Právní teorie laskavým pohledem učitele správního práva

Za důležitou výzkumnou otázku pokládám určení místa a významu teorie práva v systému právní vědy, resp. především vědy veřejného práva (se zvláštním zřetelem na vědu správního práva).

pedagog na VŠ Ambis Praha-Brno, člen rozkladové komise ČNB

Hypotézou je, zda teorie práva neslouží jen k pověstnému science for science, ale je užitečným podporovatelem vědy veřejného práva k řešení široké palety problémů, se kterými se veřejné právo potýká. Správní právo (jako dlouholetý pilíř veřejného práva) můžeme označit jako jeden z nejvýznamnějších subsystémů českého právního řádu. Jeho posláním je upravovat postavení a chování subjektů práva ve vztazích, které vznikají a uskutečňují se v souvislosti s realizací výkonné moci ve státě ve sféře veřejné správy.[1]

Stručně řečeno správní právo je ta část právního řádu, která upravuje veřejnou správu.[2] Vlastně každý stát světa má správní právo, neboť všechny mají veřejnou správu.[3] Jean Rivero definuje správní právo jako soubor právních norem, oddělených od soukromého práva, které upravují správní činnosti veřejných orgánů.[4] Předseda NSS J. Baxa v laskavé nadsázce SP definoval jako typické úřednické právo, tvoří je úředníci, protáhnou je legislativním procesem, zákon se k nim vrátí a oni jej pak aplikují.[5]

S pojmem správní právo logicky úzce souvisí tzv. věda správního práva[6] jako jedna z podmnožin právní vědy. Vědu správního práva můžeme společně s P. Průchou definovat jako vědu systémovou, tedy systémově se zabývající jak obsahem, tak formou správního práva jako právního odvětví.[7]

Teorie práva (TP) – TP můžeme stručně označit jako systematicky rozvíjený obor (moderní, post-moderní, post-industriální[8]) právní vědy. Rozvoj teorie práva jako relativně svébytné disciplíny můžeme datovat do počátků 19. století.[9] Do této doby bylo obecné myšlení o právu součástí filozofie. Hlavním motorem vzniku nového samostatného oboru byl bezpochyby právní pozitivismus. Pozitivismus[10] nehledá odpověď na otázku co je prapodstatou věcí, pozitivismus velí hledat a chápat (analyzovat) empirická fakta, tj. data která se dají verifikovat na základě lidské zkušenosti (praxe, prožitků). Tedy zkoumání faktů právní reality získaných empirickým výzkumem. Když se zde zmiňujeme o počátcích právní teorie, je vhodné pro informační komplexnost dodat, že období zrodu právní teorie je spjato s tzv. obecnou naukou právní (Allgemeine Rechtslehre), která učinila svým metodologickým východiskem právě výše citovaný právní pozitivismus[11].

Právní vědu můžeme charakterizovat jako souhrn vědních disciplín, jež usilují o proniknutí od jevových stránek k podstatě práva jako normativního systému.[12]

Erudovanému čtenáři netřeba připomínat, že právní věda se tímto úkolem zaobírá velmi dlouhodobě, vždyť kořeny tohoto „bádání“ možno nalézt již v dobách antických, ve starém Řecku byla právní věda součástí tzv. univerzální filozofie, rozepisovat se o významu práva římského by též nebylo ničím jiným než zmíněným nošením nočních ptáků do Athén.

Spolu např. s M. Večeřou můžeme právní vědu charakterizovat a katalogizovat jako vědu společenskou, kterou zahrnujeme mezi vědy humanitní v jejich širším chápání. Rozlišení věd společenských a přírodních, které překonává antické vnímání vědy jako univerzální, s sebou nese a vyjadřuje i jisté metodologické konsekvence.[13] Vedle takového pojetí právní vědy se v historii objevila i celá řada specifických koncepčních a metodologických přístupů řadících právní normativní systém mezi přírodní jevy a právní vědu mezi přírodovědné obory.[14]

V horizontální rovině se právní věda člení dle systému práva na jednotlivé vědní disciplíny (např. vědu správního práva nebo vědu trestního práva).

Jinak řečeno - dle stupně obecnosti lze právní vědy klasifikovat na:

1) obecné

2) speciální

ad 1) obecné Teorii práva můžeme chápat jako nejobecnější právně-vědní disciplínu, která se zabývá tím, co přesahuje rámec jednotlivých parciálních odvětví práva.

ad 2) speciální – Zabývají se jednotlivými oblastmi práva: např. výše zmíněné vědy správního práva, trestního práva či obchodního práva.

Tážeme-li se na postavení, které v právní vědě zaujímá právní teorie, jistě je to postavení klíčové, což samozřejmě úzce souvisí s výše zmíněnou vlastností TP, tedy její maximální obecností v porovnání s ostatními právními disciplínami. O toto zásadní postavení se do jisté míry dělí s právní filozofií (resp. filozofií práva). Tato dělba dle mého soudu však není toho charakteru, že by právní filozofie „spotřebovávala“ parciální segment dominance právní teorie v právní vědě, ale spíše jde o relaci vzájemného doplňování a obohacování. Stěžejním úkolem právní filozofie je zkoumání otázek původu, podstaty a smyslu působení práva ve společnosti.[15] V. Veverka konstatuje, že vztah právní filozofie k teorii práva byl vždy až na výjimky velmi blízký, zvláště když uvážíme, že v právní filozofii jako samostatném právním oboru byly vždy profilujícím tématem smysl a funkce pozitivního práva i dokonce v kontextu se soudobým jusnaturalismem odůvodňujícím určité splývání s pozitivním právem.[16]

Zbytkový princip – v kontextu předkládaného a zejména vzhledem k otázce vztahu právní filozofie a právní teorie je vhodné zmínit tento „zbytkový“ (remanentní či zůstatkový)[17] princip. Je založený na hypotéze, že teorie práva slouží převážně k empirickému (zkušenostnímu) zkoumání práva, takže do právní filozofie náležejí všechny otázky a úvahy o právu, odečteme-li teoretické závěry, argumentaci, soubory dat atd. z empirického zkoumání práva.[18]

Místo teorie práva v systému právní vědy – základní teze:

Podívejme se na celou věc teleologicky:

Tedy za A. si ve zkratce (heslovitě) naznačíme předpoklady (resp. problémové okruhy) a posléze hovořme o úkolech a cílech právní teorie.

A. – předpoklady:[19]

1) Ubi societas, ibi ius

2) Jaká je společnost, takové je právo[20]

3) Právo není disciplína exaktní, ale argumentativní (Knapp[21] nebo B. H. Levy[22])

4) Nejsme schopní poznávat skutečnost, ale jen její projevy (Kant[23])

5) Manipulace s právem probíhá ve více rovinách – tvorba, interpretace, aplikace, argumentace

6) Právo je předmětem zkoumání i dalších (resp. partikulárních vědních oborů) Např. právní filozofie, vědy správního práva nebo vědy občanského práva. S jejich existencí je třeba počítat. Vzájemně si předávají poznatky s právní teorií, a proto se recipročně obohacují.

Stěžejní úkoly právní teorie:

1) vymezení pojmu práva a důvodů jeho závaznosti (grundnorma – Kelsen,[24] společenská smlouva – Rousseau,[25] Boží vůle – T. Akvinský,[26] přirozenost – Seto,[27] cíl – K. Engliš[28]...)

2) definice právních pojmů a metod – společně pro všechny ostatní právní disciplíny – cíl: umožnit systematické zkoumání, aplikaci a vývoj práva + popis metodologických a koncepčních rozdílů (např. mezi pozitivistickou a přirozenoprávní metodologií – Weyr,[29] Kelsen,[30] Rawls[31])

3) definice postupů, metod a technik právotvorby a forem, v nichž se právo tvoří (NPA, norm. smlouva, predecens...) – Habermas[32]

4) vývoj metod pro použití práva v obtížných situacích[33]

5) odhad budoucího vývoje existence a efektivity práva a návrhy řešení pro zachování jeho funkce – postmoderna – Derrida,[34] Benjamin,[35] Pascal,[36]

6) vývoj moderních a perspektivních metod právního vzdělávání (kritická právní teorie – Tushnet,[37] Přibáň[38]...)

Závěr první části:

Na heslovitém půdorysu naznačených úkolů vidíme obrovský význam právní teorie, jelikož takové důležité úkoly může (vy)řešit jen věda klíčového významu.

Radikálnější oponent by s poukazem na vyšší míru efektivity a racionality právní vědy mohl proti existenci právní teorie (resp. proti jejímu zásadnímu významu) namítnout, že řadu úkolů a odborných problémů by si jednotlivé „dílčí“ právní disciplíny mohly řešit samy a posléze si své poznatky intenzivněji transferovat. Já tomuto oponuji: Hlavní raison d'etre právní teorie v dnešní době spatřuji, mimo výše zmíněných úkolů a cílů, v obecném (resp. nejobecnějším) pojetí TP, tedy že jde o určitou teoretickou hradbu bránící vědeckému nešvaru spočívajícím v tom, že mnohdy pro jednotlivé stromy není vidět celý les (v našem případě právo).

S tím souvisí i potřeba plnohodnotného zapojení právních teoretiků do výuky (v našem případě veřejného) práva na českých vysokých[39] školách,[40] které se hodlám věnovat v následující části konferenčního příspěvku.

Část druhá:

Hypotéza – Může být „nejlepší teoretik“ nejlepším praktikem pro výuku na VŠ?[41]

Za prvé: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR chce univerzitám posílat čím dál tím více peněz, podle jejich vědeckého výkonu. Pozorovat a čím dál tím více hodnotit se bude (zjednodušeně řečeno) například to, jestli je škola úspěšná ve vědě nebo zda na výzkumu spolupracuje se zahraničními vědci. To zní určitě sympaticky a rozumně, proč podporovat z veřejných peněz nějaké líné a špatné univerzity bez patřičného vědeckého výkonu?

Za druhé: MŠMT, vláda, média a de facto i takřka celá studentská a rodičovská veřejnost volají po tom, aby výuka na českých VŠ byla co nejvíce praktická. Zadání je jasné  „vychovat“ dostatek kvalifikovaných praktických odborníků pro trh práce. Není žádným tajemstvím, že i studenti práv (ale platí to i pro ostatní obory) si v ČR dlouhodobě stěžují na přílišnou teoretičnost studia. Učte nás něco, co nám bude v životě k praktickému užitku (psát smlouvy, podání ke správním úřadům, rozsudky, naučte nás jak efektivně vymáhat dluhy, etc.), ne nějaké teorie, které Vám otisknou, milí kantoři, v recenzovaných či dokonce impaktovaných časopisech, které si pak vykážete do vědeckých statistik. Údaje zapsané v RIVu a docentury nás nezajímají, my chceme praxi (anebo aspoň zábavu, jak si žádá 21. století… a jeho příkaz „ubavit se ke smrti“). Námětem na další úvahu by bylo, že studenti a studentky práv (či jejich sociální okolí) žádají mnohdy i eticky sporné „praktické dovednosti “ – např. jak zbavit klienta (nebo kamaráda) pokuty za dopravní přestupek nebo kterak si (výrazněji) snížit daňový základ či např. oddálit vynesení soudního rozsudku či správního rozhodnutí.

Rovněž tyto požadavky (s výjimkou těch neetických) pokládám za legitimní, nota bene i já jako student jsem v devadesátých letech minulého století vnímal své studium jako příliš teoretické, a cítil jsem, že pro mnohé poznatky předávanými tehdejšími docenty a profesory budu hledat, gentlemansky řečeno, těžko nějaké reálné praktické uplatnění.

Oba tyto výše ve velké stručnosti načrtnuté požadavky jsou zcela oprávněné, pouze je otázkou, jak jich plnohodnotně dosahovat současně. Ze zadání jasně plyne (což jsme i zmínili v hypotéze), že nejlepším praktickým učitelem by měl být vědec – teoretik, což je sice krásné, avšak v praxi těžko uskutečnitelné. Osobně to mohu potvrdit ze svého dvanáctiletého působení na právnické fakultě (a na jiných školách to nebude a není jiné), že učitel perfektně naplňující obě kritéria je velkou vzácností. A to na fakultách pracují v drtivé míře lidé nadprůměrně inteligentní. Není už v zadání obsažen kulatý čtverec? Nejde o vadnou hypotézu?

Závěr části druhé – duální řešení

Řešení do budoucna je průzračné, ale současně velice nákladné. Na VŠ (a tedy i k zabezpečení kvalitní výuky veřejného práva) by měli vedle sebe působit – praktičtí učitelé-lektoři sice s méně vědeckými tituly a třeba i marginální publikační činností (či publikující v populárních mediích nezapsaných v RIVu), avšak o to se silnějším propojením s praxí, směřující studenty k oněm praktickým dovednostem. A vedle nich „učitelé-vědci“ naplňující teoretický rozměr, zejména vývoj moderních a perspektivních metod právního vzdělávání (kritická právní teorie – Tushnet,[42] Přibáň[43]) a komplexně uchopující výuku veřejnoprávních disciplín. O významu právní teorie píšeme výše.

Obávám se ovšem, že na toto duální komplexní řešení u nás dlouho nebudou peníze, takže ještě pár (desítek) let bude platit typicky české a moravské, kdy každý dělá tak trochu všechno…

Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Srov. blíže PRŮCHA, P. Správní právo, obecná část. 7. vydání. Brno: MU Brno a nakl. Doplněk, 2007.

[2] HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, obecná část. 6. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 16.

[3] Tamtéž.

[4] RIVERO, J. Droit administratif. 3. vydání. Paris: Dalloz, 1990, str. 24.

[5] BAXA, J. Spravedlnost je někdy drahá. Týdeník (rozhovor s J. Baxou) Profit. 2010, č. 5. Baxa dále na adresu SP dodává: Kromě toho je postiženo resortismem – každé ministerstvo si své zákony připravuje samo a není tady síla, která by tvorbu zákonů nějak sjednotila. Kromě celkového bobtnání právního řádu a jeho zvyšující se nepřehlednosti vznikají zbytečné interpretační rébusy.

[6] Studenty leckdy nesprávně zaměňována za správní vědu.

[7] PRŮCHA, P. Správní právo, obecná část. 7. vydání. Brno: MU Brno a nakl. Doplněk, 2007.

[8] O tom v jaké době vlastně žijeme, vede řada filozofů, právních teoretiků a sociologů (a samozřejmě nejen jich) vleklé a komplikované spory, vzhledem k dávnému ubi societas ibi ius má tento sporný diskurs dle mého soudu i přímý vliv na to, jakým přídavným jménem je správné označit stávající právní vědu.

[9] Srov. např. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 14.

[10] Něco dokazatelného, proto skutečného, vzletněji řečeno něco pravdivého.

[11] HARVÁNEK, J., a kol. Právní teorie. Brno: Iuridica Brunensia, 1995, str. 28.

[12] Srov. např. MADAR, Z. Slovník českého práva. 2. rozšířené a doplněné vydání. Praha: Linde, 1999, str. 1050.

[13] Večeřa, M. in GERLOCH, A., MARŠÁLEK, P. (eds.): Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2003, str. 33.

[14] Viz např. BOUTROUX, E. Natural Law in Science and Philosophy. New York: Macmillan Company, 1914.

[15] Od dob Platona se formovala v sektoru tzv. obecné filozofie a spolu s filozofií státu se profilovala v součást etiky.

[16] VEVERKA, V. a kol. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: Codex, 1996, str. 264.

[17] Výše citovaný právní teoretik doc. Veverka používá pojem „zbytkový“.

[18] Srov. VEVERKA cit. dílo – str. 265.

[19] Zde děkuji za konzultaci a inspiraci doc. JUDr. R. Polčákovi, Ph.D., z Ústavu práva a technologií PrF MU.

[20] ŠKOP, M. Spor přirozeného a pozitivního práva: Hra o člověku. In: PŘIBÁŇ, Jiří a HOLLÄNDER, Pavel (eds.). Právo a dobro v ústavní demokracii: Polemické a kritické úvahy. Sociologické aktuality, Praha : SLON- Sociologické nakladatelství, 2011. Via citace in MORÁVEK, J. Model práva. Praha: Linde, 2013, str. 53.

[21] KNAPP, V. Teorie Práva. Praha: C.H. Beck, 1995.

[22] LEVY, Beryl Harold. Anglo-American philosophy of law: an introduction to its development and outcome. Transaction Publishers, 1991, ISBN 0887383440, str. 96.

[23] KANT,I.Kritik der praktischenVernunft.Erlangen: HaraldFischer,1986.

[24] KELSEN, H. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000.

[25] ROUSSEAU, J. J., CRANSTON, N.V. The Social Contract. London: Penguin Books, 1968.

[26] AKVINSKÝ, T. An Introduction to the Metaphysics of St. Thomas Aquinas. Gateway Editions, 1997.

[27] SETO, T. A. General Theory of Normativity. Los Angeles: Loyola Law School, 2003.

[28] ENGLIŠ, K. Kritika normativní theorie. 203 a násl. in Brněnská škola právní teorie. Praha: Karolinum, 2003.

[29] WEYR, F. Pojem normy. 55 a násl. in Brněnská škola právní teorie. Praha: Karolinum, 2003.

[30] KELSEN, H. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000.

[31] RAWLS, J. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995.

[32] HABERMAS, J. Between Facts and Norms: Contributions to a Discourse Theory of Law and Democracy (Studies in Contemporary German Social Thought). The MIT Press, 1998.

[33] „Při řešení obtížných praktických právních otázek téměř vždy používáme doktrinálních poznatků a odborné publikace se tak stávají i důležitou oporou stran v argumentaci před soudy.“ cit. dle POLČÁK, R. in HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 1. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 271.

[34] DERRIDA, J. Síla zákona. Praha: OIKOYMENH, 2002.

[35] BENJAMIN , W. Zur Kritik der Gewalt und andere Aufsätxe. Frankfurt a.M.: Suhrkamp Verlag, 1965.

[36] PASCAL, B. Myšlenky. Praha: Mladá fronta, 2000.

[37] TUSHNET,M,A.Court divided, W.W. Norton & Company, 2005.

[38] PŘIBÁŇ, J. Sharing the Paradigms? Critical Legal Studies and the Sociology of Law, in An Introduction to Law and Social Theory. Oxford: Hart Publishing, 2002.

[39] Zde lhostejno zda veřejných či soukromých.

[40] K této otázce se vyslovuji v předešlé kapitole.

[41] Zde pro výuku veřejného práva, nicméně jedná se přirozeně o problém širší.

[42] TUSHNET, M, A. Court divided. W. W. Norton & Company, 2005.

[43] PŘIBÁŇ, J. Sharing the Paradigms? Critical Legal Studies and the Sociology of Law. In: An Introduction to Law and Social Theory. Oxford: Hart Publishing, 2002

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu