nebo nějakých obchodních sdělení. Tomuto obsahu je na místě přiznat plnou závaznost, neboť situace se zde nijak neliší od běžně vznikajících smluv. Vedle toho tu ovšem máme zbývající podmínky, které adherující strana pravděpodobně vůbec neznala a pokud ano, jejím svobodným souhlasem již nejsou kryty. Pro tuto část již smluvní původ závaznosti dovozovat nemůžeme.

Právě uvedené ovšem rozhodně nemá být kritikou fenoménu adhezních smluv či voláním po jejich zákazu. Moderní ekonomické vztahy jsou bez adhezních smluv nemyslitelné: poskytovatelé stejnorodých statků velkému počtu osob nezbytně potřebují vymezit své právní postavení a zákonodárce jim k tomu v podobě dispozitivních úprav vznikajících vztahů dostatečný podklad nedává a vzhledem k míře inovativnosti dnešní ekonomiky ani dávat nemůže (zmiňme jen neschopnost v adekvátním čase jakkoliv legislativně reagovat na takové socioekonomické fenomény jako je Uber, Facebook nebo Airbnb). Uvědomíme-li si přitom, že náklady na přípravu příslušných pravidel se v každém takovém případě pohybují minimálně v desítkách a spíše stovkách tisíc korun, je zřejmé, že nelze postupovat cestou individuálně vyjednávaných smluv, neboť takový náklad by se poskytovateli – a zrovna tak ani odběrateli - nikdy nemohl vyplatit.

Zároveň je ovšem nutné si uvědomit, že zatímco v případě zákonné úpravy jsou pravidla normována nezávislým třetím snažícím se dosáhnout spravedlivé rovnováhy práv a povinností obou stran a v případě „běžné“ smluvní normotvorby je přirozená motivace strhnout tuto rovnováhu na svou stranu korigována očekávanou nebo aktuální reakcí druhé opačně motivované strany, v případě přípravy adhezních podmínek taková inherentní korekce chybí. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že ji může poskytnout ona všeobecnost, která z přípravy adhezních podmínek činí vícekolovou hru (ve smyslu teorie her): pokud by se podmínky měly uplatnit jen na jeden vztah, byl by jejich autor skutečně motivován upravit je zcela zneužívajícím způsobem. Tím ovšem, že se mají aplikovat opakovaně, musí počítat s následky, které aplikace takového zneužívajícího pravidla vyvolá, jednak ve vztahu k dané osobě, která již pravděpodobně znovu do vztahu nevstoupí, jednak i k osobám dalším, jež mohou negativně reagovat na zprostředkovanou špatnou zkušenost. Bohužel ovšem je tento korektiv natolik slabý, že se s ním nelze spokojit; musíme si uvědomit, že předmětem většiny pravidel v adhezních podmínkách je úprava situací, které nastávají spíše výjimečně. Ani aktivace pravidla v takovém výjimečném případě tak pravděpodobně nebude mít žádný podstatný vliv na ostatní uživatele těchto podmínek, kteří budou spoléhat na to, že v jejich případě k ničemu podobnému nedojde[4].

Jedinou možností, jak tuto přirozenou motivaci omezit, je tak nějaká forma vnější kontroly. A tou základní, která se v právu postupně rozvíjí, je systém podmíněné či omezené závaznosti jednostranně připravených podmínek. Jinak řečeno, soudy i zákonodárci po celém světě si postupně uvědomují, že takovéto soukromé normotvorbě nelze přiznat stejnou bezpodmínečnou závaznost, jaká je přiznávána obsahu běžné smlouvy, ale že je třeba přezkoumat, zda autor podmínek nezneužil své situace k vytvoření nerovnovážné úpravy vzájemných práv a povinností.

Tento test by přitom měl být dosti přísný a zcela odlišný od obsahového testu, který v podobě postihování lichevních a obdobných smluv používáme v běžném smluvním právu. Nejen, že nás v tomto případě v přísnosti testu neomezuje respekt k autonomii společné vůle a tedy předpoklad, že pokud si strany něco sjednaly, s největší pravděpodobností to skutečně chtěly, jakkoliv se nám to může zdát podivné. Je navíc třeba mít na paměti, že mechanismy prosazování práva jsou v situacích, ve kterých se adhezní smlouvy používají (tedy v asymetrických situacích, kdy jeden subjekt uzavírá velké množství takových smluv s řadou adherentů), velmi slabé, obzvlášť v právních řádech, které neznají skupinové žaloby. To, co se v individuálním vztahu s jedním adherentem může jevit jako ještě přijatelné či dokonce bagatelní, nabývá zcela jiných rozměrů násobeno počtem takových vztahů, do kterých autor podmínek vstupuje.

Článek je přepisem příspěvku předneseného na konferenci Karlovarské právnické dny 2019.


[1] Serozan, R.: Einschränkung der Vertragsfreiheit durch soziale Schutzgedanken, JBI 1983, str. 562

[2] K tomu srov. práce behaviorálních ekonomů. Viz např. Thaler, R. H.: Misbehaving: The Making of Behavioral Economics, W. W. Norton & Company, 2015

[3] Saleilles, R.: De la déclaration de volonté, Paris 1901, str. 229-230

[4] Pro lepší představu připomeňme případ z francouzské soudní praxe: Společnost Chronopost, která poskytuje kurýrní služby, měla ve svých obchodních podmínkách výluku z odpovědnosti za škodu, již může způsobit včasné nedodání zásilky. Na konci devadesátých let k takové situaci došlo v případě podnikatele, který této služby využil k doručení nabídky do zadávacího řízení. Ačkoliv byl případ v souvislosti s následným soudním sporem široce medializován, k žádnému odlivu zákaznictva to nevedlo; ba co více, přestože soudy v tomto sporu daly zákazníkovi za pravdu a prohlásily klauzuli za neplatnou, je ve smluvních podmínkách této společnosti dodnes.

občanské právo smlouva Karlovarské právnické dny smluvní volnost

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotilo 5 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články