Nezákonné skončení služebního poměru a související právní otázky - II. Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SAY ACtion

Nezákonné skončení služebního poměru a související právní otázky - II.

Druhá část příspěvku JUDr. Ladislava Smejkala, který se věnuje právním otázkám souvisejícím s nezákonným skončením služebního poměru.

JUDr. Ladislav Smejkal

JUDr. Ladislav Smejkal

Partner, Dentons Europe CS LLP

JUDr. Ladislav Smejkal

Partner, Dentons Europe CS LLP

První část příspěvku si můžete přečíst zde.

Strohá úprava nezákonného skončení služebního poměru

Nezákonné skončení služebního poměru je upraveno pouze ve dvou odstavcích § 75 služebního zákona. Bohužel nutno říci, že tento paragraf je napsán extrémně špatně.

Z uvedených způsobů skončení služebního poměru je zřejmé, že nejjednodušším z nich je skončení na žádost zaměstnance. Dojde-li ke skončení rozhodnutím služebního orgánu, není sporné, že se může jednat o nezákonné rozhodnutí a může tedy následovat obrana ve správním soudnictví.

Co je však sporné, je skončení služebního poměru ze zákona, neboť z ust. § 75 služebního zákona nevyplývá, zda je možné se proti němu bránit soudní cestou. Není tedy možné jednoznačně říci, že zákonná úprava nezákonného skončení služebního poměru se uplatní na všechny tyto případy. Obecně lze doporučit, aby se toto ustanovení co nejdříve změnilo, neboť v jeho důsledku hrozí velké množství sporů. Je však třeba si i připustit, že některé situace by sporovány být neměly, např. je-li osobě v trestním řízení zakázáno službu vykonávat. Každopádně se domnívám, že je na místě co nejdříve toto ustanovení novelizovat.

Dalším problémem je otázka návětí § 75 odst. 1, neboť za středníkem je uvedena věta, která je zcela nesrozumitelná. Opět apeluji na novelizaci tohoto ustanovení, neboť tato věta za středníkem budí dojem, že se právní úprava o nezákonném skončení služebního poměru nebude aplikovat na situace, kdy dojde ke zmiňovanému odchodu z „organizačních důvodů“, což je samozřejmě nesmysl. Naopak většina případů bude tímto způsobem řešena. Ostatně možnost vzít státnímu zaměstnanci právo bránit se proti nezákonnému skončení služebního poměru je podle mého názoru neústavní. Lze shrnout, že v § 75 má služební zákon zásadní nedostatky, které nelze překlenout výkladem, a rychlá novelizace je tudíž více než nutná.

Problém však tkví i v druhém odstavci § 75. Tento odstavec budí dojem, že bude-li se některý státní zaměstnanec soudit o svůj odchod pro nezákonné skončení služebního poměru, následně se rozmyslí a písemně napíše příslušnému orgánu, že soudit se sice bude dál, ale do dané pozice se již vrátit nechce, považuje se to, jako kdyby o rozvázání služebního poměru požádal sám zaměstnanec. Není však zcela jasné, kam vlastně tato úprava míří, neboť je napsána natolik nesrozumitelně, že se jedná spíše o odhad jejího významu.

Rozhodování o skončení služebního poměru je rozhodováním podle správního řádu, čili správním řízením

Zopakuji, že u služebního poměru není možná výpověď. Vždy půjde o správní rozhodnutí, které by mělo mít náležitosti dané správním řádem, a dále i poučení o odvolání, jež se podává u toho orgánu, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje, tzn. služebnímu orgánu, jenž je zároveň zaměstnavatelem.

Zákon je v tomto směru jednoznačný v tom smyslu, že rozhodování o skončení služebního poměru je rozhodováním podle správního řádu, čili správním řízením. Neuspěje-li zaměstnanec s odvoláním, bude toto rozhodnutí pravomocné. Následovat může žaloba k příslušnému správnímu soudu, poté do dvou týdnů od doručení rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, a při neúspěchu i ústavní stížnost, kterou je nutno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o kasační stížnosti jako posledního opravného prostředku.

I zde zákon není dokonalý, neboť sice hovoří o nezákonném skončení služebního poměru, avšak ve skutečnosti se může stát, že rozhodnutí o skočení služebního poměru bude prohlášeno za nicotné. Tuto možnost dává správní řád i soudní řád správní. Služební zákon však možnost, že by rozhodnutí znělo jinak než na konstatování nezákonnosti, neuvádí. Jedná se o další nejasnost právní úpravy služebního zákona, kdy není vůbec zřejmé, co se stane, bude-li osoba namítat nicotnost a soud tak opravdu rozhodne. Je otázka, jak se pak k tomu postavit, neboť sám služební zákon možnost, že by rozhodnutí o skončení služebního poměru bylo nicotné, nezná. Většina autorů komentáře a vůbec odborníků na tuto problematiku se kloní k závěru, že i v tomto případě by se mělo jednat o stejnou situaci, čili by zde opět existoval služební poměr.

Rozdíly mezi zákoníkem práce a služebním zákonem jsou diametrální

Dále považuji za důležité nastínit rozdíly mezi právní úpravou zákoníku práce a služebního zákona, jež jsou podle mého názoru diametrální.

Služební zákon je zákonem v podstatě kogentním, čili není možné se od jeho úpravy odchýlit. Zákoník práce sice takto fungoval do revoluce, od devadesátých let se však postupně měnil až do dnešní podoby, kdy je soukromoprávním předpisem, k němuž ve vztahu subsidiarity platí občanský zákoník. Platí zde tedy zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Je možné si dohodnout cokoli, ačkoli to zákoník práce výslovně neuvádí. Služební zákon je postaven zcela na opačném principu. Obsahuje totiž specifické odkazy na zákoník práce. Problém právní úpravy služebního zákona tedy spočívá v tom, že nelze v případě absence určité úpravy ve služebním zákoně ihned „nahlédnout“ do zákoníku práce, neboť vztah mezi těmito dvěma předpisy tomu neodpovídá. Bohužel služební zákon řadu věcí zcela opomíjí. Odkazuje kupříkladu na zákoník práce ohledně výpočtu průměrného výdělku. Pakliže ale na zákoník práce výslovně neodkazuje, nelze zákoník práce na příslušnou úpravu použít, což platí bez dalšího i v případě nezákonného skončení služebního poměru. Není tedy možné dovolávat se ustanovení zákoníku práce, pokud na něj chybí v daném ustanovení služebního zákona výslovný odkaz. Služební zákon však vůbec neupravuje řadu institutů, jež zákoník práce upravuje podrobně. Příkladem může být pracovní posudek v případě skončení pracovního poměru. Služební zákon nic obdobného totiž neupravuje, není tedy zákonná možnost se pracovního posudku domoci. Takových otázek, jež vytvářejí tzv. právní vakuum, je ve služebním zákoně velké množství.

Zpět k rozdílům mezi těmito zákony. Soudní spory o neplatné skončení pracovního poměru jsou řešeny zvláštním ustanovením zákoníku práce, který stanoví dvouměsíční lhůtu pro podání žaloby.  Dojde-li k jejímu marnému uplynutí, již se nápravy nelze domoci. Tato lhůta je nadto tzv. hmotněprávní, čili žaloba musí být poslední den lhůty podána na soud, nestačí ji pouze podat v této lhůtě na poštu. Služební zákon má úpravu zcela odlišnou. Užije se totiž procesní předpis, neboť služební zákon sám otázku lhůt pro správní žaloby neřeší. Lhůty pro podání odvolání upravuje správní řád, soudní řád správní pak lhůtu pro kasační stížnost a správní žalobu.

Dalším rozdílem mezi oběma úpravami je moderační právo soudu. Bude-li se firma soudit se svým zaměstnancem o neplatné skončení pracovního poměru a spor prohraje, dotyčný je zpět v pracovním poměru a může si nárokovat ušlý výdělek za dobu soudního řízení. Soudí-li se takto například čtyři roky, má soud možnost tzv. moderovat, tj. snížit kompenzaci dotyčnému zaměstnanci. U služebního poměru nic takového možné není. Bude-li se tedy státní zaměstnanec soudit třeba i dvacet let, bude mu muset dotyčný služební orgán za celou tuto dobu doplatit ušlý výdělek a nebude možné žádat snížení této kompenzace. Domnívám se pak, že to nebude možné ani s odkazem na dobré mravy.

Ve služebním zákoně dále chybí povinnost projednání skončení služebního poměru s odbory. I služební orgány sice mají odborové organizace, ovšem na rozdíl od zaměstnanců zde nenajdeme povinnost projednávat výpověď, v tomto případě rozhodnutí, s odborovými organizacemi. Tedy ohledně zaměstnanců, kteří do pololetí letošního roku byli zaměstnanci služebního orgánu v pracovním poměru, se musely s odborovými organizacemi projednávat výpovědi z pracovního poměru. Dnes již taková povinnost neexistuje. S tím souvisí i to, že odborář, který je odborovým funkcionářem například na ministerstvu ve služebním poměru, nepožívá ochrany odborového funkcionáře, která je zakotvena v zákoníku práce. S rozvázáním jeho služebního poměru nemusí odborová organizace vyslovit souhlas, taková právní úprava ve služebním zákoně zcela absentuje.

Dalším rozdílem je úprava hromadného propouštění. Tuto nám uložila Evropská unie a týká se případu snižování stavu zaměstnanců v rámci 30 dnů o zhruba 10%. Úpravu nalezneme v zákoníku práce, neuplatní se však v případě služebního poměru.

Ve služebním zákoně rovněž chybí nutnost trvání na dalším zaměstnávání. Pokud se jakýkoli zaměstnanec v pracovním poměru chce soudit o neplatnost rozvázání pracovního poměru, podle běžné praxe dotyčný zaměstnanec pošle zaměstnavateli dopis o tom, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání. Toto se dělá právě proto, aby bylo možné nárokovat si ušlou mzdu. Zákoník práce zná totiž dvě možnosti, jak spor může dopadnout, a co se poté právně stane. V 90 % se lidé soudí proto, aby dostali doplacené peníze, někteří dokonce proto, že chtějí zpět do práce. Někteří se soudí jen proto, že nesouhlasí se způsobem, jakým byl jejich pracovní poměr skončen. Sám jsem zažil případy, kdy se dotyčný soudil, protože nesouhlasil s obsahem výpovědi, protože tvrdil, že to, co je mu vytýkáno, se nestalo nebo s tím neměl co do činění. V takovém případě zákoník práce zná možnost, že se sice soudíte, ale netrváte na další práci. Pokud se pak dosoudíte neplatnosti rozvazovacího právního jednání, dojde k fikci skončení pracovního poměru dohodou, ale není možné se dosoudit žádné ušlé mzdy. Ta by se vyplácela právě ode dne, kdy zaměstnanec zaměstnavateli poslal dopis s trváním na dalším zaměstnávání.

V případě služebního poměru je konstrukce jiná. Od okamžiku, kdy je pravomocné rozhodnutí o skončení služebního poměru, již není zaměstnanec ve služebním poměru a podaří-li se mu dosáhnout rozhodnutí o neplatnosti skončení služebního poměru, náleží mu ušlý plat až ode dne tohoto rozhodnutí. Druhý odstavec § 75 pak zřejmě míří právě na situaci, kdy se někdo soudí, ale nechce ušlý zisk. Dojde-li tedy správnímu orgánu dopis zaměstnance o tom, že se skončením služebního poměru nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání, je to naprosto jedno.

Ve služebním zákoně dále chybí časová omezení pro některé způsoby skončení služebního poměru. Toto míří na kázeňské věci. Velmi častým důvodem výpovědí jsou dnes právě kázeňské prohřešky. U služebního zákona nic takového nenajdeme, neboť ten nezná ani okamžité skončení služebního poměru. Kázeňské věci se zde řeší kárným řízením. Pokud je negativní, promítne se to do rozhodnutí o skončení služebního poměru. V zákoníku práce je řada velmi přísných časových lhůt pro řešení kázeňských prohřešků. V případě řešení porušení kázně musí zaměstnavatel v přesně stanovené lhůtě dát dotyčnému varování, popř. jej vyhodit. Neučiníte-li to ve lhůtě, již tak následně nelze učinit. Ve služebním zákoně nic takového nenajdeme. Dalším případem jsou neuspokojivé pracovní výsledky, což je chápáno jako nesplňování požadavků zaměstnavatele na jeho práci. Ani v tomto případě není možné aplikovat běžnou praxi ze zákoníku práce. Ve služebním zákoně v tomto případě nenalezneme ani podobnou terminologii.

Ve služebním zákoně rovněž chybí ochrana vybraných zaměstnanců před možností skončit svůj služební poměr. Zákoník práce chrání určité skupiny zaměstnanců, například při dočasné pracovní neschopnosti před skončením pracovního poměru, tedy těmto zaměstnancům nelze ukončit pracovní poměr výpovědí, je tedy nutno čekat do odpadnutí této tzv. překážky. Takovou ochranu zaměstnanců služební zákon nezná. U služebního poměru nenalezneme speciální úpravu, která by ochranu takových skupin státních zaměstnanců v případě skončení služebního poměru řešila. 

 


Konference Právo ve veřejné správě 2015

Ve dnech 3. a 4. listopadu 2015 se v Praze konal již 4. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Program konference, která tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy, byl opět rozdělen do dvou dní. Letos vystoupilo 13 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.

služební zákon konference právo ve veřejné správě

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články