Jak správně uzavírat smlouvy - II.

Pokračování příspěvku JUDr. Tomáše Horáčka, Ph.D., který se věnuje procesu uzavírání smluv podle občanského zákoníku, a poukazuje při tom na tzv. paradox disclaimerů.

Katedra obchodního práva, Právnická fakulta UK v Praze
První část příspěvku si můžete přečíst zde.

K zásadní novince v akceptaci návrhu smlouvy

Co se týče přijetí návrhu na uzavření smlouvy, objevilo se v občanském zákoníku velmi neočekávané ustanovení. Kodex setrvává na zásadě, že kdo mlčí, nesouhlasí, jinými slovy, sama nečinnost nemůže být nikdy spojována s vyjádřením souhlasu a tedy přijetím nabídky, akceptací. Zároveň občanský zákoník setrvává na tom, že akceptace musí být taková, aby smlouva byla přijata v plném rozsahu, tj. musí zde být absolutní shoda vůle oferenta i akceptanta. Jinak vyjádřeno, přijetí návrhu s jakýmikoli výhradami či odchylkami od původního návrhu se považuje za odmítnutí původní nabídky a učinění nabídky nové. V tomto ohledu se nejedná o nic nového.

§ 1740 však občanský zákoník přidal nové ustanovení, podle kterého odpověď s dodatkem nebo odchylkou podstatně neměnící podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítl. Jinak vyjádřeno, dojde-li k tomu, že akceptant do původního návrhu učiní změny, které jsou nepodstatného charakteru, a navrhovatel po získání této informace nevyjádří nesouhlas s těmito změnami, dojde k uzavření smlouvy se změnami učiněnými příjemcem.

I toto ustanovení způsobilo mezi podnikateli udivení, neboť nevěděli, jak na takovou situaci reagovat. Podle jejich praxe totiž proces uzavírání smlouvy probíhá tak, že dojde-li k dohodě o obchodu, sepíše se smlouva, ověří se podpisem, a následně je poslána druhému smluvnímu partnerovi k podpisu. Podepsaná smlouva se první straně vrátí a následně se založí. Nikdo však nesleduje, zda ve smlouvě byla nebo nebyla provedena nějaká změna. Problém však může nastat, pokud akceptant změnu smlouvy uskuteční, avšak navrhovatele o této skutečnosti neinformuje nebo si jí navrhovatel nevšimne. Osobně jsem se dokonce setkal s tím, že v jedné společnosti byla zřízena zcela nová pracovní pozice, v níž dotyčná zaměstnankyně čte všechny smlouvy a srovnává text smlouvy s textem smlouvy, jenž se vrátil s podpisem. Nalezne-li rozdíly, okamžitě na tuto skutečnost upozorní, aby mohla společnost zareagovat „bez zbytečného odkladu“.

Problémem tohoto zákonného ustanovení však je i to, že vůbec nespecifikuje, co podstatné a nepodstatné změny vlastně jsou. Pokud jde o původ tohoto ustanovení, Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží obsahuje v podstatě totéž, neboť uvádí, že „odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím, ledaže navrhovatel bez zbytečného odkladu ústně vznese proti rozdílům námitky“. Další odstavec pak říká, že „dodatky nebo odchylky, které se týkají kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé nebo řešení sporů, se považují vždy za podstatnou změnu podmínky“. Jinými slovy, zasáhne-li akceptant do těchto oblastí, pak se vždy jedná o podstatnou změnu, v důsledku čehož nedojde k uzavření smlouvy a platí režim odmítnutí návrhu a učinění návrhu nového. Takové právní prostředí je mnohem komfortnější a bezpečnější než to, jakým způsobem tuto oblast vymezuje občanský zákoník. Judikatura se podle mého názoru bude vyvíjet ke stejnému závěru.

I v tomto případě praxe reagovala celou řadou disclaimerů, které aplikaci § 1740 vylučovaly. Například prodejce potravinářských výrobků uvádí: „Společnost uzavírá smlouvu pouze tehdy, je-li dána vzájemná dohoda o celém obsahu právního jednání, a vylučuje přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou, která mění podmínky byť jen nepodstatně“. Byla-li by tedy uzavřena byť jen nepodstatná změna, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla. Podobné stanoví nejmenovaná banka: „Banka vylučuje přijetí návrhu na uzavření smlouvy s jakýmkoli dodatkem či odchylkou a odpověď na nabídku s dodatkem či odchylkou se nepovažuje za přijetí nabídky“. Je vidět, že k vyloučení § 1740 odst. 3 dochází různými modifikacemi a různými způsoby.

Rozdílné znění všeobecných obchodních podmínek

Další změna se dotýká problematiky všeobecných obchodních podmínek. Upozorňuji na to, že dnes občanský zákoník pracuje se dvěma druhy obchodní podmínek. První z nich jsou obecné, tedy takové, které si vytvoří jedna smluvní strana a nabízí je druhé straně. Druhými jsou podmínky tzv. kvalifikované, které vytváří určitá nezávislá organizace působící na daném trhu. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy spočívá v tom, že v případě kvalifikovaných podmínek postačuje, pokud na ně smlouva odkáže a nemusí být prokazováno, že je obě smluvní strany znaly. Aby se součástí smluvního vztahu staly podmínky obecné, musí být naopak prokázáno, buď že je druhá strana prokazatelně znala, nebo musí být fyzicky připojeny ke smlouvě samotné.

Zákon zde řeší i případy, jenž se zejména v podnikatelském prostředí objevovaly často. Docházelo k situacím, že si podnikatelé vyměnili nabídku a akceptaci smlouvy a každý z nich připojil své obchodní podmínky. Vznikala otázka, zda smlouva byla uzavřena, a pokud ano, s jakým zněním obchodních podmínek. Občanský zákoník to vyřešil tak, že v tomto případě platí oboje obchodní podmínky v tom rozsahu, v jakém nejsou ve vzájemném rozporu. Zjišťuje se tedy, která ustanovení jsou shodná, a ta se uplatní. Objevily se opět různé pokusy o vyloučení obchodních podmínek, například ve znění: „Strana vylučuje použití všeobecných obchodních podmínek strany vyjednávající se společností o smlouvě, dohodě či jiném ujednání“. Zde se dokonce výrobce potravinářských výrobků dovolává toho, že užije-li druhá strana své obchodní podmínky, nikdy nebudou akceptovány a nemohou se stát součástí smluvního vztahu.

Praxe více než kdy dříve volá po formálním a písemném právním jednání

Co se týče formy smlouvy, občanský zákoník setrvává na zásadě neformálnosti. Většina smluv může být uzavřena i jinak než písemnou formou, s tím, že zejména mezi podnikateli zákon připouští, aby si potvrdili uzavření neformálně uzavřené smlouvy jakýmsi písemným potvrzením. Zašle-li jedna strana toto potvrzení druhé straně, a ta nereaguje na případný rozpor s původně vyjednaným obsahem smlouvy, pak se má za to, že smlouva byla uzavřena v rozsahu a s obsahem, který je dán v písemném potvrzení.

I na toto ustanovení podnikatelé reagovali se zděšením a opět se objevila snaha o vyloučení této neformálnosti, například ve formě disclaimeru: „Komunikace prostřednictvím elektronických a jiných technických pomůcek není sama o sobě právně závazná. Taková komunikace je závazná pouze tehdy, je-li tak ve zprávě odesílatele výslovně uvedeno“.  Vylučuje se tedy možnost užití například emailů apod. k tomu, aby byl sjednáván kontrakt nebo jeho změna. Další disclaimer banky: „Pokud banka nestanovila nebo nebylo ujednáno jinak, banka právně jedná jen v písemné formě a jednání v jiné formě banku nezavazuje“.

Přestože tedy občanský zákoník směřuje k neformálnosti, praxe směřuje k naprostému opaku, a více než kdy dříve volá po tom, aby všechno bylo formální a písemné. Snaha zákonodárce se tak naprosto míjí účinkem.

Závěrem

V závěru si dovoluji uvést disclaimer, který shrnuje všechny body do jednoho jediného prohlášení a všechna uvedená ustanovení občanského zákoníku vylučuje: „Odesílatel této e-mailové zprávy deklaruje, že veškerý obsah této e-mailové zprávy, resp. jakýkoliv projev vůle obsažený v této zprávě a/nebo v jakékoliv jiné formě předchozí či následné komunikace, nesměřuje k uzavření smlouvy s jakýmkoliv jejím adresátem či jinou třetí osobou, s výjimkou dále popsanou. Jakékoliv případné právní jednání odesílatele této e-mailové zprávy je pouhým jednáním o uzavření smlouvy, nikoliv návrhem na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení § 1731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), případně přijetím nabídky ve smyslu ustanovení § 1740 NOZ (s výjimkou dále popsanou), a tedy odesílatel neodpovídá za to, že nedojde k uzavření takovéto smlouvy.

Za řádnou nabídku, tj. návrh na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení § 1731 NOZ, případně přijetí nabídky ve smyslu ustanovení § 1740 NOZ, se považuje pouze taková nabídka/takové přijetí nabídky, z jejíhož/z jehož obsahu vyplývá, že se jedná o závaznou/konečnou nabídku či závazné/konečné přijetí nabídky (tj. obsahující v souladu s ustanovením § 1726 NOZ veškeré podstatné i pravidelné náležitosti smlouvy). V případě, že bude nabídka takto vyjádřena, považuje se odpověď, resp. přijetí nabídky, s jakýmikoliv dodatky, odchylkami, či jakýmikoliv novými ujednáními, byť se jí podstatně nemění podmínky nabídky, vždy za novou nabídku. Také připojení obchodních podmínek či odkaz na obchodní podmínky k přijetí nabídky se považuje vždy za novou nabídku. Jakékoliv podmínky uvedené v průběhu jednání o uzavření smlouvy lze měnit pouze ve stejné či přísnější formě; nebude-li tato forma dodržena, má se za to, že takovou změnou nechtějí být smluvní strany vázány. Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její celý obsah smlouvy výše uvedeným způsobem (zejména předmět smlouvy, cenu, dodací podmínky, přechod vlastnictví, sankční ujednání, možnost ukončení smlouvy).“  

K poslednímu bodu bych rád uvedl jedno doporučení: Označujte veškeré informace mezi smluvními stranami za důvěrné, neboť jako důvěrné jsou následně ustanovením občanského zákoníku chráněny i tehdy, pokud nejsou součástí obchodního tajemství. K tomuto disclaimer: „Veškeré informace, jež nejsou veřejně dostupné, poskytnuté společností při vyjednávání o smlouvě jsou považovány za důvěrné a podléhající obchodnímu tajemství, pokud společnost neprohlásí jinak; v případě, že nedojde k uzavření zamýšlené smlouvy, dohody či jiného ujednání, druhá strana takové informace jí poskytnuté nejen nezveřejní, ale neprodleně vrátí či zničí.“ Důvěrnost informací je zakotvena v ustanovení § 1730 a je pravidlem, jež v procesu uzavírání smlouvy může hrát velkou roli.

Cílem tohoto příspěvku nebylo představit ideální proces nebo průběh uzavírání smluv, jakým by se mělo postupovat, nýbrž spíše přiblížit novou úpravu v občanském zákoníku a upozornit na to, že praxe nereflektuje zákonná ustanovení, ale naopak směřuje k jejich vyloučení.


Konference Právo ve veřejné správě 2015

Ve dnech 3. a 4. listopadu 2015 se v Praze konal již 4. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Program konference, která tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy, byl opět rozdělen do dvou dní. Letos vystoupilo 13 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu