Články s tagem: konference

Whistleblowing jako specifický fenomén lze z definice ztotožnit s odhalováním případů zneužívání veřejné moci nebo nekalého jednání s cílem ochránit veřejný zájem. Může se týkat čehokoliv, co negativním způsobem ovlivňuje určité spole­čenství (nebo společnost jako celek) a co by bylo v zájmu této skupiny nutno za­stavit. Nový maďarský zákon o ochraně oznamovatelů,[1] který vstoupil v platnost 1. ledna 2014, definuje whistleblowing jako jednání, které nemusí výhradně vést ke zveřejnění určitých informací, ale může také zahrnovat nahlášení konkrétního problému zodpovědné osobě.

Dlouholetá absence právního mechanismu pro ochranu oznamovatelů v právním řádu Slovenské republiky neznamená, že by nedocházelo k situacím, kdy je za­městnanec za upozornění na korupci vystaven odvetným opatřením. Oznamování nekalého jednání obecně není silnou stránkou slovenské společnosti. Navzdo­ry jednoznačné trestněprávní povinnosti občané raději volí možnost případného stíhání za nenahlášení trestného činu, než jeho nahlášení a vypořádávání se s následnými odvetnými opatřeními.

Již čtvrtý ročník konference LAW FIT pořádá letos Fakulta informačních technologií ČVUT. V letošním roce organizátoři vybrali jako téma „Data". Konference proběhne 23. května 2016 v prostorách Nové budovy ČVUT (sídle Fakulty informačních technologií) na adrese Thákurova 9, Praha 6. Generálním partnerem je Institut pro digitální ekonomiku.

Jaké změny přinese novela insolvenčního zákona, kterou ve středu 30. března schválila vláda? Zasáhne do současné praxe insolvence? A jak efektivně bude možné zabránit zneužívání tíživé situace dlužníků komerčními subjekty?

V celosvětovém průzkumu hospodářské kriminality, provedeném společností PricewaterhouseCoopers Global, 23 % respondentů, kteří ve společnostech čelili závažné hospodářské trestné činnosti, uvedlo, že jednání byla odhalena pomocí systému pro oznamovatele (anonymní linkou, helplines, atp.) nebo nahlášením uvnitř organizace (PWC 2014[1]). Obdobně výzkum provedený KMPG ukazuje, že mezi případy hospodářské kriminality z celkových 596 analyzovaných bylo 19 % případů odhaleno oznamovateli (KPMG 2014[2]). I Česká republika již zná příklady, kdy oznámení vedlo k odhalení trestné činnosti a jejímu následnému potrestání.

V situaci, kdy Česká republika zvažuje novou legislativu o whistleblowingu, bych si dovolil navrhnout, že při uvažování o této problematice bychom neměli opomínat ty, na koho se oznamovatelé obracejí. Příjemcem je podle nejběžnější definice používané v sociologických vědách „osoba nebo organizace, která může být schopná jednat“ poté, co obdrží oznámení od whistleblowera.[1] Ačkoliv se legislativci obvykle zaměřují na oznamovatele jako na nejprominentnější a ústřední postavu v celém procesu oznamování, jistě platí, že ten, kdo oznámení přijímá, je druhým nejdůležitějším aktérem, který rozhoduje o tom, co se bude dít. Bude příjemce zprávu ignorovat, nebo ji předá dál? Bude se snažit o nějaká odvetná opatření vůči oznamovateli, nebo se jej naopak bude snažit ochránit?[2]

Mohou být děti aktivní na sociálních sítích? Regulovat či neregulovat internetové diskuze? Jak přinutit lidi, aby byli ochotní za informace platit? A dá se internetovým médiím stále říkat „nová“? Nejen na tyto otázky se pokoušela nalézt odpověď čtveřice hostů panelové diskuze na téma „Nová média a právo“, pořádané na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy Spolkem českých právníků Všehrd.

Tento článek vychází z přednášky proslovené 17. září 2015. Věnuje se tématům problematiky whisleblowingu, která jsou relevantní pro všechny státy, nejen pro Českou republiku, a to konkrétně následujícím způsobem: zodpovědnost managementu, předcházení odvetným opatřením, zhodnocení rizik, důvěrnost, anonymita, kdo by měl být chráněn, zda má existovat zákonná povinnost chránit, potřeba chránit třetí strany, kdy může být ochrana odebrána, zda mají být odvetná opatření považována za přestupky, nápravná opatření, důkazní břemeno a dozorčí orgány.

Třicet států a šest mezivládních organizací (Organizace spojených národů, Organizace amerických států, Světová banka, Africká rozvojová banka, Asijská rozvojová banka a Interamerická rozvojová banka) vyvinulo vlastní zásady pro whistleblowing. Rychlost přijímání nových úprav se stále zvyšuje a 60 států v současnosti rozpracovává vlastní legislativu.

Z pohledu veřejného práva je oblast tzv. whistleblowingu spojena s konfliktem mezi koncepcí neveřejného prostoru a principem veřejnosti. Zatímco neveřejný prostor je poměrně podrobně a komplexně upraven, a to zejména v souvislosti s ochranou utajovaných skutečností, služebního tajemství, obchodního tajemství, bankovního tajemství, lékařského tajemství, advokátního tajemství, osobních údajů nebo s ochranou soukromí v nejširším slova smyslu, zásada veřejnosti je do právního řádu promítnuta spíše sporadicky či ojediněle.

V průběhu posledních čtyř let, kdy pracuji v organizaci Blueprint for Free Speech a předtím u Transparency International, jsem se zúčastnil asi 30 setkání a konferencí na téma ochrany oznamovatelů – a čtyři další se budou konat během příštích dvou měsíců.

Mezinárodní listopadová konference Cyberspace v Brně přivítala právníky, sociology, psychology a religionisty z celého světa. Celkem čítala na 300 účastníků a nejméně 100 bylo aktivními přednášejícími. O takový rozměr konference se 27. a 28. 11. již potřinácté postarala Masarykova univerzita v Brně ve spolupráci s European Academy of Law and ICT.

Druhá část příspěvku JUDr. Ladislava Smejkala, který se věnuje právním otázkám souvisejícím s nezákonným skončením služebního poměru.

Služební zákon a řekněme rovnou i tzv. služební právo, o jehož vzniku můžeme již dnes hovořit, je zcela novou oblastí práva. Důvody vzniku tohoto zákona, s tím prezidentova spojená ústavní stížnost, a tedy rozhodnutí Ústavního soudu, toto vše vypovídá hodně o tom, jaký služební zákon vlastně je. I samotná skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu má desítky stran, obsahuje řadu disentů, z nichž je patrné, že téměř každý ústavní soudce měl na věc naprosto odlišný názor a chtěl se k zákonu vyjádřit, vypovídá své.

Pokračování příspěvku JUDr. Tomáše Horáčka, Ph.D., který se věnuje procesu uzavírání smluv podle občanského zákoníku, a poukazuje při tom na tzv. paradox disclaimerů.

Dnes si povíme něco o tom, jak správně uzavírat smlouvy. Každý zkušený právník Vám řekne, že ideální smlouva neexistuje. Sám jsem zažil spory ze smluv, které měly i sedmdesát stran, popisovaly vše do nejmenšího detailu a na prvních jednadvaceti stranách byly uvedeny definice všemožných pojmů, včetně těch chronicky známých. Ve výsledku smlouva obsahovala velké množství obsolentních ustanovení, zabírajících neuvěřitelné množství stránek.

Předně bych rád představil organizaci, jež zde zastupuji. Jde o Svaz měst a obcí České republiky, dobrovolnou, nepolitickou organizaci, jejímž cílem je hájit zájmy měst a obcí České republiky, a to od těch největších, až po nejmenší. Svaz má 2600 členů. Největším je hlavní město Praha, nicméně drtivou většinou členů tvoří obce, kterých je ve Svazu zhruba 2000, přičemž asi 1000 obcí má maximálně 500 obyvatel.

Pokračování příspěvku JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., který přibližuje důležité instituty zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a aktuální problémy, se kterými se praxe potýká.

Dnešní příspěvek bude rozdělen do dvou částí. V první části si přiblížíme důležité instituty, které obsahuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, v druhé části si na nich ukážeme aktuální problémy, které nacházíme v oblasti trestní odpovědnosti právnických osob, s nimiž má praxe určité problémy.

Při analýze otázky práva na informace u institucí EU je potřeba si vyjasnit fundamentální teoreticko-právní otázku, jestli lze toto právo považovat za základní lidské právo uplatnitelné mj. i v právu mezinárodním. V současnosti EU lavíruje mezi supranacionálním přístupem a pohledem intergovernmentálním, který se projevuje aplikací pravidel světa diplomacie (tj. mezinárodního práva). Existuje v případě unijních institucí prostor pro plnohodnotný přístup k informacím, tak jak jsme zvyklí z většiny členských zemí?

Podzim přináší pestrobarevnou paletu konferencí a seminářů, o kterých se nám během léta může jenom zdát. Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně nabídla hned dvě orientované na právo IT, a to České právo a informační technologie 2015 (dále jen ČPIT) 24. a 25. září a mezinárodní konferenci Cyberspace 27. a 28. listopadu.

Za důležitou výzkumnou otázku pokládám určení místa a významu teorie práva v systému právní vědy, resp. především vědy veřejného práva (se zvláštním zřetelem na vědu správního práva).

Pokračování příspěvku Ing. Bc. Miroslava Veselého z Ministerstva vnitra. V dnešní části se věnuje konkrétním záležitostem, které tzv. "hýbou obcemi". Jsou jimi regulace hazardu, podomní prodej a diskriminace v obecně závazných vyhláškách.

Dnes mám poměrně těžký úkol, a to seznámit vás s aktuálními poznatky a problémy z obecní normotvorby. Jak se ukazuje, obecní normotvorba je oblastí neustále živou, jež se stále vyvíjí. Na pár strohých číslech se pokusím ukázat, jak to s obecní normotvorbou vypadá.

JUDr. Jakub Harašta je asistentem a externím doktorandem na Ústavu práva a technologií, kde se věnuje kybernetické bezpečnosti. V rámci výzkumu působí v současné době i jako guest research fellow na Haifské univerzitě v Izraeli. Na právnické fakultě Masarykovy university vyučuje povinný kurz Právní informatika, v rámci kterého se snaží přemýšlet i o tom, jak co spravit. A údajně je poměrně hodně co spravovat, nejen ze strany právních informačních systémů, ale i ze strany státu a přístupu k právu obecně.